Evropská prohra

Vyústění řecké krize je nepříjemnou zprávou pro všechny obhájce evropského projektu.

Začínající finanční bouře rychle přibližuje řeckou odyseu ke smutnému konci. V sobotu nad ránem řecký premiér Alexis Tsipras vyhlásil referendum o dalších podmínkách finanční pomoci ze strany Trojky, včerejší půlnocí skončila řecká lhůta pro čerpání další pomoci od Mezinárodního měnového fondu a propast mezi řeckou vládou a vedením Evropské unie se prohlubuje každým dnem. Neschopnost se dohodnout je velmi špatnou zprávou nejen pro Řecko, ale i projekt Evropské unie jako takový.

Kdo tady selhal?

Řecká strana Syriza se chopila moci letos v lednu díky téměř dvěma a čtvrt milionům hlasů. Jedni její výrazné volební vítězství vykládali jako úspěch údajně populistického programu, jiní zase jako reakci na tragicky neúčinnou medicínu, kterou Řecku předepsala Trojka. Ať to bylo jakkoli, její úspěšný program se lišil od reforem naordinovaných Trojkou téměř ve všech ohledech. Zásadně rozdílné jsou také hodnoty, ze kterých Syriza vychází. Její vítězství proto bylo okamžitě odsouzeno z mnoha stran a objevily se mnohé předpovědi o černé budoucnosti řeckého národa. Vyhlášení referenda dnes tytéž hlasy označují za očekávané selhání řecké vlády. Jejich předpovědi se prý naplnily a ideologie Syrizy selhala.

Současní evropští představitelé dali všem najevo, že neoliberální ideologie a z ní vycházející předepsané reformy jsou pro ně důležitější než solidarita uvnitř rodiny, za kterou se Evropská unie občas vydává.

Řecko pět let postupovalo podle manuálu sepsaného Trojkou a dnes se jeho ekonomika nachází v situaci, která nemá daleko k poválečnému stavu. S tím samozřejmě souvisí také devastující sociální dopady. Ty lze popsat údajem o nezaměstnanosti mezi mladými Řeky, která dnes přesahuje šedesát procent, nebo faktem, že více než tři miliony Řeků se ocitly pod hranicí chudoby. Nyní všichni očekávají další zhoršení.

Hluboké ekonomické analýzy, které o víkendu zaplnily profily českých komentátorů na sociálních sítích, přirovnávající řeckou situaci k odmítnutí splácení hypotéky na dům nebo půjčky na auto, nepřekvapivě svalují všechnu vinu na řeckou vládu a obvykle také nedoporučují volit strany typu Syrizy. Reflexi jednání Evropské unie, která nechtěla nalézt přijatelný kompromis s řeckou vládou se silným demokratickým mandátem, se většina komentátorů vyhnula.

Ultimáta bez kompromisů

Zástupci Trojky vždy tvrdili, že chtějí Řecku pomoci. Tuto pomoc však celou dobu podmiňovali tím, že se řecká vláda vzdá svého programu a s ním i ideologických východisek, pro něž hlasovalo zdaleka nejvíc Řeků, a i po pěti letech bezvýsledné politiky škrtů bude pokračovat podle jejího návodu výměnou za další miliardové půjčky. Faktem ovšem je, že ze všech půjček skutečně dorazilo na řecký účet méně než deset procent. Většina peněz naopak putovala do evropských bank, které Řecku před propuknutím krize půjčovaly peníze.

Držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz ve svém pondělním komentáři odmítnutí návrhu Trojky v řeckém referendu označil za příležitost Řeků vzít svou budoucnost do vlastních rukou. Tato možnost podle něj přes veškeré negativní ekonomické dopady skýtá více naděje než aktuální stav.

Nekompromisní vyjednávání ze strany Trojky tedy dalo vzniknout situaci, kdy tak zkušený ekonom jako Stiglitz popisuje možnost přibližující Řeky ke státnímu bankrotu jako budoucnost, která jim oproti současnosti skýtá alespoň nějakou naději. K vysvětlení jeho slov stačí pohled na poslední kompromisní návrh ze strany řecké vlády. Ten se už nijak zásadně neliší od programu předchozí řecké vlády a jasně ukazuje na to, jaké ústupky ze strany Tsiprase a jeho ministrů představitelé Trojky shodili ze stolu.

Následující neochota dát Řekům dostatek času na uspořádání referenda a prodloužit pět let trvající finanční podporu o pět dní, společně s rozhodnutím šéfa Euroskupiny Jeroena Dijsselbloema uspořádat setkání ministrů financí bez ministra z Řecka, uštědřily další tvrdou ránu nejen solidaritě, ale i jednotě, na níž Evropská unie alespoň na papíře stojí.

Prohra

Nástup nové řecké vlády do úřadu a její těžkou cestu za prosazením svého programu mnozí už dopředu viděli jako boj mezi jejím demokratickým mandátem a mezinárodními finančními trhy. Evropská unie je projektem, do kterého její zastánci vkládají naděje, že demokracii poskytne ochranu vůči často zhoubnému vlivu finančních trhů. V případě Řecka se však Unie na stranu demokracie v žádném případě nepostavila. Současní evropští představitelé dali všem najevo, že neoliberální ideologie a z ní vycházející předepsané reformy jsou pro ně důležitější než solidarita uvnitř rodiny, za kterou se Evropská unie občas vydává. Svou neochotou postavit se tlaku finančních trhů okradli o víru v evropský projekt miliony jeho zastánců ve všech členských státech.

Tsipras a jeho ministři do jednání s Trojkou vstupovali s cílem korigovat stávající očividně neúčinné reformy na základě demokratického mandátu, který jim voliči ve volbách dali, a také částečně snížit řecký dluh, jehož nesplatitelnost uznal i Mezinárodní měnový fond. Druhá strana měla možnost Řekům poskytnout pomoc a projevit tak podobnou solidaritu, jakou Řekové projevují například ochotou přijímat protiruské sankce.

Když teď jednání o řeckém záchranném programu selhávají, evropští politici i většina médií se snaží přesvědčit veřejnost, že chyba se stala pouze na straně Řeků. Pokud řecká vláda v budoucnu odmítne zbytku Evropy poskytnout tu samou míru solidarity a vetuje protiruské sankce, ti samí lidé budou přesvědčovat veřejnost, že se tak děje kvůli úplatkům, které jim za to ruská vláda poskytla. Evropská veřejnost je prostě už naučená, že chyba je vždycky na straně Řeků.

Z řecké krize plynou mnohá poučení, a to nejen o fungování Evropské unie. Finanční krize přicházejí a odcházejí. Pokud však bude Unie v budoucnu postupovat tak jako nyní v případě Řecka, mohou občané očekávat, že v případě ekonomických problémů dostane jejich stát na výběr jen ze dvou možností: buď zkrachuje, anebo se stane ekonomickým vazalem institucí postrádajících demokratickou legitimitu. A to je pro každého Evropana bez ohledu na to, jaký názor na řeckou vládu má, opravdu velká prohra.

Autor studuje mezinárodní vztahy.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies