„Nejsem kapitalistický voják. Jsem proletářský revolucionář (…). Jsem proti všem válkám kromě jediné.“ Tak pravil senátor Bernie Sanders v roce 1979. Pro sbírku Folkways Records tehdy citoval proslov Eugena V. Debse, pětinásobného prezidentského kandidáta za Americkou socialistickou stranu. Použitá dikce byla poměrně nepatřičná v zemi, v níž se zrovna schylovalo k reaganovskému obratu a i ty nejskromnější úspěchy amerického sociálního státu se dostaly pod palbu kritiky. Avšak o dva roky později se Sanders stal starostou v největším městě státu Vermont – v Burlingtonu. List Vermont Vanguard Press oslavoval „Lidovou republiku Burlington“ ve zvláštním vydání a Sanders si ve své nové kanceláři pověsil portrét Debse – tentýž portrét, který nyní visí v jeho kanceláři na Capitol Hill.
Socialismus nejsou gulagy
Bernie Sanders je v zásadě nezávislý prezidentský kandidát, který se v předvolebních poradách radí s demokraty. A jeho vlastní verze socialismu připomíná bývalého švédského premiéra Olofa Palmeho, dalšího sociálního demokrata, spíše než zmíněného Debse, který sympatizoval s bolševiky. Sanders rád porovnává úspěchy skandinávského sociálního státu s nespravedlností americké společnosti, zejména s bídou v dětství a nemožností dovolit si zdravotní péči. Jeho řešení – progresivní zdanění a fungující veřejné služby – není až tak vzdálené od nápadů jeho nejliberálnějších kolegů senátorů, jako například senátorky za Massachusetts Elizabeth Warrenové.
Sandersova kandidatura by mohla otevřít cestu k přeskupování sil na levici, větší organizovanosti a vytvoření takové politiky, která promlouvá k potřebám a snahám drtivé většiny lidí.
Toto socialistické naladění představuje pro Sanderse více než cokoliv jiného odpověď na bohatou historii radikálů a reformátorů Ameriky, které národ většinou ve svých dějinách vynechává, a to v důsledku konzervativních tlaků na domácí půdě a studené války v zahraničí. Jak v roce 2005 řekl Howard Dean v pořadu Meet the Press: „On je v podstatě liberální demokrat. (…) Klíčové je, že z 98 procent volí Bernieho Sanderse demokraté.“
Skalní demokraté s tím souhlasí. Po celá léta usilovali o to, aby se nerozdělovaly hlasy a ve Vermontu proti němu nestáli jiní kandidáti – je to další znamení, že socialismus už nejsou fronty na chleba a gulagy. Sanders sice nenabízí žádnou ohromující emancipační vizi ani zásadovou antiimperialistickou politiku, kterou bychom od levice očekávali. Jeho způsob obrany sociálního státu se ale razantně liší od politiky Hillary Clintonové. A jelikož Elizabeth Warrenová pravděpodobně nebude v roce 2016 kandidovat, případné vítězství levice závisí jen na Sandersovi – čímž by Clintonovou donutil k příslibu ústupků (a nejspíš by se později rozkmotřili, až nebudou sliby splněny).
Na rozdíl od většiny Evropy se ve Spojených státech nikdy moc nerozvinuly masové odborové strany, které by bojovaly o moc a vybudovaly si štědrý sociální stát. Ale po většinu dvacátého století si mnozí členové demokratů vytvářeli fragmenty právě takového státu přímo uvnitř hnízda strany.
Stoupenci, kteří byli zapojeni – odborové svazy, občanskoprávní organizace a komunitní skupiny –, dosud existují. Ale protože nemají takovou strukturu a kontrolu jako politická strana, která zásadním způsobem reprezentuje zájmy hlavních měst, je snadné je přehlédnout. Zvětšuje se ale propast mezi těmito organizacemi a politikou prosazovanou lídry stran, jako je Barack Obama. A proto nikoho nepřekvapí, že jsou slyšet čím dál hlasitěji.
Nový nárůst aktivismu
Hillary Clintonová má kořeny v tradici tzv. nových demokratů a podílela se na vytváření politiky, která je selským rozumem Demokratické strany. Noví demokraté se organizovali pod záštitou již zrušené rady Democratic Leadership Council (DLC) koncem osmdesátých let. Jejich program byl přímou odpovědí na triumf konzervatismu v Reaganově éře. Liberalismus typu „zdaň a utrácej“ působil z volebního hlediska nerealizovatelně; demokraté měli prosazovat menší a méně dotěrnou vládu (na okraj si přitom pohrávali s progresivní sociální politikou).
Role Clintonové v přetváření Demokratické strany v národním měřítku v průběhu devadesátých let (mezitím získala krátkodobé volební odměny) je neoddiskutovatelná. Koneckonců, nebyl to Ronald Reagan, ale prezident Clinton, kdo vyrovnal rozpočet a ukončil „sociální péči, jak ji známe“. A byla to Hillary Clintonová, tehdejší první dáma, která velmi podporovala projekty zaštítěné DLC jako například reformní zákon o sociální péči z roku 1996.
Prezident Obama – přestože sliboval změnu – se od agendy DLC nijak neodchýlil. Přesto se však většina tradičních liberálů stavěla proti politice nové demokracie i proti nečinnosti Clintonové v oblasti změn klimatu a agresivní zahraniční politice, jejíž součástí byla podpora války v Iráku.
I v nedávné době politické tendence dál směřovaly proti Clintonovým, zejména v období po finanční krizi z roku 2008. Politicky angažované a aktivní pravicově-konzervativní hnutí Tea Party se dostalo do mediálního popředí, nicméně znakem nového vzepětí americké levice jsou hnutí Ocuppy, odborová povstání jako třeba stávka odborářů Chicago Teachers Union, aktivity zaměstnanců ve fastfoodech, hnutí proti násilí ze strany policie a zvýšená pozornost věnovaná otázce příjmů.
V oblasti voleb se různorodá směs osobností snažila zaplnit prázdné místo, které zbylo po tzv. grassroots action, a odkazuje tak ke komunitní politice vymezující se proti tradičním mocenským strukturám: od současného newyorského starosty Billa de Blasia až po populisty v Senátu, jako je Warrenová. Ale kromě Sanderse nehodlá žádná z těchto osobností v roce 2016 kandidovat.
Zpátky doleva
Sanders popisuje svoji kandidaturu jako pokus zorganizovat levici a posílit její moc: „Pokud budu kandidovat, mým úkolem bude dát dohromady takovou koalici, která může zvítězit a změnit politiku.“ V rámci Demokratické strany by to byla nejvýraznější snaha od dob kampaní Jesse Jacksona v osmdesátých letech.
O politických silách, z nichž čerpal Jackson, si ovšem Sanders může nechat jen zdát. A důvody, proč mainstreamoví liberálové chtějí, aby primárky vyhrála Clintonová, jsou pochopitelné. V národním měřítku je Clintonová nejznámější a nejoblíbenější osobností demokratů a kromě toho je schopná zvýšit oblibu strany mezi ženami. Stručně řečeno, není snadné ji porazit. Vítězství v roce 2016 by navíc mohlo otevřít cestu k demokratickému Kongresu.
Průzkumy nicméně naznačují, že stejně jako se republikáni hrnou vpřed, mnozí samozvaní demokraté se kloní čím dál více doleva. V jádru možné základny pro Sandersovu kampaň jsou rozvírající se nůžky mezi centristickým vedením Demokratické strany a voliči, kteří dosud tíhnou k vizi demokratů jako straně Nového údělu (New Deal, ekonomické a sociální reformy zavedené v letech 1933–37) a Velké společnosti (Great Society, program pro odstranění chudoby zavedený prezidentem Lyndonem B. Johnsonem v letech 1964–65).
Zřejmě jako reakce na obnovený zápal pravice nyní více demokratů tvrdí, že jsou pro aktivistickou vládu, která je schopná regulovat obchod a poskytovat sociální služby. Tato skupina liberálů pohlíží na několik Obamových úspěchů – například reformu zdravotní péče – přinejlepším jako na otálení a přinejhorším jako na korporátní reklamní dárek. Kvůli nepřítomnosti takového tělesa jako Tea Party, které by tyto politické pocity dokázalo vyslovit, se otevírá prostor pro Sanderse, aby mohl převést pokrokovost do volebního bloku.
Jak mezitím uvedl list Politico, Clintonovou vidí někteří liberální sponzoři jako příliš centristickou na to, aby získala podporu. A dokonce i ti, kteří se Sandersovou sociálnědemokratickou politikou nesympatizují, by Clintonovou rádi viděli v duelu s levicí. Sanders je tedy činitel, který by mohl Demokratickou stranu odchýlit zpátky od pravice.
Krok správným směrem
Sanders s největší pravděpodobností bude moci změnit formu i obsah debaty spíše než lidé typu Dennise Kuciniche, kongresmana z Ohia, který v nedávných prezidentských primárních volbách fungoval jako osamělý progresivní hlas, ale nikdy se nedočkal žádné hromadné podpory. Voliči berou Sanderse vážně. Je důvěryhodný, má postavení senátora a navíc má silný hlas v otázce přerozdělování bohatství.
V éře ekonomické stagnace se kdysi potlačované frustrace mohou překlopit do otevřeného odporu. V levém spektru demokratické koalice je dost lidí na to, aby mohli kampaň Clintonové znepříjemnit. Plán posunout se blíže ke středu, a tím co nejdříve popohnat volební vyhlídky, bude bezpochyby Sandersovou přítomností narušen.
K jednoznačnému vítězství to asi nebude protentokrát stačit. Nicméně na celou záležitost lze pohlížet jako na příležitost pro vytváření hnutí – Sandersova kandidatura by mohla v dlouhodobém hledisku posílit postavení levice. Napětí uvnitř Demokratické strany je vážné a vyvstává i možnost přeskupení sil na zcela jiném principu.
Sandersův projekt je jiný než pokusy Michaela Harringtona (a dalších), kteří se snažili z Demokratické strany udělat tradičnější sociálnědemokratickou stranu a posunout ji doleva. Cílem by tentokrát mělo být Demokratickou stranu úplně překročit.
Jistě to není bezpečný plán, ale v tomto okamžiku je pro americkou levici ve volební aréně nejlepší sázkou podpořit nezávislé politické kampaně i primární kandidatury socialistů a dalších radikálů. Bude-li Sanders otevřeně hájit socialismus a soupeřit s rekordem nových demokratů před veřejností, bude to malý krůček správným směrem.
Nastoupí radikálnější hlasy?
Sandersovo úsilí o prezidentský post zcela jistě obnáší rizika. Pokusy vytvořit sociální hnutí prostřednictvím primárních kandidatur v minulosti končívaly na mrtvém bodě, podobně jako Jacksonova kampaň v osmdesátých letech (a kromě toho oslabovaly nezávislé politické snahy).
Sandersova kandidatura ovšem neznamená snahu vmontovat levicové vlivy do nanejvýš pravděpodobné nominace Hillary Clintonové. Namísto toho by mohla otevřít cestu k přeskupování sil na levici, větší organizovanosti a vytvoření takové politiky, která promlouvá k potřebám a snahám drtivé většiny lidí. A rovněž by mohla přispět k uznání slova „socialista“ a rozdmýchání diskuse o socialismu ve veřejném prostoru. A to i v případě, že Sandersova politika sociálního státu ve volbách nedojde příliš daleko.
Výrazná kampaň Sanderse by tedy mohla být znamením, že neveselé vyhlídky na pracovním trhu a ždímání amerických zaměstnanců vytváří voličskou základnu volající po změně. Pokud Sanders neuspěje, je téměř jisté, že po něm nastoupí radikální hlasy, které opět vnesou do politického mainstreamu památku lidí, jako byl Eugene Debs.
Autor je politický komentátor.
Z anglického originálu Bernie for President?, publikovaného na webu magazínu Jacobin, přeložila Linda Fořtová.