Porážka ISIS u Tall Abjadu a její souvislosti

Poté, co kurdské jednotky YPG odrazily útok Islámského státu v Kobani, dostali se islamisté na severu Sýrie do defenzívy.

Porážka na severu Sýrie z minulého týdne rozhodně není první, kterou Islámský stát od zahájení expanze na konci roku 2013 utrpěl. Zahraniční media ji stereotypně označují za dosud největší od doby druhého rozmachu této organizace. Jakkoli můžeme srovnávání vojenských úspěchů a neúspěchů považovat za problematické, tato porážka se od ostatních opravdu zásadně liší.

Osoby a obsazení

Poté, co Islámský stát (ISIS) koncem roku 2013 obsadil irácká města Fallúdža a Ramádí, způsobilo celosvětový šok dobytí více než dvoumilionového města Mosul. Demoralizovaná a zkorumpovaná irácká armáda nebyla schopná se ISIS postavit na odpor a více než deset tisíc vojáků zahodilo uniformy, zbraně, opustilo základny a sklady plné lehké i těžké výzbroje a dalo se na útěk. Dobytí metropole severozápadního Iráku několika stovkami bojovníků stojících proti mnohonásobné přesile daleko lépe vybavených obránců města je událostí, která se v dějinách vojenství bude citovat, co bude toto odvětví historických věd existovat.

Úspěch syrských Kurdů a jejich spojenců staví Západ do schizofrenní pozice, neboť PKK je na seznamu teroristických organizací.

Sebevědomí vojáků ISIS tímto úspěchem značně vzrostlo a proměnila se také struktura organizace – povstalecké gerily se transformovaly v konvenční armádu vyzbrojenou těžkými zbraněmi: tanky a dalšími obrněnými vozidly, dělostřelectvem, včetně munice, náhradních dílů a dalších nezbytností. Takto posílená armáda se okamžitě vydala směrem na západ do Sýrie, kde krátce koexistovala v symbióze s Frontou al-Nusra, syrskou odnoží al-Káidy. Spekulovalo se dokonce o jejich sloučení. Není divu, obě organizace představovaly regionální odnože al-Káidy a jejich společnou formální hlavou byl nástupce Usámy bin Ládina, egyptský dětský chirurg Ajmán Zavahrí, usídlený v úkrytu patrně někde na pomezí Afghánistánu a Pákistánu. Přibližně ve stejnou dobu se šéf Islámského státu Abú Bakr al-Bagdádí prohlásil chalífou, nejvyšší autoritou kombinující světskou i náboženskou moc.

Koexistence mezi Frontou al-Nusra a Islámským státem však netrvala dlouho. Zatímco Fronta al-Nusra patrně chápala proces sbližování jako sjednocení dvou rovnoprávných entit, Islámský stát jej prezentoval způsobem „oni se přidají k nám“. Vše vyústilo v situaci, kterou nejlépe charakterizuje zlidovělé rčení o pohlavním životě fyzicky lépe disponovaných psů. Část Fronty al-Nusra se přidala k ISIS, část složila zbraně, část odešla do ilegality a část se připojila ke kurdským milicím PYD, respektive k jejímu vojenskému křídlu YPG, které ovládlo větší část pohraničního pásma na pomezí Sýrie a Turecka. Stejný osud provázel ostatní opoziční islamisty a republikány v oblastech, do kterých se ISIS v Sýrii rozšířili.

Krátce po vypuknutí tehdy ještě z velké části autentického povstání proti národně-socialistickému policejnímu režimu Bašára Asada v roce 2011 vyklidila syrská armáda většinu Kurdy obývaných oblastí na severu Sýrie. V nich získala postupem času největší vliv PYD a její vojenské křídlo YPG, a to jak na úkor ostatních arabských i syrsko-kurdských entit, tak na úkor islamistické opozice z organizací, jako jsou Ahrar al-Sham nebo již zmiňovaná Fronta al-Nusra. PYD je sesterskou organizací turecké Kurdské strany pracujících (PKK) a irácké Strany svobodného života v Kurdistánu (PJAK). PKK jako určující složka prodělala od svého založení komplikovaný vývoj od revolučního marx-leninismu a guevarovské teorie národního osvobození přes maoismem inspirovaný model všelidové vzpoury, až v druhé půli devadesátých let přijala komunalistickou teorii samosprávy americko-židovského anarchistického teoretika Murraye Bookchina.

obr1
ISIS a kořist z Mosulu: samohybná houfnice a tank

Mýtus o neporazitelnosti

Poté, co se ISIS vypořádali s veškerou opozicí ve vlastních državách, zahájili expanzi jak ideologickou, tak vojenskou. Nejprve v podobě genocidní výpravy proti náboženské komunitě jezídů kolem Sindžáru v severozápadním Iráku a vzápětí proti kurdské samosprávné entitě kolem pohraničního města Kobani ovládaného PYD. Co následovalo, je poměrně známé. Celá enkláva i polovina města Kobani byla postupně i přes odpor YPG, kteří byli ozbrojeni jen lehkými zbraněmi, dobyta ISIS, kteří se v té době mohli po severní Sýrii nerušeně pohybovat s tanky, obrněnými auty i dělostřelectvem. Za zmínku stojí to, že YPG dokázali celou dobu postup ISIS zbrzďovat a během celého útoku těžkými zbraněmi proti oblasti, kterou obývalo téměř půl milionu lidí, zemřelo údajně jen na dva tucty civilistů.

Když se fronta dostala až do města, desítky novinářských štábů usídlených těsně za hranicí v Turecku mohly sledovat, jak se asi tři tisíce bojovníků a bojovnic YPG vaří v kotli obleženém a ostřelovaném přesilou bojovníků ISIS. V závislosti na zdroji se za ISIS účastnilo 5 až 10 tisíc bojovníků, zcela určitě násobek sil, které dobyly Mosul. V nejkritičtějším bodě obležení americká administrativa, ať už jako sázku vabank nebo z obavy z PR dopadů jatek v přímém přenosu, nejprve na padácích shodila munici, granáty a lékařský materiál poskytnutý protiteroristickou jednotkou kurdsko-irácké politické strany Vlastenecká unie Kurdistánu (PUK) a vzápětí zahájila nálety na pozice ISIS ve městě a kolem něj. Během konce roku 2014 a začátkem roku následujícího dokázali YPG za pomoci náletů postupně vytlačit ISIS z města i z jeho širokého okolí.

Ve stejné době byli ISIS vypuzeni i z irácké provincie Dijála, z okolí Mosulské přehrady, rozsáhlých pouštních oblastí severovýchodně od Sindžáru a z Tikrítu a pešmerga ubránila Kirkúk před pokusem ISIS o jeho dobytí. V závislosti na oblasti se na bojích podílela irácko-kurdská pešmerga, šíitské milice s vazbami na Írán, sunnitské kmeny, které se podařilo získat pro boj proti ISIS, irácké ozbrojené složky i bojovníci a bojovnice PKK, YPG a jezídských milicí. Vždy ve spolupráci s letectvem USA za drobnějšího přispění Francie, Holandska a Jordánska.

obr2
PKK a YPG před jezídským chrámem severně od Sindžáru

Přechod ISIS do defenzívy

Tyto dílčí úspěchy měly jedno společné. Bylo jich obvykle dosahováno za velkých ztrát na životech, díky masivnímu nasazení těžkých zbraní a velké početní převahy. Zároveň se jednalo spíše o oblasti okrajové, jejichž význam byl více psychologický než strategický. V případě Kirkúku pak šlo o úspěšnou obranu, nikoli aktivní boj s ISIS.

Na vypuzení ISIS z oblasti kolem Kobani se kromě YPG podílely i ty z arabských povstaleckých milicí, které nesložily zbraně nebo neodešly při nástupu ISIS s ostatními džihádisty na západ. Za zmínku jistě stojí alespoň Shams al-Shamal, kteří měli zásadní podíl na odražení překvapivého útoku do týla Kobani vedeného z tureckého pohraničního pásma, a Liwa Thuwar al-Raqqa, původně džihádisté spojení z Frontou al-Nusra, kteří na rozdíl od většiny dalších nesložili zbraně ani nepřeběhli k ISIS.

Po důležitém vítězství u Kobani došlo ke stabilizaci fronty v největší severovýchodní enklávě pod kontrolou PYD a jejich spojenců kolem města Kámišlí. Ve spolupráci se sunnitskými arabskými beduínskými kmeny se podařilo vyhnat ISIS z oblasti kolem Tal Hamis a pak ve spolupráci s oddíly asyrských křesťanů osvobodit i pás obývaný křesťany kolem řeky Chábúr. Až doposud se ale jednalo o boje na malém území, které měly charakter obranný, anebo se jednalo o dobývání oblastí bezprostředně sousedících.

