Všichni jsme vypadali jako příšery

Vzpomínky na karvinský underground konce devadesátých a začátku nultých let.

Řešili jsme otázku, co dělat v Karviné na přelomu 20. a 21. století a přitom jsme tak nějak všichni vypadali trochu jako příšery. To, o co nám ale šlo, bylo najít nějaký smysl, který jsme mohli dát tomu našemu trudnému pobytu zde. Tak trochu jsme doufali, že Y2K tak nějak přinese slibovaný konec světa a bude klid. Nestalo se, škoda, ale konec světa jednou bude!

Představte si to. Žijete ve zcela periferním městě v nejbouřlivější době, která v Česku byla, a v tom začínáte vnímat svět a chcete něco dělat. Nechcete dělat to, co vaši rodiče, i když se tomu principiálně nebráníte, kdyby to za něco stálo – vtip je v tom, že rodiče jsou dost často na pracovním úřadě. To nechcete. Na přelomu tisíciletí ještě v Karviné nemáte nic takového, jako je internet. Pokud internet máte, tak je pravděpodobné, že jste to vyhráli a máte peníze, štěstí, zaměstnané rodiče a brzy se odstěhujete někam jinam. A taky se asi nebavíte s náma, protože jsme pro vás prostě ty příšery.

V Karviné pro myslitele nebyl moc prostor a lidé na vysokou nechodili, a pokud, tak se vydávali studovat praktičtější obory, než je filosofie.

Centrem všeho v Karviné bylo fryštátské náměstí a lavičky, kde karvinská mládež dělala statisty pro policejní kamery. Popravdě řečeno nás tam většinou nechávali sedět, bylo to takové kontrolované zoo. V parku Boženy Němcové jsme se scházeli v jakýchsi kamenných kruzích, v nefungujícím bazénku uprostřed parku, pod letním kinem nebo jinde. Šlo o takové kontrakulturní seance, které měly dost do sebe, ale jejich cílem bylo především zničit se všemi dostupnými, legálními i nelegálními drogami. Město to pak vyřešilo tím, že park a náměstí zrekonstruovalo. Zmizely kruhy, bazének i lavičky.

Odjakživa byla jedním z center fryštátská pivnice Podkova. Když se tam zavřelo, tak se šlo do Grill baru. Asi je zbytečné dodávat, že se tam nejspíš nikdy nic negrilovalo. No a samozřejmě každý pátek, to byla legendární hospoda Na Bečkách. Hospoda stará snad tak jako Fryštát, kam chodili generace našich dědů, otců a kam budou chodit děcka těch, co to v Karviné vydrželi, a tak to bude, dokud jim město nespadne na hlavu.

Politické rádio

Co se týče kultury, byli jsme hladoví, žízní jsme hynuli, ale nebyli jsme u pramene. A pokud ano, tak jen u mírně kapajícího. Žár, který z nás, karvinských rozhněvaných mužů, sálal, za celou naši generaci vyjádřila dobře kapela Politické rádio. Promluvila za generaci, kterou nikdo nehledal, ale stejně se ztratila. Prostě dokázala vyjádřit to podstatné. V textech je město Karviná přirovnáváno k panelovému bludišti, jakési veliké zoologické zahradě nebo rezervaci. Ozývá se dokonce ohlas palčivé ekologické problematiky a znečištění ovzduší, které je na Karvinsku vedle nezaměstnanosti a reálného deklasování relativně širokých vrstev obyvatelstva jedním ze zásadních problémů. I nejbližší mezilidské vztahy pak popisují jako poškozené, plné vztahů přetvářky, ovládané penězi a neupřímností. Obyvatelé města jsou tak častováni přízvisky jako „tajemný oblud“.

Příběh před Bakalou

Je zapotřebí připomenout, že tento příběh se odehrává ještě v době před Bakalou, na přelomu století. Trochu cynicky se dá říct, že tehdy člověk ještě i v Karviné mohl mít ideály, ale nejjistější bylo tyto ideály rovnou zčerstva topit v chlastu. V Karviné to tehdy bylo jednoduché, dvanáctka stála dvanáct korun (a ani v dnešních relacích ceny piva nejsou ultra vysoké). Chlast udělá z člověka oblude velmi rychle.

