Sorosova třetí světová

Miliardář George Soros předpověděl v půli května třetí světovou válku. Byla to jen planá spekulace? Slabý ohlas jeho věštby je zvláštní.

I proslulým webovým kanálům Putinovy propagandy, neúnavně odhalujícím „válečné štváče“, trvalo skoro týden, než zaznamenaly informaci portálu Market Watch z 19. května, že proslulý americký investor, finanční spekulant a neúnavný filantrop „otevřených společností“ George Soros se aktuálně obává třetí světové války. Asi nebyly s to uvěřit, že na konferenci Světové banky v Breton Woods finančník doopravdy prohlásil: „Dojde-li ke srážce mezi Čínou a vojenským spojencem USA, jakým je třeba Japonsko, ocitneme se bez nad sázky na pokraji třetí světové války.“

Bude se to řezat?

Nebyl by to ovšem Soros, kdyby hned nepřispěchal s konstruktivním řešením. Hrozbu třetí světové by prý Spojené státy zažehnaly „velkým ústupkem“ Číně – přidáním jüanu do valutového koše MMF. Soros si je jistě vědom toho, co suše konstatoval Market Watch: čínská měna by v rovnoprávném reji světových valut představovala pro americký dolar vážnou konkurenci. Každý uličník ví, že privilegované postavení dolaru umožňuje Americe přežívat v relativně dobrém zdraví jako konzument světových zdrojů a geopolitický hegemon i za učebnicově smrtelné nerovnováhy obchodní a platební bilance či astronomických deficitů. A tak se nabízí otázka, jestli svůj mírový návrh myslel stárnoucí pardál finančních trhů vůbec vážně. Vždyť zároveň žádal vstřícné kroky také po Pekingu, a to nejen „ekonomické reformy“, ale i to, co patří k tradiční Sorosově agendě v „barevných revolucích“ (a co opožděná ruská ozvěna jeho slov obezřetně vynechala): čínští vládci nechť doma laskavě zavedou právní stát. Živě si představuji čínské politbyro, jak se na tom jednomyslně usnáší…

Vypadá to dobře. Na obou koncích Euroasie utěšeně roste napětí. A tak se možná můžeme těšit na další éru světové prosperity.

„Bude se to řezat, víc vám neřeknu,“ uhodl by znovu Josef Švejk? Nedá se svítit, Sorosův přízrak „politického a vojenského svazku Číny s Ruskem“ je mnohem pravděpodobnější a – tak to finančník řekl – „hrozba nové světové války je reálná“. Je však v jeho očích tato varianta skutečnou hrozbou opodstatňující ty nejhlubší obavy vládnoucích elit či jejich významné části? Anebo je vlastně z hlediska těchto elit válka užitečnou nevyhnutelností, která je pouze – znovu Sorosova slova – „velmi nepříjemná“? Nepříjemný je přece i kdejaký hořký lék na jazyku a lecjaká „šoková terapie“ bývá navýsost bolestná, což autor knihy The Crisis of Global Capitalism (1998) zajisté ví. Nemusí jít hned o válku horkou, ale o zážeh další – pokud možno co nejvypjatější – války studené, v jejíž první historické variantě se Západu ekonomicky, sociálně i politicky bezprecedentně dařilo. Když Francouzi nazývají období 1945 až 1975 „třiceti slavnými lety“, nejsou příliš daleko od pravdy.

Vypadá to dobře!

Nemyslím, že tomu všestranně zasloužilému starci něco podsouvám. Vždyť už na Nový rok 2015 vyšel Sorosův článek Evropa ve válce, v němž plédoval pro opuštění úsporných ekonomických politik. A věděl, čím začít: mnohamiliardovou pomocí Ukrajině „proti ruské agresi“, čímž vzniknou „stimulující účinky pro Ukrajinu i samotnou Evropskou unii“. Podpora „nové Ukrajině“ by byla podle Sorose „nákladově nejefektivnější investicí, jakou by Evropská unie mohla realizovat“. Dokonce by prý mohla Unii pomoci „obnovit ducha jednoty a společné prosperity, která kdysi vedla k jejímu vytvoření“. Nový začátek, zářné zítřky!

Ocitáme se tu rovnýma nohama ve světě trockistických teoretiků „permanentní zbrojní ekonomiky“, kteří závody ve zbrojení za studené války pokládají za páteř poválečného boomu a kteří upozorňují, že Velkou hospodářskou krizi třicátých let definitivně zažehnala až vojenská produkce ve Spojených státech před jejich vstupem do druhé světové války. Darmo britská ekonomka Joan Robinsonová pokládala tyto teorie za „bastarda keynesiánství“. I sám John Maynard Keynes svého času s nelibostí sledoval, jak slabou pákou na rozkolísané trhy je státní protikrizová politika Rooseveltova Nového údělu v mírových časech.

Vypadá to dobře. Na obou koncích Eurasie – kolem Černého a Jihočínského moře – utěšeně roste napětí. A tak se možná můžeme těšit na další – nejméně třetí – éru světové prosperity.

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies