Vlastnictví zavazuje, ale…

,

Rozsudek nad obžalovaným squatterem z kauzy Cibulka vypovídá především o ideologii vykonavatelů moci.

Takřka celé včerejší ráno a dopoledne se u Obvodního soudu na Praze 5 projednával případ jediného obžalovaného v kauze bývalého pražského squatu Cibulka. Ten byl počátkem května vyklizen za asistence více než stovky těžkooděnců a vodního děla, přičemž evikce se – jak tomu u podobných případů u nás bývá – neobešla bez násilí páchaném policisty na aktivistech. Squatteři historicky cennou usedlost obývali tři roky, přičemž jejich pobyt byl po většinu času ošetřen smlouvou, a tudíž byl legální. Ačkoliv se squat Cibulka těšil výrazné veřejné podpoře a o pozitivním přínosů aktivistů nejen okolí, ale i majiteli zanedbané památky Oldřichu Vaníčkovi nelze pochybovat, došlo v prosinci minulého roku ze strany vlastníka k vypovědění smlouvy. Od té chvíle běžela squatterům tříměsíční výpovědní lhůta, která po vypršení přešla v měsíc trvající období nejistoty a udělala z Cibulky opravdový squat, včetně nelegálního pobytu v objektu.

Navzdory snaze několika aktérů (mimo jiné náměstka primátorky Matěje Stropnického, radních pro Prahu 5 a památkářů) vyjednat mezi obyvateli Cibulky a majitelem nějakou dohodu byl dům 6. května definitivně vyklizen. Ihned poté byl jeden z aktivistů, který za kolektiv squatterů vyjednával, obžalován ve věci neoprávněného zdržování se v nemovitosti. Dne 7. května proběhl první soud s obžalovaným, který mu uložil trest dvou měsíců odnětí svobody s podmínkou jednoho roku. Advokát Pavel Uhl okamžitě podal ve věci odpor a spor se tak táhl dál až k včerejšímu přelíčení.

Ve vakuu ideologie

Navzdory tomu, že se Pavel Uhl dlouhodobě snaží o právní úpravu ve vztahu ke squattingu a je toho názoru, že podobné kauzy se nemají řešit na trestně, ale na občanskoprávní úrovni, nedochází ze strany státu ani justice v tomto případě ke změně. To koneckonců v té největší možné míře potvrdil i sám soudce. Po celou dobu konání včerejšího soudu bylo na Mgr. Lukáši Slavíkovi jasně vidět, jakou námahu mu způsobuje přijímat argumenty protistrany a naopak, jak vnitřně souzní s výpovědí Oldřicha Vaníčka o tom, že mu squatteři ničili nejen dům, ale i život. Nejspíše již od začátku měl o vinně jednoznačně jasno, a proto odmítl navržené důkazy obhajoby jako irelevantní. Po výpovědi obžalovaného, svědectví majitele, předložení videí a závěrečných proslovech jeho rozhodnutí potvrdilo předchozí, květnový rozsudek, proti kterému se obžalovaný ihned odvolal.

Slavíkova argumentace ve věci Cibulky se zcela podřídila jeho ideologii, včetně snahy legitimizovat současný stav obligátním srovnáváním s obdobím před rokem 1989.

Jakkoliv je po čistě právní stránce relativně pochopitelné, proč se k takovému rozsudku soudce Slavík uchýlil, jeho doprovodná řeč jej zahalila do takového ideologického dýmu, že většina přítomných skrz něj nedohlédla na jediný čistě právní argument. Místy to působilo, že nesledujeme rozsudek soudce, ale závěrečnou řeč obhájce majitele domu. Kromě úvah nad absolutní nadřazenosti soukromého vlastnictví všemu ostatnímu, které sám soudce nejlépe shrnul do věty „Vlastnictví sice zavazuje, ale… je nedotknutelné“, se opakovaně dostával až k paternalistickým promluvám a k vyjadřování nelibosti nad způsobem života, který squatteři vedou. Několikrát se podivil, že majitel nenechal takové lidi vystěhovat už dávno, a posteskl si, že on sám by se do objektu bál vkročit, protože jednání jeho obyvatel prý bylo agresivní. Nasazení stovky těžkooděnců dokonce označil za adekvátní vzhledem k nebezpečnosti squatterů. V jeho chápání celé kauzy jako by neexistoval svět příčin a následků či okolností, které by racionálně vysvětlovaly chování „Cibulkářů“, ale pouze právo vlastnit a nakládat s majetkem naprosto svévolně. Jakkoliv se soudce snažil zdůraznit, že ho pohled na chátrající domy netěší, nebyl s to přijmout holý fakt, že domy jsou k bydlení, a ne ke spekulaci – protože logika volného trhu právě tenhle typ úvah nedokáže rozvinout do smysluplné podoby.

