V evropské a americké televizní tvorbě dlouhé roky platilo, že animovaná tvorba se automaticky rovná dětský divák. V devadesátých letech nicméně přišly seriály jako Simpsonovi či Griffinovi (Family Guy) a udělaly z animáků zábavu pro celou rodinu. Městečko South Park mezitím použilo „dětský“ formát k sžíravé satiře konzumní společnosti a pokrytectví. V naší dekádě se ale objevil ještě jeden animovaný fenomén, který důkladně rozrušil stereotypy spojené s kreslenými seriály. Jedná se o seriál Čas na dobrodružství (Adventure Time), který až do minulého týdne vysílala Česká televize Déčko. Ve světě sbírá televizní ceny a jeho jedenáctiminutové epizody hltají děti i dospělí, aniž by se tvůrci museli jedné či druhé divácké skupině nějak přizpůsobovat.
Ve ztřeštěných příbězích Času na dobrodružství se může stát doslova cokoliv: v jednom díle Jake zjistí, že se zhmotňují jeho šílené představy, a musí s nimi bojovat, v dalším se v břiše obrovského medvěda koná rave party.
Autorovi seriálu Pendletonu Wardovi se podařilo zachytit kouzlo nespoutané imaginace předpubertálních dětí. K mladším divákům promlouvá také realistickým zpodobněním nejistot spojených s dospíváním a sociálními kontakty. Dospělí pak dostávají šanci vidět svět znovu dětskou optikou, nezkalenou ironií nebo cynismem. Určitě není náhoda, že diskutující na internetu často připodobňují pestrobarevnou animaci a neotřelé zápletky seriálu k psychedelickým drogovým výletům na LSD nebo lysohlávkách. Ward, obtloustlý třicetiletý nerd s asociálními sklony, který se stal celebritou proti své vůli, nicméně přiznává pouze inspiraci deskovými hrami na hrdiny Dungeons & Dragons (v české verzi Dračí doupě), počítačovými adventurami s otevřeným světem nebo japonským anime.
Rave party v medvědím břiše
Fantaskní zemi Ooo obývají postavy jako duhově zbarvená jednorožka mluvící korejsky, počítačová konzole BMO nadaná inteligencí, šílený Ledový král se zálibou v unášení princezen nebo chodící muffin s kníry. Hlavními hrdiny jsou třináctiletý kluk Finn disponující bezbřehým entuziasmem a představivostí a jeho starší nevlastní bratr – magický pes Jake, který se může libovolně natahovat, zvětšovat či proměňovat své tělo v jiné věci. Společně se vydávají na hrdinská dobrodružství po bizarním světě, v němž musí logika ustoupit imaginaci. Děj epizod svojí nonsensuální logikou často připomíná oblíbenou hru surrealistických spisovatelů a malířů, tzv. cadavre exquis, při níž si skupinka autorů vyměňuje svá díla a připisuje či přimalovává pokračování bez znalosti předchozích kroků. Ve ztřeštěných příbězích Času na dobrodružství se může stát doslova cokoliv, a také se děje: v jednom díle Jake zjistí, že se zhmotňují jeho šílené představy, a musí s nimi bojovat, v dalším se v břiše obrovského medvěda koná rave party, jinde se skrze žáby vchází do portálů jiných dimenzí nebo hrdinové polykají halucinogenní okurky, s nimiž se lze ve snu propojit s mrtvým zelinářem.
Vztah obou hlavních hrdinů na první pohled připomíná Calvina a Hobbese (kluka a tygra) z klasického komiksového stripu. Jake je starší bratr, kterého by chtěl mít každý – světácký a všeznalý, zároveň ale trochu nezodpovědný, který se rychle nechá strhnout k akci. Nejblíže má možná k hláškařovi typu Groucha Marxe, Finnovi vždy ale spolehlivě kryje záda. Jejich typický dialog pak vypadá takhle: Jake: „Promiň kámo, byl jsem pitomec.“ Finn: „Sklapni, nic takovýho nechci slyšet.“ Jake: „Už nikdy nebudeme pitomci?“ Finn: „Ne, počkej, budeme největší pitomci. Navěky.“
Ač se to v záplavě bláznivých zápletek nezdá, má seriál i své temné podtóny. Z náznaků se totiž dozvíte, že příběh se odehrává ve světě po nespecifikované atomové katastrofě (označované v seriálu jako Hřibová válka), která vyhubila lidstvo a vrátila na naši planetu předcivilizační vládu kouzel a magie. Tragikomický Ledový král je ve skutečnosti archeolog, který zešílel tváří v tvář nukleární destrukci, další postavy získaly své schopnosti mutacemi a kluk Finn je vlastně posledním člověkem na zemi. Jinak se ale jeho problémy moc neliší od těch, kterým čelí jeho vrstevníci u televizní obrazovky, jako je přijetí zodpovědnosti nebo první vážnější interakce s opačným pohlavím. Jeho první citové vzplanutí se týká o pár let starší Princezny Žvýkačky, která vládne cukrlidem a na vztah nemá čas, další škodolibé upírky Marcelíny. Skutečně chodit ale Finn začne až s Ohňovou princeznou, nicméně je to zatím zcela platonický vztah – své holky se nemůže dotknout. Doslova.
Nedělejte z dětí pitomce
Pendleton Ward vytvořil pilotní díl Času na dobrodružství v roce 2007 doslova na koleně a na internetu se dočkal ohromujícího virálního úspěchu (viděly ho tři miliony diváků, což je mimochodem stejné číslo, které aktuálně vykazují nové epizody). Na jeho základě dostal práci na seriálu Domov pro smyšlené kamarády (běží na Déčku) pro stanici Cartoon Network. Kabelová televize založená v roce 1992 nikdy neměla strach z projektů, které vybočují z řady běžné televizní zábavy (od Cow & Chicken až po Gumballův úžasný svět) a Čas na dobrodružství nakonec dostal produkční zelenou v roce 2010. Seriál od té doby obdržel dvě ceny Emmy (televize), dvě Annie (animace) a komiksové zpracování získalo nejprestižnější ocenění Eisner Award. Během páté série se Pendleton Ward vytratil z autorského týmu a v současnosti pracuje na celovečerním filmu s Finnem a Jakem.
Podle peoplemetrů sbírá Čas na dobrodružství stejný počet dětských i dospělých diváků. Těm druhým může imponovat třeba nečekaná propracovanost fiktivní země Ooo, evokující moderní fantasy ságy. Zatímco typické animované seriály z americké provenience stojí v zamrzlém čase a každý díl začíná ze stejného místa, v Času na dobrodružství, stejně jako třeba v japonských animovaných seriálech, se postavy vyvíjí a mění. Sledovat proměnu postavy bylo ale v české verzi odvysílané na Déčku poněkud komplikovanější, protože z celkového počtu 199 epizod jich mohli čeští diváci vidět jen 84. Není za tím ale žádné spiknutí České televize – sama americká stanice Cartoon Network se rozhodla prodávat do Evropy jen vybrané díly vhodnější pro mladší diváky. Prý aby vylepšila svoji image undergroundové televize. Chybí tak třeba všechny epizody s pekelným Lichem, který v seriálu symbolizuje zlo, nebo znepokojivé pasáže zobrazující postapokalyptický svět. Naštěstí jsou i u nás oddaní fanoušci, kteří českými titulky obdařili kompletní seriál a vypustili je na internet. Zatímco v USA tak dostal seriál nálepku PG-13 (pod třináct let se doporučuje sledovat s rodiči), Déčko doporučovalo sledovat Čas na dobrodružství dětem od osmi let.
Praxe s cenzurováním násilnických či náznakově erotických scén připomíná způsob, jakým kdysi vstupovaly na americký trh japonské animované seriály, neobroušené přísnými pravidly televizní zábavy. Zámořské televizní stanice je prostříhávaly tak dokonale, až často měnily celé zápletky či motivace postav. Teď se situace obrátila – japonská studia nasadila autocenzuru a experimentální animáky přichází spíše z amerických kabelovek, které pracují na svobodnějším trhu. Vzpomínky na zlatou érou japonské animace probouzí Čas na dobrodružství i v jiných aspektech – od kontinuálního děje přes volnomyšlenkářské zacházení s narativními postupy až po křiklavou barevnost světa a hojné využití esenciálně japonské estetiky roztomilosti (tzv. kawaii). Pendleton Ward mezi svými největšími vzory jmenuje klasické dílo Hajao Mijazakiho z roku 1988 Můj soused Totoro, které se nebojí konfrontovat děti s vážnějšími tématy, ale zároveň stojí na zápletkách, v nichž splývá realita s fantazií. V japonské vizuální kultuře se Čas na dobrodružství naučil elementárnímu respektu k inteligenci dětského diváka. Jinými slovy, nedělá z nich slintající pitomce, kterým je potřeba všechno zjednodušovat a dávat na podnose. I proto bylo v kontextu české televizní zábavy napříč programy setkání s Časem na dobrodružství zážitkem mimořádně osvěžujícím.
Autor je hudební publicista.