Co bylo hlavním impulsem k založení nové levicové strany v Polsku? Proč právě nyní?
Kinga Stańczuk: Kromě několika iniciativ, jež měly jen krátké trvání, nevznikla v Polsku od dob Solidarity žádná významná levicová politická strana. Ze zániku Solidarity vzešla – kupodivu – pravicová politická reprezentace. Důvodem, proč nová strana vznikla právě teď, je pocit mnoha lidí, že po deseti letech bezprecedentního teoretického vývoje – můžeme si říkat, co chceme, máme prostor pro svobodnou diskuzi – nevzniklo žádné politické uskupení, které by odpovídajícím způsobem reprezentovalo tento vývoj. K tomu se přidávají masy prekérních pracovníků, kteří také nejsou politicky reprezentováni. Nastal čas, abychom tuto mezeru vyplnili.
Vzešla strana Razem z již dříve existujících sociálních hnutí či stran?
Wojciech Kuśmierek: Ano i ne. Někteří zakládající členové přišli z hnutí, jako jsou Zelení či Mladí socialisté, ale zároveň máme 80 až 90 procent nových členů, pro něž Razem představuje jejich první zkušenost s politikou. Jsou to lidé, kteří pochopili, že posledních dvacet pět let nám je sice stále opakováno, že nízké daně jsou dobré, že pracovní smlouvy mají být flexibilní a že vláda by měla dělat všechno pro firmy a nic pro pracovníky – ale že to tak nefunguje.
Kdo jsou tito noví členové bez politické zkušenosti, kteří se k vám přidávají?
KS: Jejich rozmanitost je úžasná. S iniciativou jsme začali v lednu v jedné malé místnosti. Nyní jsme v pozici, kdy se k nám přidávají tisíce lidí ze zcela různých prostředí. Jsou mezi námi horníci, zdravotní sestry, učitelé, ale zároveň mnoho odborníků, kteří jsou relativně dobře materiálně zajištěni, ale nejsou spokojeni s prekérními podmínkami své práce, anebo prostě cítí, že není morálně správné, aby zbytek společnosti byl natolik sociálně znevýhodněn.
Nechceme mluvit o revoluci – prostě musíme začít lidem poskytovat určitou životní úroveň.
WK: Jsme také velice hrdí na to, že mezi námi jsou i opoziční odboroví aktivisté ze Solidarity z osmdesátých let.
KS: Myslím, že jsme svědky vzniku zcela nového modelu, ve kterém rodina a třídní původ znamenají mnohem méně než dříve. Dnes tu máme generaci lidí, kteří získali vzdělání typické pro střední třídy, dostali první práci, a přesto si nemohou dovolit zdravotní pojištění, což je pro generaci našich prarodičů něco naprosto nemyslitelného. Tato nejistota se zdá být novým klíčem k pochopení politických rozdílů a je důvodem, proč zdravotní sestra z malého města i relativně úspěšný varšavský IT specialista najednou zjišťují, že Razem reaguje na jejich obavy.
Jaké jsou vaše hlavní cíle?
KS: Začala bych zajištěným zaměstnáním. Musíme bojovat proti mýtu, který léta organizuje naše kolektivní myšlení, že všechno má být flexibilnější, že potřebujeme méně regulace, že máme být individualističtější v našich snahách. Mezinárodní kapitál profituje z nízkých mezd v nových členských zemích Evropské unie, a to se nezmění, pokud s tím nic neuděláme na politické úrovni.
WK: Jedním z našich hlavních záměrů je boj proti takzvaným odpadovým smlouvám, které neposkytují vůbec žádné sociální zabezpečení. Náš další cíl se týká daní. Myslíme si, že současný daňový systém je nespravedlivý, a chceme zavést progresivní zdanění. Většina dobře placených lidí ví, jakých skulin využít, aby platili rovnou devatenáctiprocentní daň, přitom zároveň máme jednu z nejnižších hranic pro nezdanitelné příjmy v Evropské unii. Tato hranice je nižší než sociální minimum. To je absurdní, jelikož lidé pod hranicí chudoby musí platit daně.
KS: Stát by měl být aktivním hráčem v ekonomice, ve veřejných službách a v poskytování přístupu ke kultuře. To je něco, od čeho jsme se za posledních pětadvacet let vzdálili a v mnoha místech v Polsku teď zjišťujeme, že proces transformace byl velice škodlivý pro místní komunity. Když se něco zdálo být nevýkonné, řešením bylo to zprivatizovat. Musíme zajistit, aby existovala síť kulturních institucí podporovaných státem.
Do jaké míry je vaším cílem zlepšit konkrétní záležitosti a do jaké míry se chcete zasadit o systémovou změnu?
KS: Už jen to, že budeme artikulovat naši perspektivu, povede k určité změně, i když z počátku ne systémové. Polsko je zemí, kde byla kolektivní představivost zcela přeorganizována neoliberální ideologií. Pokud se nám podaří prosadit myšlenku, že progresivní zdanění je spravedlivé, bude to samo o sobě úspěch. V tuto chvíli musíme znovu zajistit sociální minimum. Až toho dosáhneme, můžeme svou pozornost obrátit ke konkrétním změnám, které bychom chtěli zavést na základě našich znalostí problémů pozdního kapitalismu. Prozatím se musíme soustředit na základní záležitosti.
Stát podle vás má ručit za dobré ekonomické, sociální a kulturní podmínky. Jak hodláte zajistit, aby stát skutečně úspěšně plnil tuto úlohu?
WK: Bavíme se o základech, ne o nějaké sci-fi. Víme, že stát může poskytovat slušné veřejné služby, víme, že redistribuce funguje, víme, že neoliberalismus není jediným možným modelem vývoje. Ono se na to jednoduše zapomíná, ale v desetiletích, která následovala po druhé světové válce, zaváděli i pravicoví politici opatření, která by dnes byla označována za „radikálně socialistická“. Například ve Spojených státech za vlády Dwighta Eisenhowera byla nejvyšší daňová sazba 91 procent a záměrem státu bylo zajistit, aby si dělníci mohli dovolit dům, rodinu, auto. Dnes máme dobré příklady například ze Skandinávie, kde se podpora v nezaměstnanosti po dobu dvou let pohybuje ve výši 80 až 90 procent posledního platu – a přitom jsou na tom s nezaměstnaností téměř nejlépe v Evropě! Je velmi důležité lidem v Polsku říct, že také u nás můžeme vyžadovat tato řešení a že tato řešení se již prokázala jako funkční. Nechceme mluvit o revoluci – prostě musíme začít lidem poskytovat určitou životní úroveň, lidé pak budou mít více peněz na utrácení a ekonomika poroste.
Jak hodláte přesvědčit voliče, aby si znovu vybudovali důvěru v stát – s ohledem na dominantní diskurz posledních pětadvaceti let, který zmiňujete?
WK: Je to výzva, jelikož lidé v Polsku státu důvěřují velice málo.
KS: Nebude to lehké. Doufám ale, že se nám podaří onen diskurz změnit, pokud budeme úspěšně prezentovat své záměry a pokud skrze dobře volené příklady lidem ukážeme, že nejde o jakousi fantazii ani o „ruský komunismus“, ale o osvědčené postupy ze Západu.
Zmiňujete příklady inspirace ze Západu. Jak ale přistupujete k dědictví socialismu ve svém vlastním regionu?
WK: Existují důležité tradice polského socialismu, včetně několika významných postav předválečného období, jakými jsou například Stanisław Brzozowski či Edward Abramowski. Uvnitř strany jsme mnohokrát diskutovali o tom, jak bychom o těchto tradicích měli mluvit. V současnosti si nemyslíme, že bychom se měli soustředit na to, abychom si ve veřejném prostoru znovu osvojili termín „socialismus“, který je poznamenán padesátiletým ničením jeho pravého významu. Máme v Polsku zajímavou tradici demokratického socialismu, ale pokusit se ji teď vzkřísit by znamenalo vyprávět příběh, se kterým je stále pro mnoho lidí těžké se identifikovat.
KS: Pro mě osobně je odkaz předválečného polského socialismu podstatný a stále relevantní. Ale v rámci strany máme velkou intelektuální rozmanitost. Někteří z nás se stali aktivisty po četbě Pikettyho, Rortyho, Chang Ha-Joona či Varufakise, jiní se inspirovali místními mysliteli.
WK: To je pravda, i když pro mnohé z nás je inspirací prostě každodenní zkušenost s prekérními životními podmínkami.
Jste velmi aktivní na sociálních sítích. Do jaké míry podle vás mohou sociální sítě dát vzniknout skutečné politické angažovanosti?
WK: Víme, že mohou, ale také víme, že není možné vytvořit úspěšnou politickou stranu pouze skrze internet. Víme, že musíme jít mezi lidi, především v menších městech. Nejde jen o ty, kteří nemají přístup na internet. Mnohem důvěryhodněji působí, když se setkáváte s lidmi, nasloucháte jim a vysvětlujete jim, jakými způsoby chcete řešit některé jejich problémy.
Jak se stavíte k jiným levicovým hnutím v Evropě, jako jsou Podemos nebo Syriza?
WK: Jsme součástí širšího hnutí proti politice škrtů a šetření. Sdílíme mnoho ekonomických názorů. Podobně jako v případě Podemos mnoho aktivistů v Razem mělo jen málo společného s politikou, než se k nám přidali. Je tu mnoho styčných bodů. Ale samozřejmě tu jsou i rozdíly. Například se mnohem více obáváme ruského imperialismu. To je samozřejmě dáno naší historickou zkušeností, ale zároveň musíme zpochybnit přesvědčení, že levice se tradičně přiklání k Rusku a není nikdy zcela politicky nezávislá.
KS: Jakkoliv jsou pro nás strany Syriza a Podemos důležité a jejich zkušenosti se založením silného levicového hnutí zdola hodnotíme jako velmi cenné, chceme se vyhnout jednoduchým přirovnáním. Politické hnutí nelze zkopírovat.
Jak se stavíte k Evropské unii?
WK: Věříme ve sjednocenou Evropu, ale mnoho věcí se musí změnit. To, co se stalo Řecku, je důležitou připomínkou toho, jakým typem organizace Evropská unie v současnosti je. Evropa musí být demokratičtější, sociálnější. Co se týče eura, domníváme se, že dokud nebude existovat společná daňová politika v rámci Evropy, může používání této měny být velmi nebezpečné.
KS: Myslím, že tu jde o dvě protikladné perspektivy, které jsou nicméně obě pravdivé: na jedné straně tu je Evropská unie, která poskytla mnoho dobrých příkladů, pravidel a nápadů pro organizaci politického života. Ale zároveň byla evropská integrace polskými elitami využita jako nástroj k odbourávání státu. Nedočkali jsme se západoevropských pracovněprávních vztahů, zato máme omezení rozpočtového deficitu. Stále existuje mnoho oblastí, ve kterých by důsledné zavedení Lisabonské smlouvy, nebo i evropské legislativy obecně, představovalo progresivní agendu.
Co je podle vás v současnosti hlavním úkolem levice v Evropě?
WK: Zpochybnit přesvědčení, že volný trh všechno vyřeší. Úkolem je změnit tuto představu v evropském vědomí. Musíme zastavit proces ničení národních sociálních systémů.
KS: Myslím, že bychom zároveň měli vážně uvažovat o pracovněprávních vztazích. Zajistit, aby pracovníci měli vliv na ekonomické záležitosti – to je to podstatné.
V jaké pozici podle svých očekávání budete, až začne volební kampaň před říjnovými parlamentními volbami?
KS: Měli bychom být schopni dokončit registraci jako strana a spustit kampaň. Při současné rychlosti našeho růstu je ale téměř nemožné předpovídat, kde tou dobou budeme. Co se týče formálních postupů, jsme optimističtí.
WK: Je důležité, abychom zůstali realisty, ale zatím jsme pozitivně překvapeni vším, co se stalo – noví členové se k nám přidávají ve velkých počtech. Teď jen zbývá vyrazit mezi lidi a mluvit s nimi.
Rozhovor byl publikován na stránkách Political Critique. Z angličtiny přeložila Veronika Pehe.