Neoliberální gymnastika v justiční tělocvičně

Soudce Slavík tak ve své závěrečné řeči předvedl jakousi neoliberální gymnastiku plnou neuvěřitelných výmyků. O squattingu mluvil jako o „bezdomovectví povýšeném na ideologii“, které je ale pouze určitým životným stylem, parazitujícím na něčím vlastnictví. Jeho pozitivní přínos pro společnost bagatelizoval s poukazem na existující legislativu a příslušné úřady. Podle jeho úvah by se měly starat o chátrající domy právě úřady, a ne aktivisté, a to ani v případě, že příslušné orgány ve své práci selžou. Lidé jako aktivní činitelé občanské společnosti, kteří mají právo poukazovat na problémy v systému a snažit se proměňovat status quo ve chvíli, kdy se ukáže jeho disfunkčnost, v těchto úvahách nemají místo.

Připomeňme, že současný vlastník Oldřich Vaníček památkově chráněnou Cibulku velice podivně a levně (za několik desítek tisíc) zprivatizoval počátkem divokých devadesátých let. Poté nechal budovu více než dvacet let chátrat a využíval ji jen jako zástavu na bankovní úvěry. Kromě toho nedokázal smysluplně a otevřeně vyložit, co přesně s nemovitostí plánuje, pokud vůbec něco. Poslední pokus o přestavbu podnikl někdy v devadesátých letech a pro neadekvátnost ve vztahu ke kulturní hodnotě objektu a předimenzovanost návrhu byla Vaníčkova „vize“ smetena ze stolu. Squatteři naopak za poslední tři roky stav nemovitosti aspoň zakonzervovali – svedením vody, zavedením elektřiny, vysekáním travnatých ploch i každodenní údržbou domu. Kromě toho objekt otevřeli veřejnosti.

Slavíkova argumentace ve věci Cibulky se zcela podřídila jeho ideologii, včetně snahy legitimizovat současný stav obligátním srovnáváním s obdobím před rokem 1989. Mluvit o znárodňování patří k povinné výbavě všech, kteří si neuvědomují, jaké negativní externality, dopadající na společnost jako celek, se vážou k nevyužívaným budovám. Kauza Cibulka je o to pikantnější, že domem doslova mizejícím před očima není obyčejný, více méně nahraditelný objekt, ale památkově chráněná usedlost. A o vyvlastnění majitele se dlouhodobě pokoušeli ne squatteři, ale samo Ministerstvo kultury, protože považuje Vaníčkovo spravování za zkázonosné. Soudce přesto prohlásil, že nikdo soudný v demokratické společnosti nemůže přeci chtít omezit soukromého vlastníka v tom, aby si s nemovitostí dělal co chce – i kdyby to vedlo k její devastaci.

Výkon soudce Slavíka byl svým způsobem obdivuhodný. Dal vzpomenout na období budování kapitalismu za každou cenu. Ovoce této éry sklízíme doteď. Jenže bychom si už měli uvědomit, že zaslepená obhajoba i těch nejzkaženějších plodů z dob zhasínání a dělání velkých majetků nevede k demokratizaci, ale k oligarchizaci společnosti. A že je možná na čase zaměřit se na ty, kteří hrubým porušováním práv a arogancí přímo vybízejí jinak smýšlející skupiny lidí k opakovaným snahám o demonstraci toho, že jiný svět je možný – tedy alespoň pokud právě nejste souzeni Obvodním soudem pro Prahu 5.

Autoři jsou příznivci squattingu.

 

A2LARM