Chtěl bych mít Syřany za sousedy. Bez nadsázky. Alespoň by ožrale nevyřvávali do dvou v noci pokaždé, když dávají hokej, jako můj soused z jedné strany ani by mě v sobotu ráno nebudili Michalem Davidem a Elánem jako ten z druhé strany. Taky bych chtěl mít Syřany za prodavače v obchodech. Nestěžovali by si jeden druhému, jak je ta práce sere, zatímco já bych marně čekal, až mě obslouží, peníze by neházeli s kyselým ksichtem na pult, ale podávali by mi je s úsměvem do ruky. A taky bych chtěl mít Syřany za komentátory na Facebooku, protože by neotravovali mediální prostor deprivantskou čecháčkovskou nenávistí.
Když vidí muslim osamělého člověka uprostřed stepi nebo pouště s batohem na zádech, není to pro ně potenciální vrah, zloděj nebo vetřelec, ale poutník, který potřebuje pomoct.
V Sýrii jsem byl jen na skok před deseti lety, když jsem stopoval z České Republiky do Keni ve východní Africe. Největší problém byl dostat se vůbec z Česka, protože mi na výpadovce z Brna celý den nikdo nezastavil, v Maďarsku mě zase okradli, v Srbsku jsem udělal první dobrou zkušenost s Bulharem. Skutečná stopařská pohoda začala až ve středním Turecku, kde mě vzal každý kamioňák, hned jak jsem zvedl palec. Kromě turismem a kolonialismem zprzněného Egypta mi skrz Sýrii, Jordánsko a Súdán pomohl de facto každý, na koho jsem se obrátil. Vydírání, krádeže a pocit skutečného ohrožení jsem zažil opět až na hranicích Jižního Súdánu a Ugandy, kam už arabská moc a morálka nedosáhly.
Vysvětlení mám jediné: islám. Když vidí muslim osamělého člověka uprostřed stepi nebo pouště s batohem na zádech, není to pro ně potenciální vrah, zloděj nebo vetřelec, ale poutník, který potřebuje pomoct. Křesťanství v sobě tento rozměr kdysi mělo taky, ale už je to dávno. Za svou cestu jsem byl mnohokrát bez požádání nakrmen, ubytován, umyt, byly mi vyhrazeny nejlepší kousky masa ze společného talíře. A pomáhali mi všichni: od náhodného starce na ulici po oblastního velitele vojenské rozvědky. Nečekali za to nic jiného, než že se sami před sebou nebudou cítit jako hovada.
Lidé, kteří ještě před pár lety řešili obchody, chodili do školy, v pozdním odpoledni debatovali před kavárnami, hráli šachy a spokojeně potahovali z vodních dýmek, asi těžko pochopí, proč se jich český národ sužovaný vedrem, zimou, rakovinou tlustého střeva a impotencí tolik bojí. Až se dozví, že nejsme ochotni nakrmit a omýt nejen poutníka, ale dokonce ani rodinu, která utíká před válkou, určitě budou lidsky pohoršení. Na druhou stranu, jak napsal Standa Bíler, odmítnutí ze strany Čechů by pro ně bylo to nejlepší, alespoň by se mohli posunout do nějaké skutečně rozvinuté země.
Muslimská péče o duši
To, že je křesťanství na ústupu, je pravda, to že je islám dravější, je asi taky pravda a jako křesťana mě to mrzí, ale zároveň to jako křesťan chápu. Islám má náboj, záležitosti Boha a duše řeší s vášní, protože být, anebo nebýt dobrým člověkem je pro muslima otázka věčného života, nebo smrti. Nepodvádět s kvalitou zboží a dodržovat sliby ne ze strachu před zákonem, ale protože bych nemohl žít sám se sebou, každý den se na chvíli vykašlat na vyplňování excelových tabulek a pohroužit se v modlitbě sám do sebe, i kdyby mi šéf vyhrožoval, že přijdu o práci – pokud tyto věci přestane náboženství hlásat, logicky ho nahradí jiné.
Co se mi nelíbí, jsou samozřejmě starověké prvky v jakékoli víře, zejména nerovnost muže a ženy. Třeba když novozákonní svatý Pavel píše v Listu Korintským: „Muž si nemá zahalovat hlavu, protože je obrazem a odleskem slávy Boží, kdežto žena je odleskem slávy mužovy.“ Tenhle infantilní machismus má v sobě islám taky a musí se ho zbavit.
Stejně jako archaické prvky v náboženství se mi nelíbí lidská debilita. Tendence žvanit se skálopevným přesvědčením o věcech, které vůbec neznám, postihne občas každého z nás. „Umírněný muslim je stejný protimluv jako umírněný nacista,“ vysvětluje český buran ostatním, jak to na světě chodí. Že autorovi prostě v dětství chyběla láska a v dospělosti sex nebo úspěch, pochopí snad každý muslim.
Chtěl bych mít Syřany za sousedy, a kdyby to nešlo, tak prosím Jordánce nebo Súdánce, protože jsem jim osobně hodně dlužen a vlastně mi zachránili život. Ani Kurdové by nebyli špatní. Když jsem jednomu z nich po půl roce v Londýně řekl, že se vidíme naposledy, protože odlétám zpátky do Česka, účastně pokýval hlavou: „To je mi moc líto.“
Autor je vydavatel webu Prigl.cz a živí se politickým marketingem.