Alexej Šestakovič je sevastopolský anarchista, sociálně-politický aktivista, novinář a jeden ze zakladatelů letos na jaře vzniklého Sociálně-kulturního centra (SKC). Bavili jsme se s ním o sevastopolských zkušenostech se squattingem, krymské pasivitě a změnách po připojení města k Rusku.
Co se pro vás, obyvatele Krymu, změnilo s příchodem Rusů?
Absolutně nic, stejně jako nám nepomáhala v ničem Ukrajina, tak nám teď nepomáhá ani Rusko. V principu ale Rusko ani nepřekáží. Asi mezi nás chodí nějací lidé z FSB (Federální bezpečnostní služby), ale my je neznáme a nevidíme.
Mnozí mi říkají, že Sevastopol je specifický – lidé jsou aktivní a podílí se na životě kolem sebe. Je to tak?
Ne. Mám za to, že na světě neexistuje pasivnější město než Sevastopol. Jestli jsou někde aktivní lidé, tak je to ve Lvově, v Kyjevě, víc v centru a na západě Ukrajiny. Nejméně aktivní je jihovýchod, ještě méně aktivní je Krym a úplně nejmíň aktivní je Sevastopol.
Říkáš, že lidé jsou tu pasivní. Když se děly události loňského jara, byli to opravdu zdejší lidé, kteří povstali? Stalo by se něco i bez přispění Ruska?
Možná by se nic nestalo, ale pravda je, že Ukrajina dělala hodně chyb, co se týče národnostní politiky na Krymu. Národnostní útlak tu byl vždy. Úřední komunikace musela probíhat v ukrajinštině, komunikace se soudy a prokuraturou taky. Dokumentace probíhala taky ukrajinsky. Babička například napíše dopis na úřad a dostane odpověď. Samozřejmě vůbec nechápe, co jí píšou. V Sevastopolu jsme jazykoví invalidé, umíme jen jeden jazyk a nikdo se moc nechce učit ukrajinsky, protože to kromě Ukrajiny nepoužijete nikde na světě, ukrajinština vám k ničemu moc není. Často tu lidé říkali, že v Ukrajině je super svoboda slova, policajti že se chovají mnohem líp, ale stejně pak rozhodně podpořili připojení k Rusku.
Myslíš, že by to byl čistě důsledek Euromajdanu?
Kdyby nedošlo k násilnostem v Kyjevě, tak by asi lidé přijali novou vládu, i kdyby dál utlačovala ruskojazyčné. Ale násilnosti proběhly a tady se našel se člověk, který byl schopný a ochotný přebrat moc. Mluvím o sevastopolském lidovém starostovi Čalém. Přitáhl své aktivisty, jeho iniciativa šla odspodu, sám jsem se jí účastnil. Byla to iniciativa za prohlášení Čalého lidovým starostou Sevastopolu. Když se situace dostala do varu, začalo první násilí, v Kyjevě létaly první molotovy, tak jsme začali přemýšlet o tom, že jestli vše půjde do háje, bude třeba něco dělat, vzít moc do svých rukou. Hlavní část hnutí byla národně-osvobozenecká, lidé chtěli splnit svůj sen a stát se součástí Ruska. Že jsme nakonec vstoupili do Ruska pro mě byl víc než nečekaný závěr. Někteří na to byli připraveni a já můžu říct jen to, že lid má právo chybovat. Ještě uvidíme, možná to chyba ani nebyla. To, že přišla válka je samozřejmě smutné, a kdyby bylo možné vyhnout se válce, pak by bylo podle mě lepší zůstat součástí Ukrajiny.
Myslíš, že by na Krymu byla válka, kdyby Rusko nezasáhlo?
Je to dost pravděpodobné. Mohla by vlastně skončit ještě hůř než na Donbase. Jestli by se referendum udělalo později, tak sice mohlo být o něco kvalitnější, ale dost možná by se tu mezitím začalo válčit. Tenkrát se už na různých demonstracích objevovaly konflikty kvůli politickým postojům. V mnoha ohledech v té situaci vyhrály reakční síly – lidé u moci dokázali přesvědčit všechny ostatní, že nenesou vinu za to, v jakém stavu se nacházíme, že za vše může Kyjev. Ale je pravda, že neonacisté na Ukrajině byli taky dost silní, to je fakt, nehledě na to, že ruská televizní propaganda tenhle pohled ještě dost přiživuje.
I na Krymu?
Ano. Třeba v Sevastopolu nebyla Svoboda (ukrajinská krajně pravicově populistická strana), ale už v Simferopolu byla docela silná, shromáždila pod sebou místní malé nácky, vychovala si je a Antifa je pak musela řezat.
Je v Sevastopolu Antifa aktivní?
Jasně, ta přece existuje kdekoli, kde jsou fašisti. Je to ale spíš na úrovni subkultur, děcka, které tu běhají a mlátí se. Já se sice považuju za antifašistu, ale nemám teď už úplně potřebu běhat za puberťákama s hákovým křížem. Možná před deseti, dvaceti lety, ale teď to není to, v čem se angažuju.
Jak se tedy stavíš k tomu, že je teď Krym součástí Ruska?
Chtěl jsem nezávislost. To by podle mě bylo optimální. Ale jak bych mohl být spokojený, když je na Donbase válka a Rusko pod sankcemi?
Myslíš, že myšlenka nezávislosti Krymu by měla velkou podporu?
Myslím, že ano. Hodně mě naštvalo, když se na hlasovacích lístcích na referendu objevily jen dvě možnosti –Ukrajina, nebo Rusko. Kdyby tam byla možnost hlasovat za nezávislost, tak bych šel hlasovat taky. V takové situaci by nebyly žádné sankce proti Rusku a i Ukrajina by se s tím mohla časem nějak vyrovnat.
A co pro tebe znamená, že jsi teď v Rusku?
Já nejsem ani tak v Rusku, jako v Sevastopolu. Byla Ukrajina, teď je Rusko, pak bude nezávislost. Jsem Sevastopolec, tady jsem doma. Jestli je tu Ukrajina, anebo Rusko, to je něco vnějšího. Zatím na mě nikdo žádný tlak nevyvíjí, já nepodkopávám základy ruského státu, mnozí mí kamarádi jsou teď na vysokých pozicích v rámci městské správy, což je plus.
Mluvil jsi o lidovém starostovi Sevastopolu – měl silnou podporu?
Měl, dodnes má. Půl roku po připojení k Rusku byly místní volby a Čalij a jeho parta získali většinu v zákonodárném shromáždění. Teď má tenhle lidový starosta prakticky všechnu zákonodárnou moc.
Proč mu lidé tolik důvěřují?
Protože všichni ostatní jsou naprostí sráči. Adekvátní alternativa tady není. Samozřejmě mám dost výhrad i proti tomuhle člověku – vzešel z obchodního impéria, je docela autoritářský, část lidí se od něj odvrátila, protože je v tomhle zklamal, ale zatím asi vážně lepšího nemáme.
Nový gubernátor Sevastopolu je z Novorossijsku. Poslalo sem Rusko hodně svých politiků a úředníků?
Ano. A jsou na všech možných pozicích. Přijelo hodně lidí, kteří neuspěli v Rusku a doufají, že tady se budou realizovat. Ale objevili se i někteří zajímaví a iniciativní lidé. Často jsou slyšet skandály spojené s tím, že noví úředníci jsou zkorumpovaní, ale někteří jsou užiteční.
Bylo tu hodně úředníků i v době, kdy Krym spravovala Ukrajina?
Teď jich je podstatně víc. I když je pravda, že Ukrajina jich sem posílala taky dost. Juščenko k nám poslal plno lidí ze západní Ukrajiny. Asi je to v logice vládnutí, že kdo drží Krym, ten sem posílá své lidi. Většinou po celých týmech. Je to v souladu s kapitalistickou logikou.
Často se u nás říká, že v Rusku neexistuje svoboda slova a že Ukrajina je na tom mnohem lépe…
Ano, Ukrajina je na tom mnohem lépe.
Cítíš to na sobě?
Viděl jsem, kolik novinářů muselo odjet, když přišlo Ruské jaro. Psali o událostech ze svého pohledu, což považuji za důležité. Existovaly projekty, které fungovaly třeba z amerických grantů. I tak v nich ale pracovali lidé, kteří dávali prostor pro zajímavé názory. Ti museli odjet. Část novinářů a zpravodajských webů tohoto ražení tu přesto zůstala a teď na ně nový režim řádně tlačí. V Sevastopolu sice nikoho nezabili, ale zamezili přístupu k informacím skrze tlak na internetové providery, kteří znepřístupnili konkrétní stránky. Máme tu Sevastopolské zprávy – stránku, která byla opoziční i za Ukrajiny, protože pátrala po korupci. Nemají nějak silné ideologické zázemí, jdou jen po zneužívání moci. Existuje pro ně spravedlnost a nespravedlnost, snaží se ukázat, kdo je ten špatný zmrd, který rozkrádá společný majetek. Tak například na jejich stránku se už nedostanete. Někdy se na chvíli objeví, protože ji nějaký provider uvolní, takže půl města má přístup, pak to zase přestane.
Hodně lidí tu mluví o osamělých demonstracích. O co jde?
V Rusku je osamělá demonstrace to jediné, na co nepotřebuješ souhlas. Vyjdeš ven s transparentem, sám stojíš a ukazuješ ho. Podle zákona s tebou nemůžou nic udělat. Vyjdeš na ulici, ukážeš transparent a novinářům povíš, o co jde. Hodně aktivistů v Rusku přešlo na tento formát. Mezi účastníky musí být minimálně padesát metrů rozestup. V Rusku si ale postupně vybudovali takový policejní stát, který si našel odpověď na všechny protestní akce – teď se stává, že když jde člověk demonstrovat jako jednotlivec, tak se z ničeho nic objeví dva další lidé s transparenty, stoupnou si k němu, policie to vyfotí, dva lidé zase zmizí a policie zadrží toho jednoho. Ukážou mu fotku, řeknou, že tohle není žádná osamělá demonstrace, on odpoví, že ty lidi nezná, na to opáčí, že to může říct každý, a dají mu pokutu. V Rusku se to děje často, i když se to dost liší region od regionu. U nás jsme to zkoušeli různě obcházet, ale padlo hodně pokut a aktivisté pochopili, co je demonstrace jednotlivce a co už není. Takhle nějak jsme se dostali do právního pole Ruska.
Odjelo za poslední rok hodně lidí?
Z mých známých pár desítek, celkově tipuju, že v Sevastopolu to bylo pár stovek. Hodně lidí přijelo z Moskvy, je tu taky obrovské množství utečenců z Donbasu. Pronajímají si, co můžou, za poslední rok kvůli tomu prudce stoupla cena nemovitostí.
Jsi spoluzakladatelem kulturního centra. Jak tenhle nápad vznikl?
Nejdřív jsme četli o tom, jak se squatuje na Západě. Přijelo k nám pár umělců, kteří vyprávěli, jak to funguje v jiných zemích. Chtěli jsme začít v roce 2011, začali jsme se o tom bavit a já pochopil, že i když se myšlenka spoustě lidem líbí, nikdo není úplně zapálený a iniciativní, takže jestli chci, aby se něco pohnulo, musím se do toho opřít sám. A když začneš něco dělat, tak se lidé pomalu přidají. Našli jsme rozestavěnou budovu na krásném pobřeží v UNESCO zóně poblíž Chersonu. V roce 2012 jsme ji obsadili a začali tam dělat různé akce – koncerty, výstavy a festivaly, během července a srpna tam dokonce žilo asi sto lidí. Bylo to kulturně bohaté místo. Tenkrát jsme ještě nezaváděli „suchý zákon“, takže ke kultuře bylo taky hodně pití a trávy. Ona ta budova už dříve fungovala jako takové místo, kam člověk přijde, kochá se krásným výhledem a přitom se opije a zakouří si.
Řešili jste to nějak právně?
Nikdo nám zábor nepovolil, tak jsme čekali, jak pokus dopadne. Jednou k nám naběhli policajti, podívali se, co se děje, zjistili, že neděláme nic nezákonného, a tak zase odešli. Po půl roce ale radnice budovu shodila. Radnice plnila to, co jí soud o dva roky dříve přikázal. To byl takový první pokus, na kterém jsme pochopili, že je možné obsazovat budovy a brát si to, co nikdo jiný stejně nepotřebuje. Nejdřív jsme prožili šok z toho, že někde stojí budova s krásným výhledem, kterou nikdo nepoužívá, a my ji můžeme obsadit. Stojíte před tím domem a říkáte si: „Je to tak velké, to přece nemůžeme v pár lidech obsadit a používat.“ Pak zjistíte, že to jde.
Máte u vás nějaký zákon upravující squatting?
Máme tu na základě zákona takovou normu, že když bydlíš osm let v domě bez majitele, tak ho můžeš zprivatizovat. Nikdy jsem ale neslyšel, že by se to podařilo.
Jsou na Krymu nějaké další pokusy o squatting?
Squatting jako takový rozhodně ne, je tu ale pár umělců, kteří si obsadili prázdný byt a žijí v něm. Nikomu o tom neříkají a mají bydlení zadarmo. Nemá to ale sociální rozměr. My jsme měli veřejný projekt, snažili jsme se šířit informace, vylepovali plakáty o akcích, které děláme a podobně. Problém opuštěných nemovitostí je v Sevastopolu dost velký. Je tu obrovské množství prázdných domů, u kterých není jasné, komu vlastně patří. Některé sice mají majitele, ale ti jen čekají, až vyroste cena a budou s nimi moci spekulovat.
Změnilo se v tom něco po příchodu Ruska?
Moc ne. Kdyby tu nebylo naše kulturní centrum, tak se asi nic nezmění. Kvůli nám si lidé ve městě začali vážně uvědomovat, že tu existuje problém, totiž že se nám rozpadají kulturní domy, není kde odpočívat na nekomerční úrovni bez alkoholu – libovolný komerční projekt totiž znamená alkohol, jinak se člověk neuživí – a že ve městě jsou lidé, kteří se tohle snaží zlepšit a vytvářejí alternativu.