Neměli jsme zájem participovat na mainstreamové kultuře, lze říct, že jsme proti ní vedli aktivní odpor. Sám si pamatuju, jak jsem někdy, nevím už kdy, házel za bílého dne vejce na nejvyhlášenější karvinskou diskotéku Hutník, protože pro nás byla prostě symbolem kulturní zhýralosti a nezájmu. Nedlouho potom tam udělali rockový klub, což bylo spíše součástí chátrání diskotéky, protože jí vznikla konkurence, která byla prostě v tuto chvíli více in. Ta slovutná konkurence, která otřásla Hutníkem, pak o pár let později vyhořela a při té příležitosti vinou nezodpovědnosti majitele a jeho kumpánů došlo ke zranění mnoha lidí a k jednomu úmrtí. Odsouzený byl i spolumajitel diskotéky, kdysi vzor úspěšného Karvinského podnikatele.

Tím objektem naší kontrakulturní zloby bylo něco, čemu jsme říkali diskofil – příznivec pokleslých zábav let devadesátých. Milovník a vytloukač diskoték, užívající gel, nosící značkové sportovní oblečení a s radostí otáčející většinou peníze svých rodičů (aspoň jsme si to tehdy mysleli) v podobných lokálech, jako byl Hutník a ten lokál, co shořel. Mainstream toho nenabízel tehdy v Karviné zrovna moc. Představení v kulturáku, nějaké koncerty dechové hudby Majovák (hudebně vynikající, ale pro nás to nebylo úplně ono) a pak samozřejmě různé hvězdy typu Olympicu. Tenkrát i karvinská kapela Doga se dala považovat za kus undergroundu, neboť to bylo ještě před tím, než se dala dohromady s Kabáty. Spíše než kapelou tak ten underground byl dán lidmi, co se motali kolem Karvinské metalové scény a dalších subkulturních scén.

Ultimátní akcí, která se tenkrát povedla, byl koncert Ivana Krále v jednom z místních klubů. Dodnes to trochu nedává smysl, jak se to stalo, ale je to tak. Pro některé návštěvníky takového koncertu to bylo inciační setkání s něčím, co pomohlo nakopnout jejich životní směr.

Fenoménem té doby byla samozřejmě technoscéna. Byly to časy Czechteků, doba, kdy byl Czechtek ještě symbolem živelnosti technoscény. Nejvýznamnějším Karvinským soundsystémem býval Magion, legendou se stali technoakce pořádané na uhelných haldách, proložené občasnými útoky neonacistů (nebo těch, co se za ně pokládali).

Kultura na maloměstě

Popravdě Karviná je na toto malé město, takže všechny scény se tak nějak prolínaly. Když ne hned, tak se prolnuly, jakmile se ustavily jako kulturní instituce, a lidi se setkali povětšinou v některé z hospod nebo na dost podivných akcích, jako byly chmelové brigády. Na jedné takové se asi poprvé setkalo například Politické rádio s budoucím lídrem kapely Silesijah all stars a dá se říct, že si vzájemně padli celkem do oka, poté co padli společně poprvé pod stůl.

Co nám v té době chybělo, byla konkrétní politická idea, která by nám dala do ruky daleko více možností. I když nějaké politické myšlenky jsme byli schopni reflektovat, vše se odehrávalo spíše na pozadí individualistického étosu devadesátých let, kdy cesta ke svobodě a svobodnější společnosti byla budována skrze konkrétní činy jednotlivců. Teoretické zaštítění snah lidí na scéně prakticky chybělo. Inspirační zdroje byly spíše literární, založené na spirituální zkušenosti, na přejímání popkulturních vzorů, jako například u hip hopu, a občas se objevil někdo, kdo znal aspoň něco z filosofie.

Prakticky se k politické teorii nebylo možné moc dostat, protože většina lidí se k ní prostě neměla kde dostat. V Karviné pro myslitele nebyl moc prostor a lidé na vysokou nechodili, a pokud, tak se vydávali studovat praktičtější obory, než je filosofie, věrni oficiální ideologii uplatnitelného vzdělávání, která k nim přicházela ze všech stran. Popkultura tak vlastně zbyla jako jediný zdroj politického uvědomování se jedné generace.

Autor se válel na lavičkách na náměstí TGM ve Fryštátě.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies