Televize se o nás nezajímá. Proto točíme video

Bouřlivý vývoj sociálních hnutí sedmdesátých let zachytily jedinečné videosnímky francouzských feministek.

Revoluční události roku 1968 zanechaly ve francouzské společnosti hluboké stopy. Mezi ně lze zařadit i feministický aktivismus a unikátní archiv feministických videí sedmdesátých let, který dokumentuje bouřlivý vývoj sociálních hnutí té doby. V úterý 9. června se ve Francouzském institutu v Praze promítal v souvislosti s výstavou Women on Paper jeden ze snímků tohoto archivu – dokument F.H.A.R. Carole Roussopoulos z roku 1971 o samých počátcích hnutí za rovnoprávnost gayů a leseb ve Francii. Film ukazuje živé setkání studentů, akademiků a aktivistů z iniciativy Front homosexuel d’action révolutionnaire (Homosexuální fronta revoluční akce) na univerzitní půdě. Snímek pochází z Audiovizuálního centra Simone de Beauvoir v Paříži, jež o feministickou dokumentární tvorbu pečuje. O této tradici jsme hovořily s jeho ředitelkou Nicole Fernandez Ferrer, která film přijela představit.

 

Ve vašem centru archivujete unikátní feministická videa ze sedmdesátých let. Můžete tento archiv představit?

V našem archivu se nachází videa od konce šedesátých let dodnes. Jedná se v podstatě o sbírku aktivistického videodokumentu sedmdesátých a osmdesátých let a videoartu z pozdější doby. Sbírka původně vznikla díky aktivitám již zemřelé Carole Roussopoulos. Centrum založila v roce 1982 spolu se svými filmařskými kolegyněmi Ioannou Wieder a herečkou Delphine Seyirg. Tehdy už existovalo zhruba šedesát jejich videí o aktivismu předešlé dekády. Centrum mělo o filmy pečovat a podporovat tento typ tvorby.

V roce 1981 levice ve Francii vyhrála volby, byl to počátek éry Françoise Mitteranda, a tak se zakladatelky centra rozhodly požádat vládu o peníze. Obrátily se zároveň na francouzskou filosofku a spisovatelku Simone de Beauvoir, aby centrum zaštítila svým jménem. Z centra se stalo místo setkání a debat feministek nejrůznějších názorů. Simone de Beauvoir sem docházela až do své smrti a účastnila se diskusí. Já jsem s nimi začala spolupracovat hned na počátku založení centra, v roce 1982.

Jak se tyto ženy dostaly k natáčení aktivistických dokumentů?

Nebyly to profesionální dokumentaristky. Nevystudovaly žádné filmařské školy. Carole byla původně novinářkou zaměstnanou v módním časopise Vogue. V roce 1965 se v Americe začal prodávat nový typ kamery, videokamera Sony. Carole se rozhodla si ji koupit – a byla první ženou ve Francii, která si ji koupila –, aby mohla dokumentovat to, co se dělo kolem ní. Rozhodla se své místo v časopise opustit a točit. Natočit materiál bylo jednoduché, ale sestříhat ho byla noční můra a nebyl tu moc nikdo, kdo by ji to mohl naučit.

Byl to v podstatě boj proti televizi, kde se mluvilo o feminismu, jen když došlo na potyčky aktivistek s policií. Nezajímal je boj žen v továrnách a na ulicích, boj o právo na potrat nebo za zrovnoprávnění vztahu osob stejného pohlaví.

Carole byla ale především aktivistkou zaangažovanou v celé řadě hnutí ve Francii a na celém světě. Točila nejen o feministickém hnutí, ale i o počátcích hnutí gayů a leseb ve Francii. Zaznamenala první gay pride v Paříži v roce 1970 a zdokumentovala setkání Front homosexuel d’action révolutionnaire v posluchárnách katedry filosofie na univerzitě ve Vincennes, škole, která vznikla v důsledku revolučních událostí 1968. Homosexuálové i lesby tu spolu promýšleli změnu společnosti.

Carole sama lesbičkou nebyla, ale byla první, koho napadlo tyto lidi natočit, protože jí to přišlo důležité. Byla v kontaktu s Černými pantery ve Spojených státech, cestovala po Palestině a Alžírsku. V palestinských táborech ostatně natočila jeden ze svých prvních snímků. Zároveň organizovala ve Francii workshopy, na nichž učila ženy, jak používat kameru. Dokumentovala stávky v továrnách, boj farmářů a další.

Vznik těchto videí evidentně souvisí s proměnou francouzské společnosti po roce 1968…

Jistě. Souvisí to velice úzce. Vznikla právě v reakci na události roku 1968. Tehdy se konala první feministická shromáždění na univerzitách. Byl to počátek feministického hnutí ve Francii. Lidé tehdy pochopili, že nejde jen o boj proti státu, ale také proti patriarchálnímu systému. Trvalo ale dva roky, než vznikly první feministické dokumenty – než aktivistické dokumentaristky přišly na své know-how.

Jaký byl vztah těchto filmařek-aktivistek a profesionálních filmařů a dokumentaristů?

Žádný… Jak jsem již řekla, neměly filmařské vzdělaní, nebyly součástí profesionální komunity. Podobná byla situace videoartu, který se rovněž zrodil na konci šedesátých let. Umělci a aktivisté v té době používali stejný typ kamery. Ale ty scény byly oddělené, i když si vzájemně půjčovali střihačské vybavení.

Vycházela jejich touha točit rovněž z kritického pohledu na filmový mainstream?

Jistě. Byly velice kritické k patriarchálnímu nastavení filmového a televizního průmyslu. V jednom filmu Carole a Delphine říkají: „Televize se o nás nezajímá. Proto točíme video.“ Aktivistická videa se nepromítala v kinech, ale v kavárnách. Prostě se tam umístila televize a zorganizovalo se promítání. Byl to v podstatě boj proti televizi, kde se mluvilo o feminismu, jen když došlo na potyčky aktivistek s policií. Nezajímal je boj žen v továrnách a na ulicích, boj o právo na potrat nebo za zrovnoprávnění vztahu osob stejného pohlaví.

Jak se tyto videofilmy formálně lišily od filmových dokumentů tehdejší doby?

Byly velice odlišné, například v jiném použití střihu. Lidé, kteří tu vystupují, mají prostor vyprávět svůj příběh, vysvětlit své počínání a motivace, nejsou přerušováni. Dokumentaristky se samy angažovaly v protestních aktivitách, které filmovaly. Nebyly pouhým vnějším pozorovatelem. Podobu snímků to ovlivnilo, jsou mnohem intimnější. Videa byla mimo jiné i nástrojem šíření informací mezi aktivisty. Bylo možné ukázat lidem z jiných zemích, kteří se angažovali ve stejném boji, jak to vypadá ve Francii, a naopak. Lehčeji se pak získávala podpora širší veřejnosti, jelikož bylo možné ukázat, že se nejedná jen o lokální boj. Točila se videa rovněž o politických vězních například v Latinské Americe, a získávala se tak pro ně podpora v Evropě.

Videa měla moc propojit různé segmenty společnosti – akademickou sféru, sociální hnutí, odbory, politické strany. Byla konfrontační. Ponoukala k diskusi. A to platí i dnes. Lidé si chtějí od nás půjčit film, často právě protože chtějí uspořádat diskusi.

Jak Carole postupovala, když točila například stávku nebo demonstraci?

Uvedu příklad. V sedmdesátých letech se ve francouzském městečku Besançon odehrály obrovské stávky v továrně na hodinky společnosti LIP, kde pracovalo hodně žen. Posléze dělnice továrnu okupovaly a začaly ji řídit samy. Carole vyzpovídala několik účastnic a zaznamenala diskuse dělníků. Vzniklo z toho pět třicetiminutových videí. Když se vrátila do Paříže, ukázala ty videa dalším lidem. Byl to způsob, jak získat podporu pro dělníky v Besançonu.

Kdo se na tato videa chodil dívat? Byli to jen aktivisté?

Byli to lidé, kteří se zajímali o boje, jež videa dokumentovala. Videa přímo s feministickou tematikou – například o mateřství, potratech či porodech – byla určená všem ženám.

Můžete uvést příklad události, kterou aktivistické dokumentaristky natočily a která byla přitom zcela opominuta mainstreamovými médii?

Ano. V roce 1975 se francouzské prostitutky rozhodly stávkovat na protest proti šikaně ze strany policie a státních úřadů. Myslím, že to bylo poprvé ve francouzské historii. Hledaly místo, kde by mohly uspořádat tiskovou konferenci, aby vysvětlily novinářům a veřejnosti, o čem to celé je. Nikdo jim ale nechtěl pomoct – žádná politická strana ani odbory. Nakonec obsadily kostel v Lyonu. Zamkly za sebou dveře, nechtěly nikoho pustit dovnitř a prostě ten kostel okupovaly. Carole s kamerou se ale dovnitř dostala. Nakonec ty ženy umístily před kostelem obrazovku, kde se promítalo dění uvnitř kostela. Kolemjdoucí se tak mohli zastavit a vyslechnout si, proč protestují, jaké životy žijí atd. Lidé tehdy byli šokováni, když například zjistili, že prostitutky mají děti. Mysleli si, že se prostě jen věnují prostituci, a netušili, že jde o ženy, které mají rodiny.

Jak současní aktivisté reagují na tato videa? Nejsou nostalgičtí?

Dnes za mnou chodí mladí lidé a říkají, že to muselo být tehdy skvělé. Ti lidé v těch videích jsou prý tak úžasní. Dnes je situace jistě velice odlišná. V šedesátých a sedmdesátých letech proběhla vlna bojů za osvobození v zemích takzvaného třetího světa. V Americe propukl boj za lidská práva a protesty proti válce ve Vietnamu, byli tu Černí panteři a tak dále. V Evropě proběhlo bouřlivé jaro 1968. Ale nešlo o žádné masivní hnutí, jak se to zdá dnes. Byla to menšina, velice aktivní, ale menšina. Nostalgie není dobrá věc. Je dobré si říct, že časy se změnily a boj je jiný. Myslím ale, že je to dnes přece jen o trošku komplikovanější. Dnes se lidé zasazují jen o konkrétní kauzy. Například ve feministickém hnutí jsou černé feministky, asijské feministky, lesbické feministky, radikální feministky. Je velice těžké je všechny spojit.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image