Cesta za hranice humanity

Lidé prchající před válkou a utrpením zažívají na svém útěku většinou to nejhorší při snaze dostat se do Evropy.

Hranice mezi Řeckem a Tureckem letos překročilo už přes sedmdesát tisíc uprchlíků, většinou ze Sýrie, Afghánistánu, Iráku, Eritreje nebo Somálska. Valná většina je na útěku před válkou, násilím, hrozbou pronásledování a chudobou. Riskují život, protože už nemají co ztratit. Chtějí se dostat do bezpečí, mít zase šanci získat domov, práci a klid. Někteří jsou na cestě několik dní či týdnů, ale celá řada lidí prchá už roky. Největší nebezpečí pro ně nepředstavuje plavba po moři nebo dlouhá chůze, ale řada překážek, které jim Evropská unie a evropské státy staví do cesty.

Hroty a Štíty

Do Evropské unie vedou z Turecka dvě hlavní cesty. Ta bezpečnější, suchozemská, je dnes přehrazená plotem vztyčeným v Řecku v roce 2012 za vlády socialistického PASOKu v rámci masivní protiimigrační operace Štít. Se závratně rostoucí poptávkou se zvyšují také ceny převaděčů, kteří si účtují i pět tisíc euro za hlavu. Nezřídka pak dezorientované utečence nechávají v hlubokých pohraničních lesích, kde bez vody a jídla bloudí, dokud je nenajde řecká policie. Kvůli zostřující se ostraze hranic volí proto zhruba dvě třetiny lidí riskantnější cestu vratkým a přeplněným člunem po moři.

Současná migrační politika evropských států, založená na rámování migrace jako bezpečnostní hrozby, stojí životy tisíce lidí.

Velkým problémem jsou tzv. push-back operace, při kterých pohraničníci navzdory mezinárodnímu právu vytlačují utečence a migranty z hranic zpět do Turecka. To dokládá příběh dvacetiletého Chrise, který pochází z dobře postavené rodiny v Pobřeží Slonoviny, odkud musel před dvěma lety uprchnout kvůli krvavé občanské válce. Letos získal řecké občanství a pracuje v kuchyni jedné ze soluňských taveren. Svou cestu do Řecka popisuje jako nejhorší zážitek v životě: „Plavilo se nás asi pětadvacet na gumovém člunu, jenže nás zachytila řecká námořní policie. Prohledali nás, sebrali nám telefony, doklady a nakonec motor i pádla. Nenechali nám ani dřevěné lavice na sezení.“ Jejich člun pak podle něj odtáhli zpět do tureckých vod a nechali jej napospas osudu. Jeden z utečenců před šacováním ukryl telefon, a mohl proto zavolat o pomoc tureckou pobřežní stráž. Chris se do Řecka dostal až na druhý pokus.

Nejzávažnější situace je na ostrově Lesbos, kam se denně připlaví někdy i přes tisíc uprchlíků a jen během června jich tam úřady zaregistrovaly na patnáct tisíc. Od pobřeží musí jít šedesát pět kilometrů v úmorném vedru do registračního centra Moria, které má však zcela nedostačující kapacitu. Podle organizace Lékaři bez hranic, která na místě působí, řecký stát i UNHCR zcela selhávají v poskytování základní péče příchozím. Tisíce lidí včetně dětí a nemocných, pro které není místo v detenčních centrech, jsou nuceny přebývat venku ve velmi špatných hygienických podmínkách. Čekají na vystavení dokladů žadatele o azyl a na trajekt mířící na pevninu.

Pokuta za pomoc

Většina příchozích však nechce žádat o azyl v Řecku, ale pokračovat v cestě do zemí přijímajících nejvíc žádostí, tedy do Německa nebo Švédska. Podle tzv. dublinského nařízení je totiž za žadatele o azyl odpovědná ta členská země Evropské unie, do které tito lidé poprvé nedovoleně vkročili ze země mimo Unii. To znamená, že pokud byl syrský utečenec zapsán v Řecku a dostane se dál například do Česka, hrozí, že bude do Řecka navrácen. V současnosti však většina zemí uprchlíky takto nedeportuje. Řecké úřady zpravidla udělují Syřanům povolení k pobytu na šest měsíců, ostatním pak na třicet dní, během kterých musí zemi opustit. Absurdní je skutečnost, že podle zákona neexistuje legální možnost, jak zem opustit, takže uprchlíci jsou nucení riskovat při nezákonném přecházení hranic.

Místní i někteří turisté se snaží utečencům pomáhat, nosí jim jídlo a vozí je svými auty z pláží do měst. Letos však začal platit zákon stavící řidiče vezoucí imigranty, kteří neregulérně překročili hranici, na roveň převaděčů. Za svezení vyčerpaných uprchlíků může řidič zaplatit vysokou pokutu.

V parku na Aristotelově náměstí v Soluni se každý den objeví několik desítek i stovek Syřanů a Syřanek, kteří vystoupili z vlaku na cestě z Atén k Makedonským hranicím. Často jsou to celé rodiny s dětmi, někdy skupiny přátel z jedné vesnice či města zničeného válkou, děti bez doprovodu, výjimkou nejsou ani těhotné ženy. Mají zpravidla jen batoh se spacákem, šátek pro kojence, dlouhou chůzí prošoupané boty a mobil. Mají hlad a po dlouhých týdnech na cestě by pro ně byla postel a teplá sprcha vykoupením. Snaží se ukrýt před sluncem ve stínu stromů a snáší ponižující pohledy kolemjdoucích. Soluňská radnice nechala v parku umístit pouze několik mobilních toalet a krachující stát nemá prostředky na to, aby se o nově příchozí postaral. Od začátku června je začali v Soluni podporovat dobrovolníci z Hnutí solidarity s uprchlíky, kteří každý den pořádají sbírky jídla, toaletních potřeb a oblečení. Finanční příspěvky sbírají přes crowdfunding.

Na soluňském nádraží se rozhodli čelit přívalu uprchlíků mířících na sever svérázným způsobem – u přepážek požadují pas a migrantům jízdenky nevydávají. Pokud neseženou ani jízdenku na autobus, mají před sebou stokilometrový pochod vyprahlým severním Řeckem až k hraničnímu přechodu u vesnice Idomeni, kde se pokusí dostat do Makedonie.

Ve vakuu ponížení

V Republice Makedonie se hybridní autoritářský režim ovládaný stranou VMRO-DPMNE dlouho marně snažil bránit uprchlíkům v cestě. Hornatá hranice s Řeckem je velmi propustná a nechvalně známé detenční zařízení Gazi Baba praská ve švech, takže se vláda rozhodla dát migrantům tři dny na průchod zemí. Po dubnovém incidentu, kdy vlak zabil skupinu čtrnácti Afghánců a Somálců jdoucích po kolejích, mají uprchlíci také možnost cestovat k srbským hranicím ve zvlášť vyhrazených vagonech. Ti, kteří se do vlaků nedostanou, však musí najít jiný způsob dopravy. V poslední době se například na hranicích rozmohl obchod s koly, která si migranti kupují a u srbských hranic opět prodávají. Makedonská policie se snaží utečencům pobyt znepříjemnit a odradit je od toho, aby v zemi žádali o azyl.

Počet registrovaných žadatelů o azyl se v Srbsku pro letošek blíží padesáti tisícům. Srbská vláda ve spolupráci s UNHCR otevřela na hraničním přechodu v Preševu přijímací zařízení, kde utečencům poskytuje základní podporu. Amnesty International ve své poslední zprávě upozorňuje na běžnou praxi protizákonného vytlačování na srbských hranicích, na neadekvátní postup při azylovém řízení i nedostatečné kapacity uprchlických center.

Utečenci neregulérně překračující hranice se dostávají do právního vakua, jejich život se stává soustavným výjimečným stavem, ve kterém se rozpouští jejich základní práva. Musí čelit strachu ze zadržení, uvěznění do detenčního centra a jsou často vystaveni šikaně ze strany policie a úřadů. Jejich možnosti odporu či sebeobrany jsou mizivé. Přicházejí do zemí s odlišnou kulturou a jazykem, kterému nerozumí, a mají často velmi zkreslené představy o tom, co je čeká. V Evropě jsou navíc médii a politiky často vykreslování jako „ti druzí“, kterých je třeba se bát a před kterými je třeba se bránit stavbou zdí. Takto vytvářený strach, který se přelévá od jedné zranitelné skupiny k druhé (chudí, Romové, Řekové, imigranti), pak slouží k ovládání celých vrstev společnosti a jako účinný výtah k moci pro politiky využívající nacionalistickou rétoriku. Dlouhodobou frustrací živený strach z jiného ochromuje rozum i schopnost empatie a spouští vlnu podezíravosti a nenávisti. Když je přicházející člověk označen za bytostně odlišného potenciálního teroristu, který chce infiltrovat a rozložit naši kulturu, otevírají se naplno stavidla dehumanizace. To vždy nakonec vede ke koncentračním (detenčním) táborům s nelidskými podmínkami a k hromadám mrtvol někde na dně moře a v pohraničních lesích. Už dnes pozorujeme, jak se lidé okolo nás stávají necitlivými k utrpení lidí jiného původu.

Současná migrační politika evropských států, založená na rámování migrace jako bezpečnostní hrozby, stojí životy tisíce lidí. Vede k tomu, že se mezi Řeckem a Maďarskem vytváří past, do které se chytá stále větší množství lidí. Nemohou pokračovat dál, ani se vrátit zpět.

Autor je spolupracovník redakce.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image