Následná ofenziva YPG a jejich asyrských a arabských spojenců pojmenovaná po padlém veliteli známém pod jménem Rubar Qamishlo se nesla ve zcela jiném duchu. Nejprve byly obsazeny strategické izolované výšiny Abdulaziz včetně základny a výcvikového tábora ISIS. Zatímco dříve se útoky proti ISIS odehrávaly jen v čelním směru, od toho momentu začali YPG a jejich spojenci užívat koordinované obkličovací manévry, kdy obsazením důležitých návrší a křižovatek vytvářeli izolovaná ohniska bojů s bojovníky ISIS, které posléze za pomoci náletů likvidovali. Ofenzíva pak pokračovala ve směru na západ přes města Mabrúka a Suluk. V momentě, kdy byl obklíčen Suluk, vyrazily od západu i hůře vyzbrojené jednotky z oblasti kolem Kobani, spojily se jižně od města Tall Abjad a po likvidaci izolovaných ohnisek město dobyly.

Riziko náletů, kterých však bylo oproti předchozím bojům jak v Iráku, tak v Sýrii velmi málo (za celou dobu operace jen lehce přes sto, což je číslo, kterého je při srovnatelných operacích často dosaženo za několik málo hodin), znemožňovalo ISIS obzvlášť v otevřené krajině s holými kopci nasazovat těžké zbraně. Další rozdíl oproti předchozím porážkám ISIS byl v tom, že s Tall Abjadem přišli o nejvýznamnější hraniční přechod, který jim zajišťoval příjmy, zásoby a podle informací tureckých investigativních novinářů i zbraně s vědomím turecké tajné služby.

obr3
Bojovníci arabského kmene Shammar se po boku YPG účastní bojů v severovýchodní Sýrii

Etnické čistky?

Zároveň s ofenzívou na Tall Abjad se začala objevovat tvrzení, že YPG provádějí etnické čistky zaměřené proti arabským obyvatelům. Na šíření této informace se podílela jak turecká provládní média, tak klientská uskupení navázaná na Turecko – ať už džihádisté z oblasti Aleppa a Idlíbu, nebo organizace Národní koalice sil revoluce a syrské opozice, která bývá pro své usídlení v drahých hotelech na Bosporu posměšně označována jako „istanbulská pětihvězdičková opozice“. Tato organizace je dosud považována státy Západu i Zálivu za legitimního představitele Sýrie, což je lapálie, kterou bude potřeba vyřešit, protože ať už občanská válka v zemi dopadne jakkoli, není pravděpodobné, že by na budoucí uspořádáni mohla mít významnější vliv.

Vedle nedůvěryhodnosti a zaujatosti uvedených zdrojů existuje logická námitka, že by bylo přinejmenším podivné, kdyby YPG páchaly etnické čistky proti Arabům, když Arabové a Arabky přímo v jejich řadách bojují (současné ofenzívy se zúčastnilo i několik spojeneckých arabských milic). Navíc se po ukončení bojů začali arabští civilisté do Tall Abjádu okamžitě vracet.

Tureckou politickou reprezentaci, jak v podobě formálně nezávislého prezidenta Erdogana, tak největší politické strany AKP, patrně není možné podezírat ze sympatií k ISIS. Spatřují v nich však protiváhu k YPG a potažmo PKK. Tento pocit ještě zesílil, když v nedávných parlamentních volbách uspěla (v kurdských oblastech na východě dokonce naprosto drtivě) kurdská Lidová demokratická strana (HDP), ne zcela neprávem označovaná za legální odnož PKK.

Úspěch syrských Kurdů a jejich spojenců staví do schizofrenní pozice i Západ, neboť PKK, jejíž je PYD sesterskou organizací, je na seznamu teroristických organizací. YPG se na jednu stranu osvědčili jako nejlepší spojenci v boji proti ISIS, zároveň v ní však zejména na velitelských postech působí řada bojovnic a bojovníků PKK. Problematické vzájemné vztahy odráží i fakt, že americké letectvo na jednu stranu koordinuje bojové akce s YPG, ale veškerá výzbroj YPG, s výjimkou výše zmíněného shozu munice do Kobani, pochází z kořisti, darů jednotlivců nebo černého trhu.

Na PYD samozřejmě číhá řada rizik. Způsob, jakým se na přelomu let 2011 a 2012 vypořádala, byť ve stavu ohrožení, s ostatními kurdskými stranami působícími v Sýrii, nebyl zrovna vzorem demokracie a pluralismu – byly prostě ignorovány. Historie přitom zná řadu případů, kdy poměrně sympatické a idealismem vedené skupiny poté, co zvítězily nebo pominulo vnější nebezpečí, postupně propadly frakčnímu boji, warlordismu nebo zdegenerovaly do podoby byrokratické státostrany nebo vojenské totality. Zda se podaří PYD těmto nástrahám uniknout a pokračovat v současném inkluzívním samosprávném trendu, ukáže budoucnost.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image