Baršův český aktivista

Ve své nové knize Cesty k emancipaci promlouvá český politolog Pavel Barša hlasem Fanona i Havla.

Diskuse mezi „anarchisty“ a „komunisty“ vždy hýbaly levicovou scénou. Před několika lety se jedna taková rozhořela mezi britským filosofem Simonem Critchleym a slovinským filosofem Slavojem Žižekem. Zatímco Žižek hájil tezi, že levice by měla (i násilně) ovládnout státní struktury a radikálně je změnit ke prospěchu nejslabších, Critchley volil nenásilnou, etickou politiku odehrávající se mimo rámec státu. Žižek jeho teze napadl jako perverzní taktiku, která skrytě předpokládá existenci vládnoucího systému, tedy globálního kapitalismu, a ocitá se s ním tak v symbióze. Critchley zase kritizoval Žižka za oslavu násilí, rigidního asketismu a impotentního čekání na revoluci, která přijde bůhvíkdy. Jejich vášnivá konfrontace – mimoto, že je oba donutila zpřesnit a revidovat svoje pozice – vyjevila slabiny obou. Zajímavé se totiž čím dál více jeví takové myšlení, které se pokouší vyhnout jak bezzubosti jistých proudů anarchismu, tak aparátnictví jistých druhů komunismu, a naopak využít silné stránky obou.

Takovým pokusem se zdá být nová kniha politologa Pavla Barši nazvaná Cesty k emancipaci. Ta je pokusem o anarchismem ovlivněnou variantu, která nerezignuje na státní instituce a projekt celospolečenské proměny. Jako Žižek a Critchley i Barša opírá své politické závěry v první řadě o postmoderní filosofii a etiku, která teprve konkrétní politickou aktivitu zakládá. Svůj neoanarchismus zároveň formuluje na pozadí pestrého výběru textů sahajících od existencialismu přes postkoloniální či sionistické myšlení po úvahy Václava Havla z jeho disidentského období. Jedná se o podnětný pokus, který ale nakonec nepůsobí příliš přesvědčivě. Za prvé proto, že se nedostatečně vyrovnává s kritikou z druhé strany (textu chybí nějaký „Žižek“), za druhé proto, že nedostatečně promýšlí návaznost svého neoanarchistického projektu na celospolečenskou proměnu.

Existenciální revolta a občanské jednání

Baršova kniha je v první řadě kritikou těch levicových hnutí minulosti, jež byla spjata s humanistickým pojetím subjektu a stavěla cíl (budoucí emancipace všech) nad prostředky. V důsledku vždy vedla k etické katastrofě. V tomto smyslu kritizuje filosofy Jean-Paula Sartra a Frantze Fanona, jakož i koloniální hnutí, které nakonec v zemích osvobozených od koloniálního jha vyústilo v autoritářské režimy. Tyto emancipační projekty, mezi něž se počítá i komunismus ve východní Evropě, v zájmu kolektivního osvobození završeného v budoucnosti zapomínaly na seberealizaci jednotlivce tady a teď.

Zatímco pro existenciální revoltu Barša nachází mnoho inspiračních zdrojů, ohledně „systémových stran emancipace“ zde panuje informační prázdno.

Proti těmto tendencím staví Barša různé iniciativy a myšlenkové proudy, jež se více než na ovládnutí mocenských struktur v zájmu lepších zítřků soustředily na autentický život. Uvádí příklady kulturních sionistů z pražského klubu Bar Kochba, starověké Číňany, sociální antropologii zkoumající „cikánství“ či literární díla, jako byl Haškův Švejk. V druhé polovině minulého století se tento typ myšlení aktualizoval ve feminismu, ekologickém aktivismu či českém disentu za normalizace. Právě na této „existenciální revoltě“, již staví proti „revoluci“, buduje Barša základ „občanského jednání“, které – na rozdíl od řady koncepcí, které popisuje – nerezignuje na celospolečenskou proměnu, na „nastolení rovnostářské společnosti“. Tato proměna ale nemá být „jednorázovou revolucí“, nýbrž složitým procesem různých transformací a reforem na všech možných úrovních, od změny životního stylu po nadnárodní instituce.

Barša nezavrhuje současné uspořádání – standardní politické strany a profesionální nevládní organizace mohou tuto změnu prosadit, jsou-li pod kontrolou občanského jednání, jež je zároveň ideově stimuluje a zachovává si od nich odstup. Občanské jednání pak má svůj protějšek v umělecké tvorbě (jako menšinová literatura, jak ji popisuje Deleuze a Guattari ve své knize o Kafkovi) a posthumanistické filosofii subjektu jako vztahu k jinému.

Bezradnost před velkou politikou

Kniha je podnětná díky množství zdrojů z nejrozmanitějších disciplín, pomocí kterých popisuje různá pojetí existenciální revolty a anarchistického samoorganizování. Ale i když je patrné, že tento typ revolty sám o sobě nestačí, autor jej nepodrobuje kritice. Když například shrnuje teorii Michaila Bachtina o subverzivní povaze karnevalu, nevyrovnává se s koncepcemi, které poukazují na to, že karnevalové zpochybnění společenských vztahů může hierarchie v důsledku upevnit.

Klíčovému vztahu existenciálních hnutí a systémové politiky, jež může dosáhnout změny na úrovni celé společnosti, věnuje Barša jedinou kapitolu. Zatímco pro existenciální revoltu Barša nachází mnoho inspiračních zdrojů, ohledně „systémových stran emancipace“ zde panuje informační prázdno. Nedozvíme se příklady ani myšlenkové zdroje takových institucí, otázka, jak se vůbec mohou vyvinout z občanských hnutí a anarchistických aktivit, jaké formy mohou nabývat, je ponechána naší fantazii. Důležitost, kterou tyto instituce, bez nichž bychom skončili pouze u revolty, v Baršově koncepci mají, jakkoliv se odvozují od aktivit „zdola“, je tomuto prázdnu neúměrná. Poukazuje na Baršovu bezradnost nad tím, jak napojit sociální hnutí na „makropolitiku“. To ovšem lze považovat nejen za symptom této konkrétní knihy, ale i obecněji občanského aktivismu v našich zeměpisných šířkách.

Subjekt občanského jednání, jak ho popisuje Barša, si nakonec můžeme docela dobře představit jako českého (radikálně) levicového aktivistu. Může to být člen kdysi fungujícího ProAltu, který odmítl vstoupit do ČSSD, k níž si uchovává odstup a (prozatím marně) doufá, že ji bude nějak ideově stimulovat. Nebo možná čeká na jinou politickou stranu, o jejíž založení ovšem nijak neusiluje. Chodí na málo navštěvované demonstrace na obranu čím dál většího počtu těch, jimž naše společnost upírá status člověka, ve volných chvílích si dost možná čte díla Franze Kafky nebo jiných modernistických velikánů. Jeho malý společenský vliv a nulový dopad na lokální politické dění je příznakem oné bezradnosti, jež tkví i v jádru Baršova projektu.

Autorka je kurátorka Tranzit.cz.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image