Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Jak se zbavit profesora

Na pražské Filozofické fakultě byl bezohledně propuštěn renomovaný historik Jaroslav Čechura. Stal se obětí takzvaných úsporných opatření.

Na Filozofické fakultě UK dochází k pozoruhodným událostem. V poslední době mezi ně patří propuštění profesora raně novověkých dějin Jaroslava Čechury (a také doktora Luboše Velka z pozice odborného asistenta). Jejich vyhazov vyvolal mezi akademiky i studenty nemalé pozdvižení a vlnu protestu. Nebývá totiž zvykem, že obětí různých „restrukturalizací“, reforem a změn na akademických pracovištích je renomovaný profesor, který má navíc smlouvu na dobu neurčitou. Tím spíše by se od vedení Ústavu českých dějin, kde profesor Čechura působí, očekávalo, že svůj krok řádně zdůvodní. To se na narychlo svolané dubnové schůzi ústavu nestalo a druhá strana si mohla zdůvodnění vyslechnout až na zasedání akademického senátu – po vznesení oficiálního protestu. Celá kauza tak připomíná spíše bezohledné zacházení, s nímž se zaměstnanci setkávají v sektoru soukromém a nikoliv v rámci akademické instituce. V ní by se totiž měla povaha vztahu mezi správcem a spravovaným, respektive vedoucími ústavů a ostatními zaměstnanci podstatně lišit.

Ztráta předního odborníka

Jak zdůvodnil propuštění Jaroslava Čechury ředitel Ústavu českých dějin profesor Ivan Šedivý? Na ústavu je prý vzhledem k jeho finančním možnostem příliš mnoho vyučujících. Opravdu se zdá, že finanční situace ústavu již delší dobu nestačí k plnohodnotnému zabezpečení jeho chodu. Nelze však říct, že by si toho sami pedagogové nebyli vědomi. Mnoho z nich totiž vcelku bez námitek přistoupilo na snížení platů, respektive snížení úvazků v rámci současných úsporných opatření. Pro řadu z nich tak bylo nepříjemným překvapením, když se dozvěděli o nové „restrukturalizaci“, která vyústila v propouštění výše zmíněných pedagogů.

Nelze snad více kroutit hlavou nad zjevným rozporem mezi chvályhodnou strategií děkanátu vytvořit z Filozofické fakulty respektovanou vědecko-pedagogickou instituci a chováním jednotlivých pracovišť, jež tuto strategii zcela podkopávají.

Zajímavé přitom je, že na ústav byli v posledních pěti letech přijati dva pracovníci, jejichž přítomnost podle všeho nebyla pro chod ústavu nikterak nutná, neboť sami zatížili nad míru jeho finanční možnosti. „Podivnou“ shodou okolností ani jeden z nich propuštěn nebyl. V prvním případě se jednalo o současného vedoucího ústavu profesora Šedivého (členem ústavu je od roku 2009) a v druhém o bývalého děkana FF UK, docenta Michala Stehlíka (členem od roku 2012). Je nutné dodat, že u docenta Stehlíka jsou okolnosti finančního zatížení poněkud komplikovanější. Členům ústavu totiž byla poskytnuta informace, že je placen z jiných než ústavních peněz. I v tomto případě bychom se však mohli ptát, proč tyto finanční zdroje nebyly použity k „záchraně“ jediného profesorského místa pro raněnovověké české dějiny.

Další (pohříchu negativní) argument zní, že propuštění profesora Čechury se nijak výrazně nedotkne pedagogického chodu ústavu. Jistě, profesor Čechura může na vlastní žádost (pravděpodobně zdarma, nebo se snad najde nějaký skrytý fond?) dovést do konce jím vedené závěrečné práce. Vedení ústavu se v tomto ohledu již vyjádřilo kladně. Nicméně kromě toho, že jde o dosti ponižující proceduru, kdy se člověk musí doprošovat dokončení vlastní práce, za níž plody z velké části sklidí někdo jiný, přichází Ústav českých dějin o navýsost produktivního odborníka s mimořádně širokým záběrem. Jaroslav Čechura se zabýval dějinami od vrcholného středověku až po 20. století. Navíc patřil k prvním, kteří zaváděli do české historiografie inovativní podněty ze zahraničí, zvláště mikrohistorické aspekty a výzkum každodennosti.

Profesor Šedivý se v tomto ohledu pokusil obhájit vlastní počínání tak, že ústav se profiluje jiným směrem, totiž k výzkumu elit. Takový argument ale nedává smysl. Znamená to snad, že pokud někdo dělá něco jiného, musíme se ho při první příležitosti zbavit, jakkoliv se jedná o předního odborníka? Navíc, jak chceme studovat elity, když nebudeme zároveň reflektovat ty, vůči kterým se tyto elity profilují? A to vůbec nemluvíme o tom, že studentům je takto výrazně omezena možnost vedení vysoce kvalifikovaným odborníkem na téma, které se jaksi nevešlo do (navýsost úzkého) výzkumného profilu ústavu. A přitom právě v případě sociálních, hospodářských a agrárních dějin, jde o linii výzkumu, v níž Čechura – jako jeden z mála našich současných historiků – plodně rozvíjel významnou tradici sahající od Josefa Pekaře přes Františka Kutnara po Eduarda Maura. (Nehledě na skutečnost, že výzkum elit – šlechty a církve – se dnes rozvíjí na jiných vysokoškolských pracovištích, zejména v Českých Budějovicích a Olomouci.)

Étos neoliberálních škrtů

Vrcholem ze strany vedení ústavu byl nakonec pokus bagatelizovat publikační výsledky z databáze RIV (rejstřík informací o výsledcích), v nichž profesor Čechura figuruje jako jeden z nejproduktivnějších. Světe div se, ředitel ústavu Šedivý i vedoucí semináře pro raně novověké dějiny docentka Koldinská-Šedivá, figurují v ústavních tabulkách (aspoň v těch, které měli pedagogové k dispozici, protože výsledky z posledních dvou let jim nebyly poskytnuty; sic!) zcela na chvostu. Po letech masáže, kdy vedení snad všech vysokých škol i jednotlivých pracovišť zdůrazňuje důležitost RIVových bodů (jsou za ně peníze!) se v případě vedení Ústavu českých dějin setkáváme se zajímavým a vpravdě poučným „tour de force“. Nelze snad více kroutit hlavou nad zjevným rozporem mezi chvályhodnou strategií děkanátu vytvořit z Filozofické fakulty respektovanou vědecko-pedagogickou instituci a chováním jednotlivých pracovišť, jež tuto strategii zcela podkopávají.

Na závěr je snad třeba dodat dvě věci. V profesoru Čechurovi ztrácí Ústav českých dějin vynikajícího pedagoga a odborníka, který si ve svých přednáškách a textech především uměl pokládat ty správné otázky a nutil tím sám sebe, své studenty a čtenáře přemýšlet nad nastoleným problémem. A nakonec je tu obecnější otázka: Co všechno můžeme v současné době očekávat za různými „úspornými opatřeními“ a restrukturalizacemi, které nejenže ochromují chod akademických institucí a nápadně připomínají étos neoliberálních politik a škrtů, ale často fungují i jako mocenský nástroj k odklízení nežádoucích?

Autor působí na FF UK.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image