Cesta z hnědého bahna

Jak se dostat z propasti, která se otevírá mezi autentickou levicí a pomýlenými masami? Možná je to celkem jednoduché.

Ještě snad zůstalo v paměti pohoršení, když se Jiří Paroubek proklamativně stavěl za „obyčejné lidi“, a všeobecný výsměch, jímž byl zprava zleva zahrnut, kdykoli označil pravicovou politiku za „protilidovou“. I levě orientovanou částí „pražské kavárny“ byl okamžitě odsouzen slovník, který tak okatě ignoroval občanskou rovnost (ta je přece v demokracii nejdůležitější). A který navíc připomínal frázovitou prázdnotu diluviální pseudolevice z doby nesvobody (Východ). Tedy předdigitální éry „kouřících komínů“, byrokratických aparátů, všeobecného zmasovění hmotné i myšlenkové konfekce, „národních front“ a „kultury závislosti“ na sociálních transferech (což platilo stejně pro Západ jako pro Východ, který byl v pravdoláskařském diskursu pojímán – ne zcela mylně – i jako vyvrcholení určitých tendencí západní civilizace).

Dva odlišné světy

Faktem ale je, že entita, jíž se říká moderní levice a kterou lze obyčejným okem rozeznat hlavně mírou sečtělosti jejích celebrit v knihách postmoderních guruů, nedokáže navázat kontakt s těmi, jejichž občanství hájila proti cejchům obyčejnosti, a zároveň se vysmívala překonané kategorii lidu. Jsou tu dnes dva zcela odlišné světy, v nichž se mluví jinou řečí a reaguje se na tytéž jevy podle naprosto odlišných kulturních kódů. Máme tu najednou dva, řekl bych, antiestablishmentové diskursy, které se navzájem utkvěle nechápou a nikterak plodně neovlivňují. A je to horší: levá překultivovanost a zemité plebejství jdou čím dál otevřeněji proti sobě, jejich vztah se vyhrocuje a je charakterizován stále hlubším vzájemným pohrdáním, stále prudší nenávistí. Kdyby tyto světy byly manželským párem, dávno by byly rozvedeny pro nepřekonatelný odpor.

Mágové fašizace nemuseli složitě vymýšlet zápalný diskurs. Prostě jen přehodili znaménka skutečně levicových, leč v řadě ohledů vedlejších témat, a zvedli proti nim nikým nereprezentované masy.

Pomalu se teď jeví jako staré zlaté časy doba, kdy sofistikovaná kulturní levice byla s úsměvem zdola jen odmávnuta jako v zásadě neškodné tlachání knihomolů, studentíků a juvenilních aktivistů anarchizujících komunit v jakési krajině „za zrcadlem“ (Robert Merle), kde každý den zuří „revoluce hlav a srdcí“. Ale kam vůbec neproniká, soudily plebejské masy, skutečný život takzvaných obyčejných lidí. Tedy lidí žijících od výplaty k výplatě, poníženě panáčkujících před šéfy a s úzkostí vyvádějících své děti do reality divého kapitalismu, bezohledných kariér a příkopů celoživotního ztroskotání. Dnes už při pohledu zdola působí sečtělí leví militanti i jejich teoretikové nejen jako trochu pubescentní hrad ze slonoviny, ale i jako více či méně arogantní součást establishmentu. Lid nepřehlédl, jak rychle si tato moderní levice osvojila aristokratická gesta, obecně nesrozumitelnou „latinu“ a atlantickou oddanost ve světě znovu se formujících – a znovu dokonale jaderných – bloků.

Nechoď, Vašku, s lidem na led…

Samozřejmě, že se levicovým militantům vůbec nelze divit. Celá Evropa dnes jenom zírá na průtrž lidové politické nekorektnosti, strachu před cizinci a každou jinakostí. Na to, jak se masový pocit nejistoty zcela přímočaře ukájí vizemi hermeticky uzavřených hranic a vedením krvežíznivých řečí, ještě nedávno občas trestně stíhaných. Jenom zíráme na všeobecnou identitární paniku, která se zklidňuje a zároveň akčně rozněcuje vzýváním autoritativních mocipánů různého střihu a zdánlivě nesouměřitelných filozofií. Mocipánů, mezi nimiž se takový Orbán či Putin jeví jako správní chlápci, paní Le Penová jako železná lady v čele spravedlivého hněvu lidových mas a Miloš Zeman či Andrej Babiš jako poslední strážci dobrých mravů před pokleslými profesory anebo odpornou chobotnicí zlodějů a korupčníků.

Do těchto nálad dodávají ideologičtí posunovači s pilností drezín spiklenecké neofašistické šablony, které lid zvedá jako klacek proti vládcům a jejich producentům vyprázdněných slov. Šablony, které tvrdě tepou „sebevražedný multikulturalismus“, ba i „homosexualismus“ a „NGOismus“. Breivikovská duševní derivace lidových zástupů, rozdmýchaná dnes do vpravdě již šílených dimenzí „islámským nebezpečím“, v němž středovýchodní uřezávání hlav („dávali to přece v televizi a celé to máte i na YouTube“) rychle splynulo s hrůzou před „řízeným přívalem imigrantů“ (kolovrátek denních zpráv). To zcela znemožňuje levicovým intelektuálům, aby si s takovýmto lidem byť jenom trochu zadali. Naopak, cítí se povinni proti tomuto fašismu mašírovat s liberály i konzervativci, kteří zatím pořád alespoň vzývají demokracii. Levicová kavárna prostě musí obvinit – a právem – lidové masy z fašizace, což je pro náš lid kupodivu stále ještě těžká urážka (vždyť všichni jsme přece „bratři Slovani“ a držíme palce Putinovi v jeho spravedlivém boji s ukrajinskými „nácky“). „Nenálepkujte, ale argumentujte,“ napsala mi jedna paní, když jsem vzal její bezděčné zhnědnutí verbálním kartáčem.

Co vzalo za své

Má pravdu ta paní. Nezbývá než argumentovat, dokud první pěst nedopadne na cizí prsa a první střela neprolétne lidským tělem do zdi. A zde je nutné nejprve si položit otázku, jak jsme vůbec mohli dojít až k současné situaci, kdy už se často zdá, že je na všechna humánní řešení pozdě. Ono rozpojení mezi autentickou levicí, která nemůže být ničím jiným než programovým tělem radikální demokracie, a reálnou demokracií (programem reprezentativní vlády lidu, jenž se ale necítí být reprezentován a ideologicky se fašizuje) má nějakou základní příčinu, kterou je třeba odhalit. Nelze zaházet příkop, jestliže nevíme, kde se nalézá. Levice nemůže přijmou za východisko to, co sarkasticky navrhl Bertolt Brecht východoněmeckým papalášům po dělnickém povstání z roku 1953: „Rozpustit lid a zvolit si jiný.“ Skutečná levice už vůbec nemůže pospolu s oligarchií po lidu dupat.

Nebudu vynalézat žárovku. Ve Francii, kde je Národní fronta zatím „jen“ třetí nejsilnější stranou a Marine Le Penová má v roce 2017 šanci na dobytí prezidentského paláce, se popsaným problémem již nějaký čas zabývají a mají první srozumitelné výstupy. Především platí, že stará mainstreamová levicová kultura či – jinak řečeno – klasické levicové šablony byly dokonale zprofanovány politikou stalinistických komunistických stran. Ať už ve vládnoucí variantě a po předvedení „výdobytků“ takzvaného reálného socialismu nakonec rychle utekly od praporů sociální rovnosti (na Východě), nebo ať se „eurokomunizovaly“ a zvolna vmáčkly do bytostně nerovného kapitálového establishmentu. V obou případech se zkrátka odpojily – nebo pokračovaly v odpojení – od svého prapůvodního lidového podloží. O sociální demokracii darmo mluvit: v zásadě se všude posunula do středu, jak se cudně říkalo koncesím s neoliberalismem, a někdy dokonce jako by stála o roli „toho správného“ předvoje „thatcherovské revoluce“ (New Labour). Lid tak nejenže zůstal bez reprezentace, ale i bez vnitřního vztahu ke strukturám, jež i v hodně impotentní podobě hrály úlohu jakýchsi školících center k edukaci obyčejných lidí k demokracii, sociálnímu cítění a humánním hodnotám. Tohle – a nejen kvůli sérii humanitárních bombardování – vzalo za své.

Sedláci a měšťáci

Je nutné si uvědomit, v jakém kontextu tento proces probíhal. V osmdesátých a devadesátých letech minulého století a v nultých i desátých letech století jednadvacátého, které se ohlásilo velkou recesí 2008–2009 a vyznačuje se stále vleklou stagnací ekonomiky, se dramaticky prohloubily klasické sociální rozdíly. Zároveň se valná část někdejší dvoutřetinové společnosti zajištěných středních tříd prekarizovala a jejich životní podmínky se pracovním rytmem a sociální úzkostí přiblížily k proletářům, které svého času v Paříži a Londýně potkával Karel Marx.

Jenže společenské vědomí i podmínky dnešních upadlých „středňáků“ se přece jen liší od původně individualistické psychologie a podmínek sedláckých synků v dělnických ghettech Marxovy doby. Prodchnuti hrdostí autonomních gruntů, na nichž vyrostli, a sraženi dohromady fabrickou totalitou, dospívali rychleji k pochopení společných zájmů a údernosti jednotného postupu. Dnešní, neméně individualističtí militanti nové, třeskutě autonomní a autentické moderní levice pocházejí však z upadlého středostavovství kultivovaných městských kruhů, z rodin bílých límečků, v nichž se police s knihami prohýbaly revoluční literaturou šedesátých let. Konzumní postmaterialistická společnost, které už zbývá jen „osvobodit iniciativu“ a „pod dlažebními kostkami velkoměsta odkrýt pláž“, zůstává podložím jejich revolty. A venkov tomuto blbnutí měšťáků přinejmenším nerozumí. Nebo se bojí rozumět. Vždyť hesla světové revoluce 1968 převzali na své štíty i neoliberálové…

Jádro věci

Je to prosté: V době tíživé sociální fraktury, kdy odborové organizace přesto reprezentují už jenom fragmenty námezdně pracujících, se v oběžnících revolučních štábů po lidu chce, aby se především zapojil do bojů proti novým nerovnostem – proti nerovnosti mezi muži a ženami, sexuálními orientacemi, rasami, generacemi, mezi usedlými a migrujícími, mezi bezdomovci a lidmi, pro něž je střecha nad hlavou samozřejmostí. Obyčejní lidé mají se především zapojit do boje proti jednotlivým excesům, nad nimiž srdce usedá. Tito lidé však potom nutně pokládají tyto excesy a palčivé stránky života minorit jenom za další kamufláž obecné a základní sociální otázky, která se týká většiny společnosti a která není ani autentickou levicí postulována. Mágové fašizace nemuseli složitě vymýšlet zápalný diskurs. Prostě jen přehodili znaménka skutečně levicových, leč v řadě ohledů vedlejších témat, a zvedli proti nim nikým nereprezentované masy. Není to nic tak těžkého.

Cesta ven z hnědého bahna bude složitější, ale nikoli nemožná. Současná řecká vláda, řídící zemi dokonce v koalici s nacionálními fangličkáři, si mohla – v zemi nábožensky silně ortodoxní a přílivem migrantů doslova bičované – dát do programu i začít plnit možnost homosexuálních sňatků a usnadnění naturalizace cizinců. A mohla si to dovolit bez obav z koaličních partnerů či neonacistů Zlatého úsvitu proto, že o vládním směru hlavního útoku v boji za sociální důstojnost milionů lidí zatím málokdo pochybuje. Hledejme nejprve jádro sociální otázky a všechna ostatní, žádoucí a opravdu nezbytná rovnost mezi lidmi bude nám přidána.

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image