Dovolená na ostrově „zaplaveném migranty“

Dojmy z letního výletu do Řecka – země, o které česká média mluví jako o „bráně pro migranty cestující do Evropy“.

Během mediální hysterie a každodenních zprávách o záplavě migrantů na řeckých ostrovech a ekonomickém chaosu země jsem se sto padesáti eury v kapse vycestovala na jeden ze severních ostrovů, připravena probíjet se davy muslimů, Afričanů a jiných utečenců. Na své cestě jsem se rozhodla neptat lidí, odkud jsou. Ptala jsem se raději, odkud jsou jejich předkové.

Seznámila jsem se s Da-húdem, jehož židovskou rodinu vyhnali po druhé světové válce Izraelci z Palestiny. Přijel do země před třemi lety a od místního obyvatele dostal darem půdu v horách. Poznala jsem muže se jménem Orlí Pero, který se narodil v Nepálu v rodině kočovníků Gitanos a jehož máma žije v Německu. Z Německa přišel i Dimitrij a už několik let bydlí v domě po své řecké babičce. A také jsem v soluňské Mikopoli potkala Mythose. Jeho otec prožil třicet let v Ostravě a Mythos miluje knedlíky, protože v jejich rodině se obědvá svíčková i vepřo-knedlo-zelo. Šestatřicetiletého dýdžeje jsem se zeptala, co si myslí o situaci s uprchlíky. On mi odpověděl: „Moc se o tyhle sociální věci nezajímám.“ Může to znít jako lhostejnost, ale především je to výpověď o situaci v zemi, kterou vlivní Řekové a politika eurozóny přivedli na práh bankrotu. I proto je problém s migrací nyní až druhořadý.

Národy a kmeny

Na své cestě jsem nepotkala žádné migranty toho typu, o jakém se u nás tak zuřivě píše. Tedy žádné ženy v burkách, arabské muže připravené plodit další a další bojovníky ISIS ani tropicky nemocné rodiny z Afriky. Přitom jsem migrantů potkala desítky. Jedno měli společné. Byli to lidé, kteří cestovali, utíkali, kočovali. Lidé, kteří byli stejně jako já přesvědčeni o tom, že domov můžete mít tam, kde si ho vyberete, tam, kam vás osud přivede. Že příslušnost ke konkrétnímu národu neznamená, že je to „váš kmen“. Tak jsem strávila dva týdny na ostrově plném migrantů a naučila se od nich mnoho o místní historii, výrobě sýra, divokých prasatech i o špercích. Nabízeli mi pohoštění, ubytování, svezení i doprovod a já ani na chvíli necítila, že „nejsem doma“.

Tolik let jsme chtěli cestovat a nakonec jsme se naučili jen dojet do hotelu, pobýt deset dní na nejbližší pláži a vrátit se opálení zpět. Otevřené hranice a cestování nám přitom dávají šanci pochopit, poznat a zamilovat si jiné lidi a cizí kultury a přestat stále jen hledat, v čem všem jsme rozdílní.

Když jsem se zeptala, odkud pocházejí jejich předkové, dozvídala jsem se o zemích, o kterých vím jen málo, stejně jako o státech, které už dnes neexistují. Když jsem říkala, že moji předkové jsou z Česka, většinou jsem si vyslechla, že my Češi jsme zvláštně uzavření a neradi mluvíme s cizinci. „Stydíme se používat angličtinu,“ říkala jsem. Někdy jsem přiznala, že mnoho z nás je teď otevřeně xenofobních a že demonstrujeme proti uprchlíkům. Když jsem před svými přáteli v Soluni otevřela české zpravodajské weby o situaci v Řecku, dívali se na mě s podivem. Každý druhý článek byl o uprchlících a byl, řekněme to raději slušně, očividně „tendenční“.

Limity vlastních hranic

Na migranty jsem slyšela nadávat jediného člověka: slovenského studenta pražské medicíny, který je v Řecku na Erasmu a touží pracovat v Rakousku. „Počkej, až budeš muset nosit burku,“ řekl mi na soluňské promenádě plné lidí ze všech koutů světa, kde jedinou dívkou s šátkem byla moje spolucestující Míša. Srdce pevnosti Evropa tluče na poplach snad jen proto, že lidé z Československa dlouho nemohli cestovat a setkávat se s lidmi, kteří se nám na první pohled zdají „odlišní“, i když jsou vlastně stejní.

Jsem člověk, který se rád vrací domů. Jenom bych se moc ráda vracela do země, která nebere uprchlíky jako důvod k fašizaci, ale k přemýšlení. Tolik let jsme chtěli otevřít hranice, a když se to povedlo, toužíme postavit na ně gardy, aby nás hlídaly před neznámým zlem. Tolik let jsme chtěli cestovat a nakonec jsme se naučili jen dojet do hotelu, pobýt deset dní na nejbližší pláži a vrátit se opálení zpět. Otevřené hranice a cestování nám přitom dávají šanci pochopit, poznat a zamilovat si jiné lidi a cizí kultury a přestat stále jen hledat, v čem všem jsme rozdílní. Prosím, naučte se tuhle větu: „Where are your ancestors from?“ Naučte se poslouchat cizí příběhy a vyprávějte s upřímností ty vaše.

Autorka je dokumentaristka a ráda cestuje.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image