Ani kůň nepřežije

Intelektuálové opouštějí lidi a nemluví k nim jasnou řečí. Nechávají je tak napospas cynickým mocenským manipulátorům.

Když editoři webových stránek AltPress přidali 21. července k článku Marka Řezanky proti islamofobii, nazvaném Desatero pro spasitele, fotomontáž sarkasticky pozměněného hradčanského panoramatu, byl z toho poprask na laguně, zvláště pak na Facebooku. Chrám svatého Víta obohacený čtyřmi minarety a proměněný tak v mešitu je ovšem čistý humor, tedy vlastně úhel pohledu. V tomto případě pak úhel pohledu mimořádně ostrý. Je to ničivá karikatura, smrtelná střela proti české islamofobní hysterii. V praxi se však fotografie stala fanglí samotných islamofobů. Dokonce je jisté, že právě za tím účelem byla původně vyrobena.

Paní Ludmila Breier, k níž se článek s krutou náhledovou fotografií protlačil sdíleným digitálním vesmírem, k fotu napsala, potvrzujíc svou hysterii také užitím velkých písmen: „Ten pohled na naše NÁDHERNÉ HRADČANY MĚ OPRAVDU ŠOKOVAL… Nevím, co k tomu dodat… Asi to, že je mi z toho moc zle. Bohužel sami nevíme, co nás čeká. Myslím si, že to nebude nic hezkého. BOHUŽEL se obávám, co přijde.“ A její numerická přítelkyně Věra Beracková připojila: „Právem se máme čeho bát.“ Na čtení článku, pochopení jeho smyslu a prozkoumání souvislostí neměly ty dámy ani v čase prázdnin a dovolených pokdy. Přišla prostě hodina jejich hrůzy, vystupňované až k jakémusi negativistickému orgasmu.

Co byste chtěli vědět o politice

Do tohoto ustrašeného kdákání (genderově vnímavé osoby mi prominou; v podobných případech kokrhají ve stejném duchu i muži) vstoupila i lidská bytost označující se jako „Milusc Betory Blue“ a patřící do facebookové skupiny‎ LIDI, POJĎME DO NICH!!! (ano, tři vykřičníky): „Lidi, tohle nám, chovatelům, napsala jedna paní – promiňte, že sem vkládám tento příspěvek, ale je potřeba o tom mluvit a psát…“ Následovalo celé znění lživé pseudoinformace od sedmačtyřicetileté ženy z Dačicka, které za to hrozí – jak už policejní mluvčí prostřednictvím médií informovala – trestní stíhání za šíření poplašné zprávy o migrantech: „Lidéřovice, Dačicko, 15. 7. 2015. Skupina arabských uprchlíků bezdůvodně podřezala veškerá hospodářská zvířata u našeho souseda, drobného zemědělce. Přežil pouze kůň, který byl bezpečně zavřený. Po policejní akci s termovizemi jich bylo deset pochytáno, dalších cca 80 bylo dopadeno v okolí Starého Města pod Landštejnem. Tam dokonce zabrali obydlený dům. Sdělovací prostředky o tom samozřejmě mlčí. Prosím, sdílejte, šiřte. Hana Bočková, Lidéřovice.“

Opouštíme obrovské masy lidí a ponecháváme je napospas sociálním strachům, načechraným v masážních salonech bezskrupulózních aranžérů moci.

Samozřejmě, že jde o „informaci“ zároveň směšnou i nebezpečnou, a takřka nepochybně i trestnou. S výsměchem tu ovšem, přátelé sluníčkáři, určitě nevystačíme. Jakkoli ten alarmující, stíhatelný a neobratný text svádí k poťouchlé otázce, zda bylo policií s pomocí termovizí vskutku odhaleno osmdesát arabských uprchlíků, anebo osmdesát přece jen přeživších hospodářských zvířat – něco ve stylu dávného zootechnického protokolu: „Lékař zjistil u prasete červenku, načež se potácel, odmítal žrát a musel být utracen.“ Nevystačíme si ani s přísnou tváří, která schvaluje trestní represi proti zděšenému kurníku, jehož osazenstvo má živé, hororové, ba lascívně masochistické sny o průniku tchořů. Ani s rozumem nic nepořídíme, má drahá intelektuální kavárno. Kdo nezažil neúčinnost racionálního argumentu v ušlapávací panice u jediného východu z kina, v němž předtím zazněl výkřik „Hoří!“, ten neví zhola nic o životě. Ani o politice.

…a bojíte se zeptat

Naopak, ta paní z Dačicka má o politice hluboké znalosti, i když se podepsala pravým jménem pod poplašnou zprávu, o jejíž nepravdivosti si musela být vědoma (rovnítko mezi uprchlíky, Araby, teroristy a uřezávači hlav pokládala však jistě za jakousi nadčasovou pravdu a hmatatelné zlo, jehož se přece hrozí i pan prezident na Hradě, dosud bez minaretů). Věděla, že čím je „nás“ víc, tím větší síla a vliv je na „naší“ straně a tím větší je pravděpodobnost dosažení stanovených cílů. Že dějiny píšou vítězové, proniklo už i do intelektuálních bonmotů. Ale dosud do vědomí jejich apartních přednašečů nevstoupilo to, co si osvojila lhoucí paní na Dačicku: že k dosažení stanoveného cíle (v jejím případě nejspíš obsedantního pocitu bezpečí) je nutná mobilizace pořádně vyhecovaných mas a že přitom nelze brát každý „detail“ doslova. Benjamin Franklin bojoval proti církvi i vymyšleným citátem z Bible: „Nepopliveš dům svůj, ale na dům bratra svého plivati budeš bez ustání.“

Vždyť tuhle abecedu můžeme bohatě načerpat z moderních otevřených zdrojů. Byl na Národní třídě 17. listopadu 1989 mrtvý student Martin Šmíd? Nebyl. Zavraždila rumunská Securitate v prosinci téhož roku v Temešváru tisíce lidí? Nezavraždila. Byla UČK bezúhonným předvojem spravedlivého národně osvobozeneckého boje kosovských Albánců? Nebyla. Měl Saddám Husajn zbraně hromadného ničení? Neměl. Je Vladimir Putin jediným faktickým agresorem na Ukrajině? Není. A tak bychom mohli pokračovat houštinou lží, které však reálně dělaly dějiny a o nichž úplně šmahem – a to je velmi důležité – nelze říct, že lidskou historii posunuly výhradně jen od desíti k pěti.

Pravda o lži

Tohle v Česku nemáme v elitních intelektuálních kruzích rádi. Dostávajíce nepřetržitě, nejpozději od Bílé hory, na holou panímandu a praktikujíce ohnuté hřbety, rozvlněné rafinovanými jinotaji, periodicky si blahopřejeme k „morálním vítězstvím“. Nemluvíme účinně do ničeho, poněvadž nemáme moc. A nemáme ji proto, že jsme politiku – boj o moc – na nekonečné časové ose přeměnili v kaskádu moralit. Životem otlučení plebejci, v nichž často vidíme „lůzu“, toto nikdy nepochopí. Stará auta si spravují sami a i ten americký radar nechtěli hlavně proto, že by se jim točil hned za chalupou. Žádné velké geostrategické či pravolevé uvažování v tom tenkrát nebylo, spíše zase ten (tehdy naprosto oprávněný) pocit nebezpečí detekovný selským rozumem. A trochou prostonárodní české xenofobie.

Mám léta co dělat, abych té „lůze“ od plic nevynadal a zachoval zdrženlivost (ne vždycky, přiznávám, se mi to podařilo). Ale od Eduarda Goldstückera jsem si už v lednu 2000 osvojil jistý, řekněme, nadhled nad moralizováním politiky a vytěsňováním neetických prvků z reálných sociálních bitev. Ten velký osmašedesátník tehdy na smrtelném loži, kdy se přece říkává jen a jen pravda i bez přísahy na Písmo svaté, prohlásil to, o čem dobře věděl, že bude zveřejněno: „Vznikla předloni nová strana, Unie svobody, s heslem ‚Normální je nelhat‘. Copak někde existuje politika bez lži? Kdokoli se dá na politiku, vstupuje do říše, ve které i lež někdy pomáhá.“ – „Pozitivně?“ vyhekl jsem zoufale otázku, nejsa s to skrýt své zděšení. „No jistě! Pomáhá uskutečňovat zájmy,“ odvětil.

Pořád se to vrací. A znovu nyní. Když si odmyslíme jurodivé nasměrování obav zrovna na uprchlíky, jimž samotným strachy podklesávají kolena, obecná existenciální nejistota našinců chimérou vůbec není. Leitmotiv „xenofobních“ výpovědí, vysbíraných na Facebooku, je zřejmý: nevíme, co nás čeká. Nebude to nic hezkého. Obáváme se toho, co přijde. Právem se máme čeho bát. A ovšem (vyjádřeno slovy pachatelky poplašné zprávy z Dačicka): „Sdělovací prostředky o tom samozřejmě mlčí.“ To všechno je pravda a jen jedna chybička se vloudila: samotní uprchlíci, rej bludiček v reálné bažině. Velká chyba, katastrofální omyl, který neumožňuje, aby se lidé za své zájmy doopravdy vzali a dosáhli zlepšení svých životů.

Předtím to byli Romové, politikové, zloději a tuneláři, „nemakačenkové“. Bývalí estebáci a současní bossové. Klaus a Havel, Paroubek i Topolánek, Nečas a Schwarzenberg (a ovšem Kalousek). Privatizátoři i zneužívači sociálních transferů. Gayové a lesby. Vlastizrádci. Jak kdy a jak pro koho, kontexty i mobilizace proti různým náhradním terčům (náhradním v různé míře) byly a potenciálně stále jsou pestré. Facebooková skupina LIDI, POJĎTE DO NICH!!! vznikla už dávno a žádnou „uprchlickou krizi“ ke svému zrodu nepotřebovala…

Cesta do otroctví jinak

Naléhavý úkol intelektuálních štábů se z toho doslova profackovává na světlo: pojmenovat skutečný sociální stav, bídu domova i světa. Zobrazit skutečného nepřítele („obraz nepřítele“ je vždycky zjednodušený), který sice zpravidla neřeže hlavy zajatým nepřátelům, zato však ořezává životy zdánlivě svobodných milionů po celé generace a hodlá v tom zjevně pokračovat. Nastolit znovu heslo sociálních fór, že „jiný svět je možný“, a stanovit jeho reálné, ale dostatečně přitažlivé parametry. Vytvořit sdělovací prostředky, které systematizují fakta, identifikují spoluhráče i protivníky a „dohlédnou za kapitalismus“ (jak si přál jeden z guruů osmašedesátnického Reportéra Jiří Hochman v kanadském exilu), nebo aspoň za první roh naší nynější krize. Musí mluvit lidskou řečí a zároveň se oddělit od primitivismu a spikleneckých teorií, jejichž vyústěním je pocit marnosti a pasivita. Jedině v takovém kontextu by se nějaká malá „zápalná“ lež dala zapojit, pokud by nebyla zásadní povahy.

Neděláme to nebo jen málo. Lišíme se totiž už jen v názorech, co je skutečnost. Zda bída je opravdu bída a zda je vůbec slušné a s „našimi hodnotami“ souladné nějakého nepřítele vůbec mít. Mnozí si myslíme, že jiný svět možný není a prognózy transformované společnosti máme za výrobu vzdušných zámků, pokud ne za podvod. Nevíme, podle jakých kritérií uspořádat fakta a identifikovat sociální síly, první to předpoklad nikoli až revolučního procesu, ale i provozování smysluplného média. V této historické etapě nové „zrady vzdělanců“ ostatně zdůrazňujeme, že samotná představa nějakého „úkolu“ pro intelektuály je vlastně vykročením na cestě do k totalitnímu otroctví. A tak vlastně opouštíme obrovské masy lidí a ponecháváme je napospas sociálním strachům, načechraným v masážních salonech bezskrupulózních aranžérů moci. A přivoláváme na svět opravdový malér, při kterém asi nepřežije ani ten kůň.

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies