Dva a půl milionu uprchlíků

Nekonečné debaty o poválečném vyhnání Němců ukazují, že ani po sedmdesáti letech nejsme schopni se s tímto traumatem důstojně vypořádat.

Lidovecký místopředseda vlády při návštěvě Bavorska uctí památku Němců zavražděných Čechy po válce… Při pochodu z Pohořelic do Brna si lidé aspoň maličko na svou kůži připomínají tehdejší vyhánění Němců z Brna… Mohly by to být banální zprávy, které ani v okurkové sezoně nikoho nezaujmou, milé drobnosti historické paměti na hrůzy 20. století, které po sedmdesáti letech od konce války jsou už jen uctivými vzpomínkami.

Jenže ono to tak není. V dnešním Česku jsou to témata, o nichž se lidé hádají a o nichž se píší aktuální komentáře. Komunisté znovu sdělují, že považují úctu k Němcům za poplivání paměti protinacistických bojovníků, a lidovecký politik se vymlouvá, že dávným mrtvým projevil úctu jako křesťan, ne jako člen vlády. Mezi nimi sociálnědemokratický premiér, který se strašně bojí říct a myslet si veřejně vůbec cokoliv. Nedokáže státnicky promluvit a zůstává na úrovni šestiletého dítěte, které tvrdohlavě opakuje: Ale začali si oni!

Iracionální strašidlo ve sklepě podvědomí

Vpád dětinskosti a iracionality je až neuvěřitelný. Jak je možné, že sedmdesát let staré téma může být stále ještě natolik živé, že PR manažeři politických stran považují za výhodné je pěstovat jako náhražku namísto skutečně aktuálních idejí dneška? Je to tím, že to strašidlo je pořád ještě schované v našem sklepě. Před sedmdesáti lety jsme vyhnali a „vylikvidovali“ dva a půl milionu bývalých československých spoluobčanů, rodiny žijící v českých zemích a na Slovensku doslova po staletí, Masarykovými slovy „naše Němce“. A nikdy jsme se s tím traumatem nevyrovnali.

Živnou půdou fašizace společnosti je spolu se sociální frustrací a celkovým civilizačním znejistěním v postkomunistickém systému také přetrvávající strach z Němců.

Ano, zvládnutí traumatu dlouho trvalo i těm vyhnaným. Tehdy na závěr té nejhroznější války byla doba šílená a zvlčilá a na její konto spadají vraždy a mučení, kterých se dopouštěli jinak docela obyčejní lidé. Řetězec vin a necitlivostí se táhne víc než století nazpět. Vzájemné česko-německé křivdy jsou neoddělitelně spojeny se sociálními a kulturními dějinami moderní industriální doby, v níž kapitalismem „ponížené masy“ nacházely náhradní pojivo společenství a základ osobní identity v ideologiích nacionalismů. Jenže v dějinách se spravedlnost hledat nedá, není tam. Vraždy a nelidskosti zůstávají. S trochou symbolismu řečeno, dlouho potlačované vzpomínky na zločiny minulosti vytvářejí zátěž temných stínů v našem společném podvědomí.

V letech studené války se o českém osudu za druhé světové války veřejně dalo mluvit jen velmi jednostranně. Už sedmadvacet let ale překážky sebereflexe nejsou. Zazněla už řada omluv na obou stranách a byly uzavřeny mezinárodní smiřovací smlouvy. Různé iniciativy mladých lidí se snaží smíření prosadit do praxe. Jiří Padevět vydává dokumentaci. Přes překážky a intriky vzniká v Ústí nad Labem muzeum českých Němců. Sudetoněmecký krajanský spolek změnil své stanovy a už nehlásá právo na návrat. Ale český dominantní diskurz se nezměnil. Stále, i ve veřejnoprávních médiích, se používá posměšné slovo „landsmanšaft“ a odcizující slovo „odsun“. Ony stíny zatlačené do podvědomí se vyjevují v termínu, který je stejně hrůzný jako další dobová slova (třeba „konečné řešení“), která hromadnému vraždění dávala jméno pouhého technického problému.

Praktická neschopnost postkomunismu

Politické strany od ODS po KSČM neustále opakují tytéž stereotypní formule, uklidňujícím způsobem dobře známé už několik generací. Udržují a pěstují v Češích temný a iracionální strach z pomsty Němců, aby samy sebe mohly prezentovat jako zachránce. Nejde samozřejmě o spiknutí, které by kdosi kdesi řídil. Je to součást postkomunistického systému, který sám sebe uzavírá do rámce problémů, které vymezil „komunistický“ režim státního socialismu. Nová témata řešit nechce a neumí, a ta stará stále vidí jen ve starých souvislostech. Pokud se lidovci chtějí tomuto trendu opravdu vzepřít, museli by to prokázat skutečnými vnitropolitickými činy. Jejich ministr kultury by měl navzdory vleklým intrikám jménem státu bezodkladně podpořit dokončení připraveného muzea Němců v Ústí, které je pečlivě koncipováno jako místo, kde poznávání pomůže proměňovat sedimenty potlačeného strachu v ozdravující sebereflexi otevřenou budoucnosti.

Retrospektivní antikomunistická propaganda není nijak zvlášť úspěšná, když po čtvrt století jejího působení si 42 procent lidí stále – či dokonce znova – myslí, že minulý režim nebyl tak špatný. Namísto svého cíle dosáhla nechtěného vedlejšího účinku důsledné relativizace společenského zla. Pokud je komunismus roven nacismu, a komunistická strana je přitom nejen součástí většiny rodinných pamětí, ale také politické scény na všech úrovních, pak se neonacistické organizace mohou zdát přijatelné a stát se sám stává bezmocným. Mainstreamová média přebírají policejní jazyk, který prezentuje protinacistické demonstrace „vyváženě“ jako konflikt dvou stejně extrémních stran. Živnou půdou fašizace společnosti je spolu se sociální frustrací a celkovým civilizačním znejistěním v postkomunistickém systému také přetrvávající strach z Němců.

Křičící menšina požaduje, abychom se opevnili a hlídali si rasovou čistotu; mlčící většina mlčí. Mlčí se v naprosté většině i o tom, že tehdy, před těmi sedmdesáti lety, jsme to byli my Češi, kdo ze dvou a půl milionů žen, dětí i mužů udělal bezprávné uprchlíky. V naprosté většině bez ohledu na vinu či nevinu, ale podle toho, jaký mateřský jazyk uvedli patnáct let předtím oni nebo jejich rodiče úřadům. Jen s tím, co unesli, byli spolu s dalšími miliony uprchlíků z Polska vyhnáni do země zbídačené velkou prohranou válkou. Možná ta výzva šedovlasého muže, který na poslední demonstraci na podporu uprchlíků požadoval, abychom jich přijali milion, nebyla z hlediska „vyššího principu mravního“ tak úplně od věci.

Autorka je historička umění a vysokoškolská profesorka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies