Zdědili jsme holocaust

Ke kulatému výročí konce druhé světové války jsme připravili anketu. Jak se třetí poválečná generace potýká s traumatickou rodinnou historií?

Zdá se, že trauma systematického vyvražďování nepohodlných obyvatel nacisty se netýká jen přímých svědků či jejich dětí. Jak se vyrovnává s traumatickou rodinnou historií třetí poválečná generace? Ptali jsme se na následující otázky:

1. Dotýká se vás ještě zkušenost vašich prarodičů s holocaustem? Jakým způsobem?
2. Myslíte, že je váš přístup k tomuto traumatu odlišný než například v případě vašich rodičů?
3. Ovlivňuje vás tato rodinná zkušenost ve vašich občanských a politických postojích?
4. Máte pocit, že se o holocaustu mluví moc, nebo málo?

Tamara Moyzes, umělkyně

1. Vyrůstala jsem v malé rodině, což mi jako dítěti velmi vadilo. Věděla jsem, že rodina není rozvětvená kvůli tomu, že převážná většina jejích členů zemřela v koncentračních táborech. Když babička po válce pochopila, že se její rodiče, sestra a sestřenice již nevrátí, psychicky se zhroutila. Psycholog jí poradil, aby měla druhé dítě – to byla moje máma. Babička se k ní chovala přehnaně starostlivě, což byl též důsledek války. Pak už babička fungovala docela dobře, ale její trauma bylo pro mě jako dítě velmi citelné. Pamatuji se, že jí v nemocnici před operací položili běžnou otázku: „Jaké dědičné choroby máte v rodině?“ Babička se rozplakala s tím, že ona to neví, jelikož celá její rodina předčasně zahynula.

Nezapomenout na holocaust pro mě teď znamená hlavně nezapomenout na to, že nejsem jen posluchačem, který pasivně poslouchá o utrpení, ale především aktérem, který ho může způsobit, anebo naopak umenšit.

2. Po válce přišel komunistický režim, který neměl odlišnosti v oblibě. Navzdory tomu chodila moje rodina vždy na svátky na Židovskou obec. Pamatuji si auto s příslušníky STB zaparkované před Obcí. Naše židovství bylo polotajné, což znamenalo, že jsme o tom volně mluvili jen v rodině a v kruhu blízkých přátel. Babička byla tak traumatizovaná, že nás pro případ, že by se historie opakovala, chtěla nechat pokřtít. A úplně zanevřela na náboženství. Tvrdila, že žádný bůh nemůže existovat, jinak by nedopustil vraždu šesti milionů Židů. U mé generace je to už jiné. Já už se můžu ke svému židovství veřejně přiznávat. A rozhodně by mě nenapadlo své dítě křtít kvůli papírům.

3. Myslím, že rodinná historie ovlivňuje každého, ať chce nebo nechce. Vnímám citlivěji určitou nespravedlnost vůči menšinám, jelikož vycházím z osobní zkušenosti. Jak takovou rodinnou historii ale zpracujeme, je na každém z nás.

4. Nevím, jestli se vypráví o holocaustu na českých základních školách více, anebo méně v porovnání se školami v jiných evropských zemí. Restaurování a úpravy bývalých koncentračních či pracovních táborů mi ale připadají absurdní. Jistě, jejich muzeální sbírky a výpovědi přeživších mají svoji hodnotu. Nejsem si ale vůbec jistá, zda nové generace mohou něco takového vůbec pochopit. Vidím, jak je těžké pro generaci, která se narodila po roce 1989, pochopit fungování bývalého režimu. A ten skončil teprve před dvaceti pěti lety.

Barbora Sedláková, studentka zdravotnické školy

1. Ano, dotýká se mě velice. Vlastně mám pocit, že je to jedna z věcí, která ovlivňovala můj život nejvíc. Ta zkušenost se mě dotýkala od malička. V mém případě to vše bylo umocněno tím, že jsem bydlela od dětství v jednom bytě s prarodiči. Děda o své zkušenosti z války prakticky nemluvil, svůj příběh mně osobně vyprávěl jen jednou. Od mámy jsem ale věděla všechno. V nejrůznějších maličkostech se to projevovalo prakticky denně a celkový obraz mé rodiny je tím jednoznačně poznamenaný. Nevím už, kdy jsem se to dozvěděla poprvé. Spíš mám pocit, jako by bylo vědomí té zkušenosti vtisknuté do mojí mysli už od narození.

2. Ano i ne. Ne ve výsledném přístupu a vnímáni té zkušenosti. Ale odlišný je způsob, jakým jsme měli možnost toto trauma zpracovávat, a to i kvůli míře poskytnutých informací. Moje máma se o tom, co její rodiče zažili za války, dozvěděla až na gymnáziu, když měli jet se třídou na výlet do Terezína. Do té doby o tom moji prarodiče zkrátka mluvit nedokázali a vlastně se jim ani nedivím. To bylo v sedmdesátých letech. Máma nejvíc informací zjistila až v dospělosti. A já jsem od malička byla obklopena všemi těmi jejími knihami. Dlouho jsem pak nedělala nic jiného, než že jsem jednu po druhé četla. Bylo mi asi dvanáct a dnes mi připadá, že jsem byla vlastně ještě poměrně malá na konfrontaci s takovým traumatem. Ale potřebovala jsem všechny ty příběhy a informace nasát jako houba, abych se s nimi mohla začít vyrovnávat. Což je proces, který u mně ještě zdaleka neskončil, pokud vůbec někdy skončí.

3. Ano, naprosto. Tím, že byla tato zkušenost svým způsobem součástí mé výchovy, ovlivňuje mé občanské a politické názory stejně, jako je ovlivňuje celá má výchova. Hrálo to roli v tom, s kým jsem se stýkala, kam jsem chodila do školy a jaké hodnoty jsem zastávala.

4. Myslím, že se o něm mluví dost, i když – jak v které společnosti. Problém je podle mého názoru spíše v tom, že se o něm dlouho nemluvilo, nebo aspoň ne správným způsobem. Dnešní děti a mladí lidé o tomto tématu vědí víc, než o něm věděla generace jejich rodičů, pokud se ta zkušenost bezprostředně netýkala jejich rodiny. A je to tak dobře. Důkazem je asi i to, že tohle je v poslední době už druhý rozhovor ohledně zkušenosti třetí generace, který jsem poskytla.

Pavel Sterec, umělec

1. Po válce se můj děda nebyl schopen se se svou dcerou – mojí matkou – o prožitých událostech bavit. Babička a dědeček se znali už z Osvětimi, po osvobození se shodou okolností znovu setkali v Praze a moje matka se narodila nedlouho poté. Děda v rodinném kruhu o válce nemluvil a babička začala povídat o koncentračních táborech vlastně až ve chvíli, kdy se u ní začala rozvíjet paranoidní schizofrenie. Moje matka v útlém dětství pouze tušila, že je Židovka, a co vlastně prožili její rodiče. Zážitky z války začali ve větší míře sdílet moji prarodiče uvnitř rodiny až na sklonku svého života, a to především s námi, vnoučaty. Poslední roky před smrtí už nemluvili v podstatě o ničem jiném. Povídání o holocaustu bylo součástí každé návštěvy. Dlouhé hodiny popisu utrpení v koncentračních táborech, které jsem si od nich vyslechl v dětství a dospívání, mě jistě formovaly. Další hodiny popisů hrůz holocaustu jsem naposlouchal od prarodičů svých spolužáků, zvaných k přednáškám na židovské gymnázium, kde jsem studoval, nebo na Židovské obci.

2. Moje matka a její bratr – tedy druhá generace – se dozvídali o tom, co se jejich rodičům dělo za války, postupně, skrz prolamované mlčení. O to hůře na ně musel dopadat psychický stav jejich rodičů, kterému nemohli porozumět. O svého syna se babička kvůli psychickým problémům nezvládala plně sama starat, byl nějaký čas v kojeneckém ústavu. Hodně z odpovědnosti za rodinu převzala moje matka už od útlého dětství. Já jsem měl zcela opačnou zkušenost. Potýkal jsem se naopak s otevřeností výpovědí svých prarodičů. Nezvládal jsem popisy utrpení zpracovávat a s tím souvisel i pocit viny, že jsem v táboře nebyl sám, který jsem pociťoval v dospívání. Zdála se mi spousta snů odehrávajících se v kulisách koncentračních táborů. Na rozdíl od svých rodičů vyrůstajících v informačním embargu a v době, která neumožňovala nějaké výrazné religiózní chování, jsem se snažil dodržovat tradice a zásady židovského náboženství. Na jednu stranu to bylo jakoby „nacistům naschvál“, ale také šlo o to vymezit se vůči „asimilovaným“ rodičům.

