Ekologická politika musí být politika sociální

S aktivisty platformy Limity jsme my Petrou Němcovou a Josefem Patočkou jsme mluvili o severu Čech a perspektivách i problémech ekologického hnutí.

Před týdnem protestovala více než tisícovka lidí ve dvaadvaceti českých městech proti prolomení limitů těžby uhlí na severu Čech. Akci zaštítila platforma Limity jsme my. Kdy vám začalo připadat důležité se k otázce prolamování vyjádřit?

Petra Němcová: V únoru, asi dva týdny před datem, na které byla nahlášená demonstrace horníků, nám zavolal někdo z Greenpeace, ať jedeme podpořit obyvatele Horního Jiřetína v jejich plánované protidemonstraci. Bylo jasné, že horníci dorazí ve velkém počtu s pickety od PR agentury a že to hned bude vypadat, že Severní Čechy jsou celé pro prolomení limitů. Přitom ale dle různých výzkumů až sedmdesát procent obyvatel republiky s prolamováním nesouhlasí. Tak jsme se rozhodli začít organizovat akce v Brně, ale záhy se z toho stala celorepubliková záležitost. Vzniklo to ze solidarity, z potřeby vyvážit nastolený mediální obraz.

Josef Patočka: Rozhodně šlo o akci solidární – snažili jsme se, aby to nebylo jen o osudu jedné vesnice. Bylo pro nás důležité, aby se ukázalo, kolik lidí v celé republice je ochotných jiřetínským aktivně přispěchat na pomoc. Ona je to totiž především hrozná nespravedlnost. Dva privatizační baroni Dienstl a Tykač se snaží násobit svůj vlastní zisk tím, že se dostanou k uhlí, o kterém se před pětadvaceti lety řeklo, že se těžit nebude. Přitom v situaci, kdy třetinu elektřiny vyvážíme, se prolamovat opravdu nic nemusí.

Zdá se, že v této věci nezáleží na vládě, která je zrovna u moci. Čím si vysvětlujete, že lákadlo v podobě prolomení limitů je pro každou vládu tak velké?

PN: V roce 1991, kdy Pithartova vláda zavedla limity, byl zároveň přijatý závazek o vytvoření programu, který sliboval, že dojde k restrukturalizaci ekonomického profilu Severočeského kraje. Což je něco, co od té doby nebyla žádná vláda schopná reálně udělat. Ono je vždycky jednodušší říct: pojďme ještě dál těžit. Opačný případ – zachování limitů – si totiž žádá realizaci úplně jiného typu politiky včetně toho, že je potřeba mít aspoň nějaké ideje a nějaké vize. A to bohužel již tradičně českým vládám chybí.

Stát se nechává dobrovolně vydírat podnikateli, kteří vyhrožují snižováním zaměstnanosti, kdykoliv dojde na debatu o zvýšení poplatků za těžbu.

JP: Navíc v období, kdy se limity stanovily, bylo ekologické hnutí jedním z uskupení, která se podílela na svržení státního socialismu. A téma bylo výrazné i proto, že se skrz ně řešilo, v čem máme být jiní než komunisti. Probíhal boj o Libkovice a bourání vesnic kvůli uhlí se považovalo za něco naprosto zavrženíhodného, překonaného. Avšak krátce potom, s nástupem Klausovy vlády, se objevil antiekologický diskurz, který Klaus de facto vytvořil – ekologové začali být ukazováni jako nepřátelé ekonomického růstu. Tehdy ale ještě bylo k vyčerpání uhlí mimo limity daleko, nehrozilo akutně uzavření dolů (dnes se hraje o to, zda bude lom ČSA, který Horní Jiřetín ohrožuje, uzavřen už v roce 2021). Když pak začala divoká privatizace, už se bohužel nevykonaly kroky k tomu, aby se region zbavil závislosti na těžbě a vymanil se z té hrozné sociální situace, ve které tradičně je.

Antiekologický étos je něco, co v naší společnosti docela úspěšně a dlouhodobě přežívá. A daří se mu to i díky argumentu zaměstnaností. Jak se má ekologické hnutí vyrovnat s tím, že politika uhlí a oceli generuje větší pocit provázanosti s prací než jakákoliv politika ekologická?

PN: Z našeho pohledu je to jednoduché. Stát se nechává dobrovolně vydírat podnikateli, kteří vyhrožují snižováním zaměstnanosti, kdykoliv dojde na debatu o zvýšení poplatků za těžbu. Druhá věc je, že samo ekologické hnutí není schopné tu otázku uchopit právě přes zaměstnanost a nabídnout alternativu. Proto svoji kampaň promýšlíme i tímhle směrem. Podle nás je ideální ukončit těžbu a zabezpečit horníkům důstojné živobytí. Prostředky z Evropské unie, které bude dávat na přechod k nízkouhlíkovému hospodářství, by měly jít právě do severočeského regionu. Je třeba započít s rekultivací krajiny. Tu kvůli letité devastaci nebude možné využít pro zemědělské účely, ale mohli bychom se pokusit ji využít pro produkci biomasy. Kraj by se mohl stát laboratoří jiného politického přístupu k práci a ekologii, než jaký tu panoval doposud.

JP: Je nepříjemné, že horníci se raději přikloní na stranu těch, kteří je jen využívají a skrze jejich pracovní místa vydírají zbytek republiky, ale je to bohužel i psychologicky pochopitelné. Je proto nutné vymanit horníky z područí vyděračské politiky jejich zaměstnavatelů a zajistit, aby nepřišli o práci, obživu ani peníze.

Když se před rokem řešila otázka zavření dolů v ostravském OKD, důležitou roli pro horníky samotné hrála jejich hornická identita, vědomí těžké práce a s tím spojená hrdost. Podobný motiv se objevil i v odpovědi na váš dopis severočeským horníkům. Jak se díváte na tenhle aspekt problematiky?

JP: Já rovnou vytknu strašně důležitou věc před závorku. Na severu Čech se netěží pod zemí se sbíječkami za šílených podmínek, jako se to děje na Ostravsku. Doly jsou zde povrchové a těží rypadla, která ovládají lidé – elektrikáři, technici, inženýři. Já se tím nechci nikoho dotknout, ale jde opravdu o úplně jiný typ hornictví.

PN: My v komunikaci v první řadě asi nebudeme narážet na hornickou identitu, ale spíš na otázku práce a její chápaní ze strany pracujících. Z lidského hlediska je pochopitelné, že někdo chce práci, a ne žít ze solidárního fondu. Přesto je třeba přestat hájit nebo dokonce vytvářet lobbing Tykače a dalších jen proto, že zatím nedokážeme artikulovat pozitivní vztah ekologie a práce jako takové. Nejde jen o pracovní místa – jde o jejich počet, udržitelnost i kvalitu.

Součástí vašeho prohlášení je i takzvaný slib neposlušnosti. V něm signatáři platformy slibují, že pokud se limity prolomí, budou vlastním tělem bránit Severní Čechy před rypadly. Umíte si to vůbec představit?

PN: No jistě.

JP: My to ale vládě oznamujeme především proto, abychom to dělat nemuseli. A doufáme, že to málo, co má vláda udělat, aby nemusela vést válku s vlastními občany, udělá a limity neprolomí.

Existuje nějaký příklad ze zahraničí, podobný tomu, co zažíváme v Severních Čechách?

PN: Samozřejmě existují příklady. V kanadském Ontariu navázali podporu obnovitelných zdrojů energie na požadavek, aby veškeré aktivity využívající veřejné prostředky byly do velké míry zabezpečovány lokálními zdroji, což vytvořilo pracovní místa a oživilo místní průmysl. Tahle strategie vytvořila asi 30 tisíc pracovních míst. Podobné regiony jsou i v Rakousku – region Gussing je ekonomicky postavený čistě na biomase. A tak podobně.

JP: Vzhledem k tomu, že Němce máme za hranicemi, nechápu, proč se nenecháme víc inspirovat, nedovezeme jejich know how, neporadíme se a nevytvoříme v podobném duchu něco přesně na míru pro sever Čech. Ale to souvisí s politickou odvahou… Podstatné je říct, že alternativy už dávno existují – Krušné hory jsou z hlediska stavby větrných elektráren nejperspektivnější místo v České republice vůbec. Kromě toho vytvářejí mnohem víc pracovních míst než těžba fosilních paliv, protože ta energie je roztroušenější a musí se vynaložit víc sil na její shromáždění. I proto třeba německé odbory velmi vehementně politiku podpory obnovitelných zdrojů obhajují. Vědí, že kromě jiného právě z hlediska zaměstnanosti je to perspektivní obor.

Opakovaně kritizujete českou politickou scénu a zároveň i ekologické hnutí. Jak ale nastavit společenské parametry více proekologicky?

PN: Ale já tohle vůbec nevnímám jako ekologický problém. Na limitech se prostě ukazuje, že každá ekologická politika a ekologický problém je ryze a primárně problémem sociálním. Ekologické a sociální problémy jsou spojité nádoby a ve chvíli, kdy to konečně ekologické hnutí pochopí, dokáže přitáhnout i lidi, které by nikdy předtím nepřitáhlo.

JP: Přesně tak. Nemá smysl, abych zakrýval, že se kloním k levicovému světonázoru a je pro mě složité, že v téhle otázce je to na severu Čech skoro převrácené. Tam pro prolomení jsou politici ČSSD a KSČ, proti prolomení politici TOP 09 a ANO. Ale i kdybych byl pravičák, tak bych především chtěl, aby ministři hájili zájmy lidí, kteří je zvolili. Jenže se zdá, že ministr Mládek hájí spíš zájmy dvou lidí, kteří chtějí rozmnožit svůj kapitál. Ono se to selhání nedá vlastně příliš zařadit na pravolevé ose, jedná se o obecnou tendenci k čím dál většímu vlivu velkých peněz na politiku. Koneckonců druhý nejbohatší člověk v tomhle státě je zároveň ministrem financí.

Jaká je teď atmosféra v Horním Jiřetíně? Dá se vůbec přiblížit, jak žije s neustálým pocitem strachu ze ztráty vlastního domova?

PN: Myslím, že jim naše solidární akce dost pomohla to nevzdat. Oni žijí opravdu neustále s pocitem, že se budou muset sbalit a odejít. A každá podpora je pro takové lidi důležitá, ukazuje jim, že na to nejsou sami.

JP: Tohle je asi otázka na obyvatele Jiřetína. Nicméně třeba paní Urbánková, jedna z nejstarších obyvatelek Jiřetína, to shrnula asi nejlíp. Řekla, že nejde jen o těch pár domů v Jiřetíně, ale o to, že bohatí lidé si v celé republice dělají čím dál tím víc, co chtějí. A že z toho jde strach.

Z toho, jak to popisuje, to skoro vypadá, že právě ekologické hnutí nakonec rozpoutá boj za spravedlivější svět. Tomu ale já upřímně nedokážu moc uvěřit.

PN: Buď se o to celosvětově ekologické bude snažit, anebo se může jít zahrabat. Environmentální spravedlnost je pojem, který by měl znát a chápat každý.

JP: Podle mě je dnes potřeba rozeznat, že lidi trpí stejně jako příroda. A že to je opravdu otázka spravedlnosti – protože těmi nejtvrdšími dopady nejčastěji trpí ti, kteří je nezavinili. Ekologické problémy se nedají řešit bez toho, aniž by se poskytl příslib, že na konci bude stát také lepší a spravedlnější společnost. Že to není jen o tom, abychom se omezovali kvůli motýlům.

Celou dobu se bavíme o nějakém novém ekologickém hnutí. Existuje u nás něco takového?

PN: Právě. Kde je ekologické hnutí v Čechách? Je tady? Já ho tedy nevidím. Zatím! Možná, že ty limity, aspoň dle reakcí všech, kteří se zapojují, nastartují právě to, čemu se říká hnutí. A to by bylo skvělé.

Nastíníte na závěr, co se bude dít dál? Jaké jsou scénáře – ty dobré, i ty zlé?

JP: Horní Jiřetín je navzdory tomu, že jde o město permanentně v ohrožení, s necelými dvěma a půl tisíci obyvateli, živé místo. Takže ta nejhorší varianta, kompletní likvidace obce, by znamenala nejen zničení toho prostoru, ale i završení sedmi let hrůzy v podobě uplácení lidí, rozkládání komunity, nahánění strachu. A to je hrozná představa.

PN: Naopak ta nejlepší varianta by byla, kdyby se nic neprolamovalo, zvýšily se poplatky z těžby, horníkům by se zajistila jiná práce a začalo by se pracovat na změně profilu regionu. Celý kraj se prolomením odsoudí k tomu, že by v něm bude nižší životní úroveň, lidé budou umírat dřív a region bude absolutně neperspektivní. Uvidíme v září, kdy to má vláda projednávat, ale do té doby budeme téma stále vnášet do veřejné debaty.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image