Feministická postapokalypsa a sexističtí dinosauři

Média po celém světě prezentují poslední díl filmové série Šílený Max jako feministický blockbuster. Může na tom být něco pravdy?

Nedlouho poté, co se v kinech objevilo nové pokračování postapokalyptické série Šílený Max, se vůči filmu začali ohrazovat aktivisté za práva mužů, kteří jej označovali za trojského koně feminismu. Ke snímku s podtitulem Zběsilá jízda se ze stejných důvodů pozitivně hlásila i řada feministek. U dalšího letošního letního blockbusteru Jurský svět už k genderovým obviněním stačila pouhá ukázka, která se na internetu objevila ještě před jeho premiérou. Režisér filmové série Avengers, Joss Whedon, označil dialogovou scénu mezi manažerkou dinosauřího zábavního parku Claire a trenérem velociraptorů Owenem za ukázku „sedmdesátkového sexismu“.

Když se The Guardian zamýšlel nad tím, jestli Jurský svět nakonec je, nebo není sexistický, vytvořil si kvůli tomu dokonce ukazatel jménem „sexismometr“, kterým pak na škále od jedné do desíti „přeměřil“ všechny ženské postavy ve filmu. Nakonec došel k závěru, že některé lidské hrdinky sice hodně podléhají genderovým stereotypům, ale vyvažuje je „postava“ Indominus Rex, zmutovaná dinosauří samice, která pro zábavu zabíjí všechno kolem sebe a navíc dokáže svou kořist polapit pomocí důmyslných triků, což je důkaz její inteligence. Těžko říct, kolik feministek by souhlasilo s tím, že tohle typické filmové monstrum nějak zásadně přispívá ke zrovnoprávnění mužských a ženských sociálních rolí.

Nyní zavedeme sexismometr

Každopádně právě zmíněný sexismometr je možná tím nejvýmluvnějším symbolem debat nad feminismem či sexismem obou popcornových blockbusterů. Z jednotlivých komentářů to totiž vypadá, jako by feminismus byl něco na způsob jednoznačné lékařské diagnózy. Jako by se dal přisoudit nějakému filmu podle konkrétních, přesně definovaných a snadno vysledovatelných příznaků. Jako by sexismometr fungoval jako teploměr, který se umístí do podpaží (nebo jiné tělesné partie) filmové postavy a po chvíli nám ukáže, jak špatně na tom daná hrdinka nebo hrdina se sexismem je.

V mainstreamových filmech vždycky půjde jen o to, jestli nějaká hrdinka je, anebo není o trochu málo aktivnější, samostatnější, sebevědomější, schopnější než většina ženských postav v podobných filmech.

Feminismus ale ve skutečnosti samozřejmě není uniformní hnutí, které by svorně bojovalo za několik jednoznačně daných principů. Spíš je to pojmenování pro velmi široký myšlenkový proud, jehož jednotlivé větve mohou zastávat i úplně protikladné názory. Stejně tak sexismus není něco, co by se dalo měřit. Obě debaty tak víc než co jiného ukazují, že úvahy o genderu v populárních filmech mají tendence vynášet bombastické a absolutní soudy tam, kde je potřeba mnohem větší rozlišovací schopnost.

V první řadě máme co dělat s tou nejmainstreamovější sférou popkultury. Filmy populárních žánrů, obzvlášť takové, které stojí tolik peněz jako Zběsilá jízda a Jurský svět (oba mají stejný odhadovaný rozpočet – 150 milionů dolarů), obvykle sázejí hlavně na jistotu. Ve většině ohledů bývají silně tradicionalistické, ale tu a tam si dovolí nějakou nekonvenční zvláštnůstku. Právě na tyto, většinou velmi opatrné výpady mimo prověřený terén, se pak soustředí pozornost komentátorů, kterým jsou takové postoje sympatické.

S velkou mírou zjednodušení se dá říct, že základní genderovou konvencí akčních a dobrodružných filmů (což jsou žánry, ze kterých Zběsilá jízda a Jurský svět vycházejí) je na jedné straně aktivní, světácký a ležérní mužský hrdina, který si dokáže poradit v nebezpečných situacích, a na druhé straně pasivní, zmatkující a upjatá ženská hrdinka, která si v ohrožení poradit neumí, a proto ji mužský hrdina musí zachraňovat. Vedle toho ale existují i paralelní modely. Ústřední postavou může být aktivní, protřelá a cílevědomá hrdinka (série Vetřelec, Zkrat), přičemž v některých případech se z ní může stát až odlidštěný stroj na zabíjení (Resident Evil), který ale zároveň často sám v sobě řeší otázku vlastní „lidskosti“, což někdy souvisí i s tradičními ženskými rolemi manželky a matky (geniální je v tomhle ohledu Tarantinův Kill Bill). Žena také může být mužův schopný sidekick jako Trinity v Matrixu, a pokud se obzvlášť zadaří, tak se role obrátí a mužský hrdina se naopak ocitá v podpůrné pozici „druhých houslí“ (Muži, kteří nenávidí ženy). A konečně tu máme také kategorii výrazných záporných ženských postav jako Catwoman v Burtonově Batman se vrací nebo Mystique v sérii X-Men.

Feminismus blockbusterů

Prakticky všechny komentáře zabývající se feminismem Šíleného Maxe a sexismem Jurského světa, stejně jako mnohé další úvahy o podobných otázkách v populárních filmech, vycházejí právě z těchto modelů. Jejich problém ale je, že nám toho v podstatě o sexismu či feminismu konkrétních filmů až tolik zásadního neříkají. Jednak platí, že nějaký film se silnou ženskou hrdinkou se při bližším pohledu může ukázat jako hluboce tradicionalistický (jako třeba Rebelka od studia Pixar nebo nedávno Divočina se sice odhodlanou, ale v praktických ohledech zoufale bezradnou hrdinkou). Hlavní potíž je ale v tom, že v těchto modelech jde výhradně o dynamiku mezi mužskými a ženskými postavami v rámci zavedených žánrových konvencí populární kinematografie. Proto tyto filmy těžko mohou být feministické ve stejném smyslu jako třeba díla Catherine Breillat nebo Carolee Schneemann. Vždycky v nich půjde jen o to, jestli nějaká hrdinka je, anebo není o trochu málo aktivnější, samostatnější, sebevědomější, schopnější než většina ženských postav v podobných filmech.

Zběsilá cesta je toho dobrým příkladem. Nejen že skutečnou hlavní postavou filmu není Max, ale aktivní, samostatná, cílevědomá a velmi schopná bojovnice Furiosa. Max se navíc často ocitá v pasivní roli, což je dovedeno do extrému hned v první fázi automobilové honičky, kdy je hrdina celou dobu přivázaný k autu a nemůže se hnout. Na jednu stranu je určitě pravda, že Furiosa je mnohem důstojnější ženská postava než třeba Joan Wilderová v Honbě za diamantem. Když ale zároveň přemýšlíme nad tím, jaké motivace Furiosa a ostatní ženy uprchlé z hrozivé patriarchální Citadely mají, musíme dát za pravdu americké filmové kritičce Eileen Jonesové, která o Zeleném místě, kam Furiosina skupina vybavená sadou semínek různých druhů vyhynulých rostlin směřuje, píše: „Je udivující, že v dnešní době pořád ještě chceme věřit ve všechny ty esencialistické nesmysly o ženách a jejich vztahu k Matce Zemi.“ Když chce Zběsilá cesta překročit meze žánrových rolí a říct něco pozitivního o přesvědčeních svých hrdinek, skončí u velmi primitivně podaného a v zásadě tradicionalistického „ekofeminismu“.

Podívejme se teď na sexismus Jurského světa. Nechme přitom stranou, že ho kritizuje právě Joss Whedon, v jehož Avengers: Age of Ultron vystupuje v pánském superhrdinském klubu na začátku jen jediná žena, Black Widow, jejíž hlavní schopností je uklidnit běsnění neuvěřitelného Hulka tím, že mu zazpívá ukolébavku. Scéna, kterou Whedon kritizuje, skutečně naplňuje klišé ležérního protřelého hrdiny a upjaté bezradné ženy. Ve stejném duchu se pak vztah obou postav vyvíjí i v celém zbytku filmu, takže námitka režiséra filmu Colina Trevorrowa, že scéna je vytržená z kontextu, příliš neobstojí. Co se týče Indominus Rex, je sice pravda, že na rozdíl od mnoha jiných samičích monster (vetřelčí královna, Sil z filmu Mutant) ji nepohání rozmnožovací či mateřský pud, na druhou stranu jde pořád o variaci na oblíbený a rozhodně ne příliš feministický motiv ženské monstrozity (kromě Sil a vetřelčí královny třeba také T-X z Terminátora 3 nebo rod panteřích žen ve filmu Kočičí lidé).

Ne že by Zběsilá jízda nebyla chvályhodným počinem z hlediska rozvržení žánrových rolí mužských a ženských postav (a že by Jurský svět nebyl v tomhle ohledu hodně tradicionalistickým dílem). Pořád ale jde o drobné krůčky tam a zase zpátky v rámci zavedených žánrových schémat. Spíš než o feminismu by se dalo mluvit o virtuální emancipaci popkulturních hrdinek filmové fikce.

Autor je filmový redaktor čtrnáctideníku A2.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies