V novém interaktivním divadelním představení World Factory se diváci dočasně stali majiteli fiktivní oděvní továrny v Číně. A dokonce i samotné tvůrce překvapilo, jak bezohledně se v ní chovali. Výběr zněl jasně: buď ukončíte pracovní poměr celé třetině své pracovní síly, anebo jim o třetinu snížíte mzdy. Po krátké schůzce managementu došlo ke snížení platů – hráči věděli, že dělníci ještě přežijí a že se po dvoutýdenní pauze a troše přemlouvání vrátí zpátky do své původní dílny, tzv. sweatshopu, v Šen-čenu.
Proč se tolik slušných lidí změní v nejhorší tyrany, sotva si začnou hrát na generální ředitele? Odpověď zní částečně takto: Kapitalismus nás nutí podřizovat se ekonomické racionalitě.
Ale to byl jen začátek. V inscenaci World Factory autorky Zoë Svendsen v londýnském divadle Young Vic se z publika dočasně stali herci. Šestnáct týmů sedí kolem stolů a hraje pečlivě promyšlenou hru, v níž jde o provoz oděvní továrny v Číně. Jak jednat s problémovými zaměstnanci? Jak odradit zákazníky od eticky vyrobených značek? A jak naložit s věčným problémem, který představují neplatící klienti? Možnosti výběru chování jsou binární – buď, anebo –, takže jsou často těžko stravitelné. Ale co mě šokovalo – a co zároveň překvapilo celé divadlo –, byla schopnost naprosto slušných liberálních hipsterů z jižního Londýna stát se v průběhu hry zcela bezskrupulózními kapitalisty.
O čem je byznys
Hra pojednává o typických problémech všech manažerů: urgentní problémy, jež se obvykle vztahují k toku peněz (cashflow), dlouhodobé úsilí starat se o pracovní sílu a klientelu. Přestože hlášení v angličtině i čínštině opakovalo, že „vaše pracovní síla je životně důležitá“, našim shromážděným mladým lidem muselo být s prosbami opakovaně připomínáno, aby se k zaměstnancům nechovali jako ke špíně. A protože divadlo sbírá a zaznamenává data o každém rozhodnutí všech týmů v každém kole hry, je jasné, že nešlo o pouhou výjimku. Agregovaný výstup v podobě vývojového diagramu ukazuje, že každou noc publikum tíhne hlavně k penězům a vzdaluje se etice.
Režisérka Zoë Svendsen říká: „Většina lidí, kteří dostali možnost zvýšit mzdy, poté, co je snížili, tuto volbu nevyužila. Ve hře existuje i určitá cesta, která se rozehraje, když lidé usilují o etické chování. Ale málokdo se po ní vydá. Uvědomili jsme si, že lidi tlačí do tvrdě kapitalistického chování nejen zisk, ale i obezřetnost a snaha přežít za každou cenu.“
Ve zkratce: řada lidí nemá ani tušení, co v jednadvacátém století znamená podnikat. Ano, zásobovatelé z oblastí od východní Anglie až po Šanghaj se budou snažit nalomit vaše etické zásady; nicméně většina cílů těchto gigantických firem – férové chování a ohledy na životní prostředí – je často skutečná. A ano, peníze jsou nejdůležitější. Ale skutečný byznys je i o ztrátách, zadlužování a placení nevyužitých zaměstnanců, aby se udržely dlouhodobé vztahy, které globalizovaná ekonomika nutně potřebuje.
Proč se tolik slušných lidí změní v nejhorší tyrany, sotva si začnou hrát na generální ředitele? Odpověď zní částečně takto: Kapitalismus nás nutí podřizovat se ekonomické racionalitě. Nutí nás pohlížet na sebe jako na tvůrce cashflow, centra zisku a jako podílníky. Ale tato představa je vždy v rozporu s něčím jiným: prioritami lidských bytostí, které nesouvisí s ekonomikou, a nutností udržet životní prostředí. Ačkoliv hra World Factory nám má ukázat paralely mezi Manchesterem v 19. století a Čínou v 21. století, nenápadně poukazuje i na to, co se od těch dob změnilo.
Ideologický trik
Pravý majitel čínského sweatshopu hraje předem prohranou hru proti čemusi mnohem sofistikovanějšímu, než je počítač v divadle Young Vic. Stojí proti němu inteligentní stroj skládající se ze smartphonů milionů dělníků, kteří se během pauzy na oběd propojují se svými vesnicemi, aby zjistili, jaké jsou mzdy a podmínky jinde. Skutečný majitel sweatshopu také hraje proti klientům, za kterými stojí armády inspektorů. A i ti jsou často pod kontrolou různých nevládních organizací vybavených skrytými kamerami.
Celkový účel tohoto regulačního systému spočívá ve snaze předejít tomu, aby kapitalisté dělali krátkodobá rozhodnutí, která ničí lidi i přírodní zdroje. Kapitalismus totiž netvoří jen sobecká rozhodnutí milionů lidí. Tato rozhodnutí jsou filtrována právě skrze regulace. Kapitalismus na nás přesto zkouší jeden ideologický trik: působí jako spontánní organismus, pro který jsou vláda a regulace (stejně jako touha čínských dělníků-migrantů jednou ročně navštívit svoje rodiny) pouhými narušiteli. Opak je ale pravda. Kapitalisté potřebují svůj stát k tomu, aby se mohli reprodukovat.
Banky tvoří peníze, protože stát jim k tomu uděluje právo. Proč stát pořádá drsné zátahy na domovy malých drogových dealerů a přitom si zve generální ředitele bank, jejichž zaměstnanci páchají multimilionové podvody, aby nad podnosem luxusních sendvičů dostali vyhubováno? Odpověď: protože firmy mají status omezeného ručení, který schválil parlament už v roce 1855.
Nová hra na práci
Tržní síly nás fascinují a tím nám znemožňují vnímat fakt, že kapitalismus je souborem podmínek, které vytváří a spravuje stát. V dnešní době jej provází strategické problémy: zadluženost, nedostatečný růst a nízká produktivita. Ty způsobují, že je nemožné plně využít potenciálu informačně-technologické revoluce. Nedokážeme si totiž představit, co udělat s miliony lidí, kteří by v důsledku toho přišli o zaměstnání.
Počítač, který v divadelní hře provozuje datový systém, by mohl stejně tak snadno provozovat oděvní továrnu, v níž by vše vykonávali jen roboti. Ale aby došlo k třetí průmyslové revoluci, je zapotřebí to, co žádný šéf továrny není schopen vykonat: přenastavení pravidel kapitalismu do něčeho lepšího. Možná že by další hra na práci a vykořisťování měla modelovat rozhodování vlád, lobbistů či soudců, a nikoliv nešťastných manažerů.
Autor je ekonomický redaktor Channel 4 News.
Z anglického originálu How to Turn a Liberal Hipster into Capitalist Tyrant in One Evening, publikovaného v deníku The Guardian přeložila Linda Fořtová. Redakčně upraveno.