3. Dalo by se očekávat, že se po tolika vyslechnutých svědectvích o válečném utrpení u jejich posluchače prohloubí třeba schopnost empatie s civilními oběťmi jiných válečných konfliktů. Vyprávění pamětníků holocaustu by mohla mobilizovat k vedení emancipačních, protiválečných, protirasistických a sociálních zápasů v přítomnosti. Bohužel musím konstatovat, že u mě tíha vyprávění o válečném utrpení dlouho vedla spíše k depresím a následně k eskapismu. Utíkal jsem třeba k náboženství nebo umění. Rodinná zkušenost mě spíše politicky a občansky inhibovala. Zlom u mě vlastně přišel až se smrtí prarodičů. Je mnoho způsobů, jak naplnit ono „Nezapomeneme“, které stojí na všech těch poválečných plaketách bývalých vězňů koncentračních táborů, kterými jsem se probíral po dědečkově smrti. Utrpení se nedá privatizovat. Bolí mě míra nesolidarity židovských organizací v Česku (ale i ve světě) třeba s Romy a dalšími menšinami stejně jako podpora rasistické pravicové izraelské politiky. Nezapomenout na holocaust pro mě teď znamená hlavně nezapomenout na to, že nejsem jen posluchačem, který pasivně poslouchá o utrpení, ale především aktérem, který ho může způsobit, anebo naopak umenšit.

4. O holocaustu se mluví moc, způsobem, který mi nepřipadá vhodný. Tím nemyslím v žádném případě samotné výpovědi přeživších. Vadí mi, že tím jedni legitimizují násilí páchané na Palestincích, jiní dělají tabulky a poměřují počet obětí nacismu a obětí komunismu a další se zase snaží v obchodním domě postavit interaktivní muzeum holocaustu. Naopak málo se o něm mluví, když je zapotřebí přestěhovat jednu prasečí farmu nebo přijmout dnešní uprchlíky.

Soňa Tichá, zpěvačka, DJka a herečka

1. Určitě. V důsledku této zkušenosti se v rodině objevují specifické psychické problémy spjaté právě s prožitkem holocaustu, které jsou známy psychiatrům a sahají právě až do takzvané třetí generace přeživších.

2. Myslím si, že ano, protože jsem nevyrůstala v těsné blízkosti mého dědečka, který byl touto zkušenosti postižen. V důsledku traumatu bylo soužití s ním problematické a jeho chování tudíž výrazněji zasáhlo mou matku.

3. Ano. Dávám si pozor na sebemenší projevy nesnášenlivosti ve společnosti a od toho se odvíjí i mé politické přesvědčení. Mám také velké sociální cítění.

4. Myslím, že se o něm mluví tak akorát. Větší pozornost by se měla věnovat přeživším, kteří jsou ještě naživu a mohou předávat své zážitky i mladším generacím.

David Tišer, romský LGBT aktivista, režisér, herec

1. Zkušenost prarodičů se celé naší rodiny velmi dotýká. Nejvíce je to znát například při sčítání lidu, kdy nám babička radí, ať zaškrtneme národnost českou. Protože i soupis Romů před válkou velmi pomohl identifikovat Romy.

2. Jak v čem. Velmi soucítím s oběťmi války. Díky babičce, která druhou světovou válku přežila, si mnohem více uvědomujeme, že se podobná katastrofa už nikdy nesmí opakovat. Osobně se však – na rozdíl od mé babičky – už například tolik nebojím přihlásit k romské národnosti.

3. Velmi! Je to také jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl jít cestou aktivismu.

4. Bavíme-li se o romském holocaustu, pak mám pocit, že velmi málo. Vždyť i na základních školách padne jen zmínka o tom, že rovněž Romové prožili holocaust.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies