Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Chvála lyriky

Další z projevů, které zazněly na letošním Sjezdu spisovatelů.

Ve 20. století zazněly v české literatuře tři velké obžaloby lyriky. Tu první formuloval Jaroslav Hašek, když nastoupil roku 1907 jako redaktor do anarchistického časopisu Komuna. V několika sžíravých fejetonech se vysmál mladým básníkům, samo tvoření lyrických básní popsal jako svrchovaně komickou situaci. Stylizoval se do barbara, který nahlíží mladým básníkům přes rameno a metodou drsného doslovného čtení zesměšňuje s roztomilou plebejskou brutalitou, co právě napsali, případně co nenapsali. „Byla by to zajisté profanace, kdyby básník svěřoval světu, že jeho milenka si myla nohy. Nožky ženských tvorů, než přijdou do básní, jsou již vykoupané.“ Básníci jsou barbarem Haškem vylíčeni jako pasivní lidé, kteří utápějí své síly ve velkých slovech. Jsou „nebezpečni svému okolí svou sentimentalitou“, jsou sebezahledění, „myslí, že na jejich smutku spočívá soustava světová“. Jejich „já vystupuje do popředí, od toho jsou lyriky“.

Zatímco Haškovy fejetony zapadly, druhá obžaloba proslula. Formuloval ji stalinistický básník a posléze jeden z největších českých romanopisců Milan Kundera na různých místech, zejména v románu Život je jinde, který zachycuje lyrického básníka jako moderní verzi mýtu o Narcisovi. Lyrik je tady zženštilá oběť přemíry matčiny lásky, ale také ilustrace nezralosti mládí a jeho neschopnosti a ne­­ochoty vidět realitu v jejím rozporném celku. Jako král Midas, který měnil vše, čeho se dotkl, ve zlato, mění i lyrický básník v Kunderově karikatuře svým narcistním nasazením vše, čeho se dotkne, v podivný projev svého já – v lyrickou poezii. Výsledkem je „lyrický věk“, ve kterém se spolu rýmují výpovědi obviněných s brutálními projevy obžaloby a hrdelními rozsudky soudů, ale na šibenice není přes nasládlý opar lyrických slov vidět. Lyrika na rozdíl od románu neumožňuje odstup od sebe a pohled na vlastní roli. Dovoluje, ba nutí udělat ze svého já střed světa.

Nejhanebnější text

Třetí obžaloba má nezvyklou formu, je totiž obhajobou, ba oslavou. Svou formou i obsahem ale všechny body předcházejících obžalob na adresu lyriky potvrzuje, ba přidává k nim další. Jde o jeden z nejhanebnějších textů v dějinách české literatury – o řeč Jaroslava Seiferta k udílení Nobelovy ceny.

Věřím v lyrický přístup, který do sebe zahrne patos a konflikt, který s patosem souvisí, včetně napětí a porozumění, které je v konfliktu přítomno.

Proč jeden z nejhanebnějších? Především se jedná o text podvržený, napsaný někým jiným, Seifertovým jménem. Jak přitom ukázal Antonín Brousek ve své kritice Národní… rukojmí?, problém nespočívá ani tak v tom, že projev za stařičkého básníka koncipoval někdo jiný, ale především v tom, že byl napsán zcela neseifertovsky, je plný citací autorů, které Seifert patrně nečetl, a myšlenek, jež si patrně nikdy ani nepomyslel. Právě v době, kdy získal český básník největší světové ocenění, došlo jeho okolí k názoru, že není vhodné, aby promluvil svým vlastním stylem. Právě ocenění básníka se stalo příležitostí sebrat mu jeho řeč a podvrhnout mu jinou, vznešenější, sofistikovanější, hodnou velkého světa. Už těmito okolnostmi jako by Lžiseifertova oslava lyriky byla potvrzením obžalob tvrdících, že v jádru lyriky je fundamentální lež. Není divu, že Brousek srovnal text projevu s Rukopisy královédvorským a zelenohorským: nejen že oba texty jsou podvodem, ale oba také vycházejí z obdobného přístupu k literatuře jako ke statusovému zboží, jehož dobrou úrovní se má pyšnit kolektiv, v tomto případě národ.

Podvržený text ale žaluje i svým obsahem, a to hned ve dvou bodech. Tím prvním je lichocení lyrice ve vztahu k její roli vůči českému národu a celému světu. Český národ je v projevu chápán jako více naladěný pro lyriku než jiné a jeho autor opakuje známé vysvětlení, že mu literatura nahrazovala politiku. A tak bylo Seifertovým jménem mluveno o lyrice, která je „útočištěm a korouhví“ národa, a on sám se stal korouhví, kterou se mává, ale jež nebývá puštěna ke slovu. Právem mu Brousek odpověděl, že bychom možná měli sečíst škody způsobené tím, že česká literatura byla tak často tvořena suplenty. Jak ukazuje Tesařův Mnichovský komplex, toto nahrazení přitom nevede jen ke škodám, které spáchá zlá politická poptávka na princezně literatuře, ale také ke škodám, které může napáchat lyrické sebeprožívání na politické soudnosti. I sám autor Seifertova projevu se ostatně bojí, že převaha lyriky může být nějakým „narušením rovnováhy v kultuře“, která vzdaluje český národ patosu a heroismu, a tím i schopnosti sebeoběti.

Lžiseifert ovšem lichotí lyrickému přístupu i ve vztahu ke světu a globálním problémům. Přístup obsažený v lyrice, přístup objetí, empatie, tichosti, nepodmaňování, mohl být podle projevu nástrojem k překonání hluboké planetární krize, zejména krize ve vztahu k přírodě.

Lžiseifert staví lyriku nejen proti pojmovému rozumu, ale také proti heroismu, vášni a patosu. Patos je v jeho pojetí aktivní a bojující, lyrika zahrnuje klid, ztotožnění, objetí a slabost. „Lyrika jako kdyby byla předurčena nejen promlouvat k lidem z největší blízkosti, nejdůvěrněji, ale být i nejhlubším a nejbezpečnějším útočištěm, v němž hledáme útěchu ze strastí, jež se někdy ani neodvažujeme pojmenovat.“ Těžko po těchto slovech hájit lyriku před obviněními, že je narcistní a slabošská.

Co říkají obžaloby?

Myslím, že tyto tři obžaloby zůstanou trčet z dějin českého myšlení o literatuře jako něco, co nejde obejít, jako obžaloby výstižné a přesvědčivé. I mé poznámky, které chtějí být obhajobou lyriky a lyrického vědomí, by měly být chápány také jako hold na jejich adresu.

Jako všem pravdám hrozí ale těmto obžalobám, že zatvrdnou, že ztratí časový kontext, v němž byly napsány. Právě to je podle mě nejlepší vymezení ideologie, pokud už o ní chceme mluvit kriticky, a nikoli neutrálně. Ideologie není lež, ale pravda, která ztratila svůj čas. Čas přitom nemá smysl brát doslovně, znamená žitý čas a reálný kontext, právě lyrika nám někdy připomíná, že je mnoho časů, které probíhají paralelně vedle sebe.

Pokud se pokusíme poodstoupit od kritik lyrického pohledu a zaujmeme vůči nim podobnou distanci, jakou ony požadují po nelyrické literární tvorbě, co vidíme? Na prvním místě: lyrika nejen mystifikovala, ale také demystifikovala. Jistě můžeme vidlemi přehazovat balíky stalinské poezie jak seno, ale budeme-­li hledat nejhlubší svědectví „lyrického věku“, vzniklé paralelně a ve své době, najdeme je nejpravděpodobněji – zase v lyrických básních. Prométheova játra Jiřího Koláře, Pražský život či Totální realismus Egona Bondyho a Kabinet dra Caligariho Zbyňka Havlíčka: tohle nebyl sladký opar kolem poprav, tohle bylo odhalení, demystifikace až do posledních možností jazyka. Platí­-li, že moc je v poslední instanci mocí nad jednotlivcem, má lyrika velké možnosti popsat ji v její konkrétnosti. Platí-­li, že působení moci je intimně spojeno s působením jazyka, dává bezprostřední vazba lyriky na jazyk příležitost vyříkat si to s mocí prostředky, které jsou pro ni neobyčejně důležité. Platí-­li, že v moci, v jakékoli moci, je vždy nějaký prvek, který není zcela redukovatelný na rozum a pojmové vyjádření, že každá moc obsahuje moment působící až do nejhlubších vrstev a pocitů lidské bytosti, dostává lyrika svým zaměřením na lidskou intimitu možnost stopovat moc až do nejintimnějších důsledků jejího působení.

Na druhém místě: lyrice básníků, kteří nám zanechali věrný portrét stalinismu, nebyl cizí patos, protiklad formulovaný Seifertovým ghostwriterem pro ně neexistoval. Nebyl jim cizí ani humor, jakkoli humor brutální, tak brutální, že nebylo ani poznat, zda je tu odstup od skutečnosti takřka absolutní, anebo žádný. Neplatí pro ně tak ani podstatná část obžaloby lyriky formulovaná Kunderou a Haškem. Zůstal tu ale protiklad mezi lyrikou a rozumem. Zatímco rozum centralizovaný v ústředním výboru produkuje brutální iracionalitu, nevolí autoři strategii hledání „rozumné“ alternativy, ale důsledné zachycování podob této iracionality. Pozadím takového psaní nemůže být nějaký alternativní rozum oproti tomu stranickému, nemůže jím být ani pomyslný „zdravý rozum“. Je jím spíše distance vůči jakémukoli rozumu.

Na třetím místě: tato lyrika byla uměním bezohlednosti, pokud vezmeme bezohlednost v doslovném slova smyslu. Stanislav Dvorský jednou popsal na případu českých surrealistů stalinskou represi jako paradoxní formu vrcholného osvobození: avantgardní umělec byl stalinskými zákazy plně osvobozen od publika, s nímž dosud žil v napjatém soužití, plném provokací, ale přece na něj musel tak či onak myslet. Až po roce 1948 odehnali spisovatelští funkcionáři, cenzura a tajná policie každé nepovolané čtenářské oko. Tvůrce mohl definitivně ztratit ohledy na přítomného čtenáře, vždyť mohl očekávat, že už si jeho dílo vyjma několika přátel a možná také několika nepřátel nikdo nepřečte. Pro některé to, spolu s náporem stalinského světa, znamenalo také možnost vyvázat se z dosavadních loajalit k avantgardním uniformám, zejména té surrealistické. Povšimněme si ale, že čtenář zcela nezmizel – texty se konzervovaly pro neznámého čtenáře v blíže neurčené časové či prostorové dálce.

Padesátá léta byla velkým věkem české lyriky – ne kvůli záplavě důkazního materiálu, který zde pro Kunderovu budoucí při s lyrikou zanechali stalinističtí básníci včetně jej samého, ale proto, že onu dobu i hluboké vrstvy lidství, jichž se dotýkala, vystihla tak přesně lyrická poezie. Bondyho, Kolářovo a Havlíčkovo lyrické gesto dodnes představuje exemplum, silný příklad. Co si z něj můžeme vzít pro dnešek?

Za moc to nestojí

V jednom měl autor Seifertova projevu pravdu – lyrická poezie stále představuje silný protiklad k rozumu jako způsobu intelektuál­ní organizace světa. Při této své misi rozum potřebuje byrokracii, rozum produkuje byrokracii, rozum do jisté míry sám je byrokracií.

Anarchistický antropolog David Graeber připomíná ve své poslední knize Utopie pravidel, že hnutí šedesátých let bylo předposledním hnutím, které tematizovalo problém byrokracie – a neuspělo. Tím prozatím posledním byl neoliberalismus, který posléze přišel s příslibem osvobození od byrokracie, a ve skutečnosti byrokratičnost našeho života pouze decentralizoval – a posílil. Samozřejmě, nečelíme dnes jedné brutální racionalitě jednoho ústředního výboru, proti níž bychom koneckonců mohli postavit jiný rozum. Čelíme decentralizovanému stýkání a potýkání různých rozumů, vybavených leckdy velmi tvrdými byrokratickými pažemi, které ve svém celku produkují brutální kolektivní iracionalitu. Lyrická poezie je jednou z mála sfér, která dokáže opravdu důsledně stopovat rozpory rozumu, a zbývá nám tak jako jedna z mála nadějí před kolonizací nejen našeho světa a života byrokratickým způsobem myšlení, které internalizujeme při každém psaní sívíčka.

Bezohledná svoboda tvůrce je stále základním předpokladem tvorby, snad si něco z bezohlednosti surrealistů padesátých let a edice Půlnoc lze odnést i do časů s reálnými čtenáři a do onoho podivného stísněného biotopu jménem „literární život“. Otázka ale zní jinak: není dnes individualismus, sebevyjádření bez ohledu na všechny a na všechno spojené s nárokem, že takového jedince nemá nikdo právo obtěžovat reakcí či kritikou, základním principem převládající ideologie? Nestala se dnes nápodoba toho, co bylo kdysi účinnou sebeobrannou pozicí autorů vzdorujících stalinismu, pohodlným paradigmatem, jehož výsledkem je schopnost vzdorovat jakékoli komunikaci? Václav Bělohradský řekl, že totalitní ideologií dneška je depolitizovaný individualismus a Neviditelný výbor ve své knize Vzpoura přichází shrnul tuto situaci výstižnými slovy: „Já jsem já a ty seš ty – a za moc to nestojí.“ Je v takové situaci stále ctností autorská bezohlednost, anebo je ve skutečnosti manifestací souhlasu s dominantní ideo­logií a cestou do stavu, v němž se společnost rozpadá na soubor ipsačních království suverénních jednotlivců, tedy do stavu, který znamená faktickou smrt literatury?

Patos a konflikt

Myslím, že jednoduchá odpověď neexistuje. Autor se nemůže vzdát bezohlednosti. Měl by ale jiným přát bezohledné čtení. Celá dlouhá a z mnoha stran pobouřená debata o angažované poezii, jíž před časem nějakou dobu žil náš „literární provoz“, nebyla dle mého názoru ve skutečnosti o angažované poezii, ale o právu autorů očekávat od svých recenzentů empatický způsob čtení, to, že autor bude posuzován pouze vlastními kritérii. Jiný přístup, takový, který by autora četl z hledisek, na něž třeba ani nepomyslel, posouval ho do kontextů, které třeba ani nezvažoval, se zdál být skandálem, násilím a projevem nekompetence. Možná i kvůli převládnutí tohoto přístupu tu máme mnoho recenzí a relativně málo literární kritiky.

Nežijeme v době, kdy by bylo třeba vybojo­vávat právo na bezohledné psaní, až dojemná sborová obhajoba tohoto práva v debatě o angažované poezii vyzněla spíš jako kolektivní vyjádření souhlasu s převládající ideologií. Možná ale potřebujeme bránit právo na bezohledné a nenechavé čtení.

Na závěr bych se rád vrátil k nejnabubřelejší a zároveň nejatraktivnější části Seifertovy nobelovské řeči. Kdo by nechtěl doufat, že nám lyrický přístup ke světu umožní najít méně násilný vztah k planetě a tím přispěje k záchraně lidstva z hrozící ekologické a sociál­ní katastrofy? A kdo by se zároveň při tomto doufání nepřistihl u nevíry v tyto absurdně mesiášské aspirace, u toho, že se jim zkrátka nedokáže nesmát?

Nevěřím, že nás může zachránit pouhý příklon ke slabosti, vnímavosti, osobnímu přístupu, intimitě, zkrátka lyrika, z níž Seifertův ghostwriter vykastroval patos. Objetí, které v sobě toto pojetí lyriky zahrnuje, se může strašně snadno stát aktem násilí, láska, s níž operuje, se může stát pouhou zástěrkou vytěsněného konfliktu. Ale věřím v lyrický přístup, který do sebe zahrne patos a konflikt, který s patosem souvisí, včetně napětí a porozumění, které je v konfliktu přítomno. Věřím, že taková lyrika přinejmenším dokáže podat silné svědectví – a kdoví, třeba jí bude všechno ostatní přidáno v prostorech kritického čtení či politické akce. V tomto smyslu může být lyrika významným průvodcem nikoli ke světu kolektivního narcismu, ale naopak vzájemného rozumění i třeba konfliktním zkušenostem – ke světu kritické a sebekritické empatie.

P. S.

Poté, co jsem přečetl tento příspěvek na Sjezdu spisovatelů, upozornil mě Milan Uhde ještě na další moment, v jehož světle se stává Seifertův projev lží. Jde o to, co v projevu nezaznělo. „Čekal jsem, že bude mluvit o situa­­ci české literatury, o zakázaných spisovatelích – a kdyby to psal Seifert sám, udělal by to, podobně jako odvážně vystoupil v minulosti,“ řekl Uhde.

Patrně se počítalo s tím, že již nemohoucímu lyrikovi napíše projev někdo z prostředí Charty 77, v poslední chvíli ale zasáhla básníkova rodina a projev napsal jeho zeť, promovaný filosof Dalibor Plichta. Velká slova o smyslu lyriky tak představují zároveň mlhu, anebo mimikry, ochranné zbarvení.

Slovy Uhdeho: „Já nic, já zpěváček, říkal ten projev – a to by Seifert o sobě nikdy neřekl.“ Toto ochranné zbarvení přitom falšuje, a to je další moment lži v projevu, i Seiferta jako básníka. Protiklad lyriky a patosu neplatí ani pro jeho dílo, a nemusíme mít hned na mysli Přilbu hlíny, platí to vlastně i pro Píseň o Viktorce.

Ve svých nedávno vydaných pamětech dodává Milan Uhde ještě jednu zajímavou okolnost. I podle tvrzení Františka Janoucha z Nadace Charty 77 to vypadalo, že Nobelovu cenu získá Milan Kundera. Nadace Charty 77 prý ale právě tehdy zabojovala, aby cenu dostal národní básník a signatář Charty, a ne úspěšný emigrant, který českým disidentům trochu ležel v žaludku, protože nešel jejich cestou. Eva Kantůrková pak nadšeně napsala, že čeští disidentští spisovatelé sice neměli jednotný názor na ocenění Seiferta, ocenili ale „jednomyslně – a tak trochu i zlomyslně – že dostal-­li cenu Seifert, nedostane ji jiný“, tedy jmenovitě Kundera. Uhde se popuzeně distancuje od oné údajné jednomyslnosti a klade si v pamětech otázku: neposloužil jeho podpis pod peticí za Nobelovu cenu pro Seiferta jako argument použitý proti Nobelově ceně pro Kunderu?

Bojovali někteří Češi skutečně nejen za to, aby Nobelovu cenu dostal Jaroslav Seifert, ale i aktivně proti tomu, aby ji dostal Milan Kundera – a dali tak přednost lyrikovi lokálních rozměrů před romanopiscem, který je přerostl? V disidentských kruzích byla ta otázka prý nějakou dobu tabu, Antonín Brousek vyvolal hodně nevole už jen tím, že kriticky – a brilantně – rozebral Lžiseifertův projev (a také upozornil na to, že Seifert je český básník, jehož poezie ve světě vesměs nic neříká). Vlastně ale nemám pocit, že by diskuse na tohle téma už proběhla, i třicet let poté, zdá se, převažuje uspokojení, že Češi mají trofej. Nenastal už čas bavit se vážněji – i o literatuře?

Autor je politolog.

Text vyšel v A2 č. 14/2015.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image