Sbohem, Ludvíku

Na zesnulého spisovatele Ludvíka Vaculíka vzpomíná jeho kolega a přítel Pavel Rychetský.

„Dals králíkům? … Dal… Měls nedat!“
(Ludvík Vaculík: Sekyra)

Na Ludvíka Vaculíka se hezky vzpomíná, ale těžko se o něm píše. Vždycky totiž dokázal překvapit naprosto nečekaným náhledem a glosováním věcí kolem nás, které se nám do té chvíle zdály jednoduché až triviální. A jeho skladba věty – ať již psané nebo vyřčené – byla pokaždé zvláštní směsí triumfu českého jazyka, slovního paradoxu a valašské zemitosti.

První setkání s Vaculíkem se ovšem pro velkou část mé generace odehrálo v roce 1966 prostřednictvím jeho Sekyry. Románu, novely, sebereflexe, fiktivního dialogu generací? Působila na nás výrazněji jeho do té doby nevídaná skladba vět, obraz fatálních proměn valašské vesnice zrcadlící vytrácení podstatné části našich dějin, anebo síla kritiky českého poblouznění utopickou ideologií? V každém případě to současně byla až neuvěřitelně osobní zpověď, která nemohla neoslovit každého, komu se dostala do ruky.

To už Ludvík působil v Literárkách, jež po celá šedesátá léta představovaly vlajkovou loď kritického myšlení a současně školu pro začínající publicisty, kteří zde dostávali místo vedle Karla Kosíka, Františka Šamalíka, Milana Kundery, Karla Bartoška. Do Literárek přicházejí mladí adepti žurnalistiky Karol Sidon a Petr Chudožilov, které Vaculík peskuje za každý jazykový prohřešek. Poskytuje jim tak neocenitelný dar a službu. Když jsem mezi ně do Betlémské ulice přišel na vedlejší úvazek, byl už pro mne pan Vaculík ikona nejen české literatury, ale i žurnalistiky. Přítelem – dlužno dodat, že stále starším a uctívaným – se mi stal až během literárních pondělků v Hodkovičkách u Klímů, při vydávání a distribuci edice Petlice a posléze i v souvislosti s estébáckými manévry, kterým byl v míře nemalé vystavován.

Na ošklivé věci se rádo zapomíná, a tak si dovolím zmínit několik veselých: Při nějaké příležitosti jsme se všichni sešli u nás doma při dobrém moravském víně, které vyvrcholilo pěveckou soutěží mezi českou lidovou (reprezentovanou Jiřím Čutkou) a moravskou písní. Vaculík jednoznačně vyhrál. Sousedi v našem paneláku tu noc asi nespali – ať mi to dodatečně prominou. Před několika lety jsme se opět ve staré sestavě sešli u Klímů při Ivanově jubileu a v jednu chvíli se Ludvík ztratil. Našli jsme jej v horním patře – rozhodl se odložit šat a zdřímnout si v ložnici hostitelů. To byl Ludvík… A už ho hledat nemusíme, protože s námi vlastně zůstává přesně takový, jaký vždy byl.

Autor je předseda Ústavního soudu ČR.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies