Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Pohádky ve víru politiky

O politicích se často říká, že vyprávějí pohádky. Dalo by se však říct, že pohádky jsou politikum?

Prvního června se slaví mezinárodní den dětí. Pro většinu lidí je to apolitický svátek, den plný zábavy, smíchu a sladkostí. Chtěli bychom dětství považovat za svého druhu ráj, bezstarostný svět plný pastelových barev, veselých písniček a zvířátek, prostý sociálních a politických problémů. Esencí tohoto rajského světa, ve kterém na rozdíl od reality dobro vždy vítězí nad zlem a kde je možné cokoli, je fantazijní svět dětských pohádek a příběhů.

Apolitický žánr?

Jenže dětství ani pohádky nelze ze světa dospělých vydělit, nelze je zbavit politického a sociálního rozměru, i kdybychom sebevíc chtěli. Jsou produktem své doby, odráží se v nich dobové myšlení. Dětské příběhy (stejně jako mnohé politické subjekty) vyprávějí o tom, že lenost se nevyplácí, darmožrout je vždy potrestán a každý si může zasloužit své místo na slunci, pokud je činorodý a snaživý. Mašinky musí jezdit pěkně po kolejích a vozit těžké náklady; pokud vybočí z cesty, přijde trest. Pyšná princezna se musí stát skromnou a pracovitou, jinak ji nikdo nebude chtít za manželku, což má na dívky působit podobně jako pohrůžka peklem. Mainstreamová dětská literatura reprodukuje hegemonické struktury a vychovává z dítěte poslušný modernisticko-kapitalistický subjekt zaměřený na výkon a odměněný spotřebou.

Že dětská literatura není apolitickým žánrem, který stojí mimo širší společenské debaty, ukazují spory staré již více než sto let.

I na poli dětské literatury můžeme zaznamenat politické a názorové spory, které hýbou společností. Rodiče, kteří dětem čtou a vyprávějí příběhy, jim skrze ně chtějí předestřít vizi světa, se kterou sami souhlasí. Konflikt s mainstreamovými dětskými příběhy tak zažívají například vegetariáni, kterým vadí samozřejmost, s jakou si hrdinové a hrdinky příběhů vychutnávají zasloužené pečínky; ekologové, kterým nevyhovuje bezohledná exploatace přírody či adorace strojů a dopravních prostředků, které jsou antropomorfizovány a stavěny na roveň člověku; ale třeba i některé náboženské skupiny (křesťanská kritika Harryho Pottera za prvky okultismu a satanismu).

Že dětská literatura není apolitickým žánrem, který stojí mimo širší společenské debaty, ukazují spory staré již více než sto let. Na počátku 20. století byla například potrestána švédská učitelka školní radou ve Skanör za to, že ve volných hodinách předčítala dětem nahlas z knížky Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem. Autorkou této knihy byla pozdější držitelka Nobelovy ceny za literaturu Selma Lagerlöfová, která knihu sepsala na zakázku švédské Národní jednoty učitelů v roce 1902. Lagerlöfová vytvořila čtivý text, který se sice líbil dětem, ale ne už tak církevním autoritám – těm byla proti srsti především kapitola, která pojednává o tom, „jak se stalo, že náš Pán a svatý Petr stvořil Småland“.

Ochrana dětí před subverzí

Kontroverze kolem učebnic se odehrávají i v 21. století. Na Slovensku například v roce 2013 vyšel Hupsov šlabikár, kterým děti provázela jakási bezpohlavní postavička Hups. Hups nebyl ani žena, ani muž, což konzervativní katolické skupiny rozklíčovaly jako nebezpečný implantát genderové ideologie, která ohrožuje fungující společenských řád a především rodinu. Součástí kritiky slabikáře byl i odpor k příběhu o malém chlapci, který vyrůstá bez otce – až později se jeho máma vdá za souseda a on tak získá otce náhradního. Katolická církev vnímala tento příběh jako podrývání tradiční rodiny a ministr školství nakonec rozhodl, že text musí být ze slabikáře odstraněn. Hups může (zatím) zůstat.

Doslova výbuch způsobila ve čtyřicátých letech 20. století světoznámá autorka Astrid Lindgrenová s knihou Pipi Dlouhá punčocha. Kniha byla kritizována za to, že dětem předkládá špatný vzor pro následování. Pipi jako literární hrdinka je nepořádná, drzá a nerespektuje sociální řád, který se tak obtížně snaží rodiče a vyučující dětem vštípit. Nežije ve spořádané rodině a navíc ji to ani nevadí. Lindgrenová je příkladem autorky, která byla kritizována z různých názorových táborů. Kromě konzervativců se později v sedmdesátých a osmdesátých letech potýkala i s kritikou neomarxistickou. Levici se nelíbil především příběh o bratrech Lví srdce, který ukazuje sebevraždu jako možné řešení obtížné situace. Kritiku z leva slízla i za to, že Pippi vlastní vilu a poklad, což ji řadí k maloburžoazii, navíc s aristokratickými kořeny, neboť její tatínek byl král.

Dětská knížka se může stát i záminkou pro zcela konkrétní politická rozhodnutí. Kniha dánské autorky Susanne Böscheové z roku 1981 nazvaná Jenny žije s Erikem a Martinem zachycuje na černobílých fotografiích život pětileté holčičky, která žije s tatínkem a jeho přítelem. Když v roce 1983 vyšla tato kniha v anglickém překladu ve Velké Británii, stala se jednou ze záminek pověstného Článku 28 (Section 28 of the Local Government Act 1988), čili nařízení, které zakazovalo zmínky o homosexualitě ve výuce na školách či dokumentech vydávaných místní správou. Nařízení platilo od roku 1988 do roku 2003 a znamenalo třeba to, že kniha o Jenny se ještě na počátku 21. století nemohla vyskytovat v žádné britské školní knihovně a během vyučování homosexualita nesměla být ani slovem zmíněna.

Na nevinnost zapomeňte

Existují dětské knihy, které se politickým a sociálním tématům věnují zcela záměrně. Oceňovaní autoři spisovatel Davide Cali a ilustrátor Serge Bloch vydali v roce 2007 knihu Nepřítel, která je určená nejmenším dětem a pojednává o tématu, které by vás s tříletými dětmi nejspíš ani nenapadlo probírat, totiž o válce. První dvojstrana je černá a bílý nápis na ní hlásá: „Je válka.“ Na dalších stránkách se prostřednictvím minimalistické kresby i textu setkáváme s dvěma vojáky v zákopech. Jeden je hrdina, druhý je nepřítel – vrah. Pointa knihy spočívá v tom, že se ukáže, že hrdina i vrah jsou vlastně stejní. Oba se schovávají v díře, mají strach, bojí se o své blízké a bojí se jeden druhého. To, kdo je považován za hrdinu a kdo za vraha, záleží jen na úhlu pohledu.

Možná vás děsí představa, že čtete s předškolákem knížku o válce. I mě vyděsila. Jenže stačí pustit televizi a na dětském kanálu uvidíte tolik soubojů, rvaček a meziplanetárních válek, že na svět rajské nevinnosti můžete rovnou zapomenout. Pravda je, že když je takový meziplanetární útok zabalen do generické animace, vypadá válka tak nějak přijatelně i pro děti, a pokud dobro zvítězí nad zlem, zdá se, že je vše v naprostém pořádku. Potřebujeme přeci děti naučit obdivovat hrdiny a nenávidět nepřátele…

Autorka je socioložka, vyučuje genderová studia na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image