Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Konvičkův strach o české ženy

Antiislamisté vykreslují muslimy jako sexuální násilníky a utlačovatele žen. Přitom se toho nejhrubšího genderového násilí sami často dopouštějí.

Organizátorky Kongresu žen se připojily k dalším institucím, lidem nebo celým platformám žádajícím důslednější kontrolu veřejné debaty ve vztahu k otázce islámu a přijímání uprchlíků. Ve svém dopise poukazují na tendence antiislamistů uchylovat se k genderovému násilí. Mezi lidmi z okruhu Martina Konvičky nebo Petra Hampla je vyhrožování a strašení sexuálním napadením, nejčastěji znásilněním, úplně přirozeným způsobem, jak se vypořádat s těmi, kteří aktivisty z hnutí Islám v ČR nechceme (IVČRN) argumentačně převyšují. Stačí prostě říct: „Ještě budeš prosit o pomoc, až tě ti Arabové budou znásilňovat, ty líná čubko!“ – a je hotovo, lajky chčijou, hospoda burácí. Hlavní podíl na tom nese svérázné pojetí Konvičkova vztahu k ženám, v jehož jádru se skrývá úzkostný strach o české muže.

Ideologie páté cenové

Lidé kolem vedení IVČRN pracují ve svých ideologických postupech s několika různými motivy najednou a pokouší se je více či méně úspěšně propojovat. V prvé řadě se jejich kritika obrací na naivní sluníčkáře, kteří žijí mimo realitu „obyčejných lidí“. Druhým motivem je samozřejmě odsudek určitého (dle Konvičky vynuceného) posunu slovníku, který s prvním souvisí – naivní humanisté ztratili schopnost radikálního pojmenování pravdy, právě protože žijí na obláčku svého elitářství. Oba tyto problémy v sobě mají leccos pravdivého, ale Konvičkovy strategie jejich překonání vrací debatu o desítky let před jejich samotný vznik.

Když se Konvička vyznává ze své lásky k ženám, vždy je to láska čistě sexuálního charakteru, v níž není prostor pro jiný typ úcty, než je rozkoš z vlastního uspokojení.

Ona totiž i Hitlerova představa o nacionálním vzedmutí nebyla ničím jiným než jasnou kritikou modernismu a intelektualismu – nacimus a pravicově extrémní ideologie obecně bývají vždy antimodernistické a antiintelektuálské. Tam, kde si Hitler jako ideu třetí říše představoval „německé rolníky a sedláky rozkládající se až k Uralu“, jejichž jediným úkolem v rámci nuzného, předpotopního, ale národně uvědomělého života bude plodit další Němce, tam vidí Martin Konvička stovky mužů, jako je on sám. Nespokojených pantátů, kterým politicky korektní sluníčkáři všude kolem pomalu zakazují lít piva s borcema z hokny, dožadovat se každý den teplé večeře a upírají jim svobodu proplesknout jejich starou, prostě protože je to ženská. Konvičkovi se daří realizovat přesně opačný typ nepolitické politiky, než na který jsme zvyklí. Povyšuje hospodské tlachání na ideologii a z disidentů pátých cenových vytváří hrdý mainstream. Ačkoliv sám je Konvička intelektuál a vysokoškolský pedagog, opakovaně se prostředí, ze kterého vychází, vysmívá. Právě v tomto výsměchu – legitimizovaném skutečností, že s ním je v úzkém kontaktu a ví tedy, „jaké doopravdy je“ –, se ukrývá jádro jeho schopnosti porozumět těm, na které jinak ani levicoví, ani pravicoví intelektuálové moc ohledů neberou, třebaže v jejich jméně často mluví a méně častěji jednají.

Konvička vypustil stavidla buranství a na něm staví širokou koalici založenou na otevřeném hejtu všemu, co se vymyká „lidské přirozenosti“. V realitě České republiky to však – jako naprostá většina věcí – končí propagací toho nejumaštěnějšího ze zlatého fondu stereotypů týkajících se naší „národní“ povahy. A stejně jako celý český boj proti politické korektnosti, v jehož rámci se běžně domáháme jen práva být otevřeně xenofobní, sexističtí a sprostí, je Konvičkova „politika“ pouze snahou o povýšení naprosté trapnosti a lůzrovství na hodnotu. Berlička v podobě snahy argumentovat tzv. ženskou otázkou a způsob, jakým s ní Martin Konvička nakládá, jsou toho zářným příkladem.

Machismus povadlých falů

Konvička sám rád a často používá argument „silné ženy“, která se vzepřela islámu. Takové ženy vzývá a chválí, dává je za vzor správnosti nebo se ukájí představou, že povstanou i u nás a odkopnou všechny humanistické polochlapy. V jeho očích existuje jen jediná demonstrace „ženské síly“ – a souvisí pouze s islámem. Když se ženy opováží vzepřít demenci této představy, není to nic obdivuhodného. Naopak – ihned je stihne spravedlivý trest v podobě pořádné machistické nakládačky a klasických argumentů typu „je to dubajská štětka, čubka nebo pytel hnoje“. Je to podobné jako v 21. století prohlašovat, že si žena o znásilnění říkala nevhodným oblečením nebo že „všechny ty feministky jsou frigidní mužatky, který by potřebovaly pořádně protáhnout výfuk“.

Martin Konvička ženy redukuje buď na sexuální objekty, nebo na (naštvané) matky. Tyto dva pohledy neposkytují ženám žádnou svobodu, nepřiznávají jim žádné nároky na rovnocennost. Právě nějakým způsobem redukované pojetí ženy má svou specifickou podobu v každém náboženství pojímaném ortodoxním způsobem – v židovství, křesťanství i islámu. Když se Konvička vyznává ze své lásky k ženám, vždy je to láska čistě sexuálního charakteru, ve které není prostor pro jiný typ úcty než je rozkoš z vlastního uspokojení. Jen k němu podle něho žena slouží. A právě různé podoby sexuálního pojímání problematik jsou Konvičkovi vlastní i ve vztahu k islámu. Klíčovou složkou jeho kritiky je totiž vždy poukazování na sexuální zhovadilost muslimů, jehož cílem je buď odstrašovat (když chce získat podporu), anebo zastrašovat (v případě, kdy je nutné zpražit ty, kteří s ním nesouhlasí).

Děvka, co chce mrdat s muslimama

Když policie na dnes už legendární demonstraci šibenic zasáhla proti těm, kteří se postavili na odpor, vyrojilo se hned několik ultimátně symptomatických výroků, které sám Konvička nebo jeho fámulové běžně používají. Všechny je pěkně shrnul bývalý podnikatel Ivan Jonák, který kdysi neváhal tu svoji neposednou starou nechat rovnou zavraždit. Ihned po zásahu na Facebooku napsal: „BRAVO! POLICIE! KONEČNĚ K NĚČEMU JE MIMO VYBÍRÁNÍ POKUT! Děvka, co chce mrdat s muslimama, a hulibrci, kteří je chtěj kouřit! Naložil bych je do letadel a odvezl do Afriky mrdat psy…“

Tento výrok pronesený právě tímto mužem poukazuje na celou podstatu strachu, s nímž Konvička v rámci své islamofobní kampaně operuje. Je to stejný model, který se používal ve vztahu k černochům v období postkolonialismu. Model sexuální frustrace založené na obavě, že až se k nám ti barbaři se zvířecími pudy dostanou a svedou naše ženy, ukáže se naplno naše méněcennost. Mýtus, že „barbaři“ jsou vždy sexuálně motivovaní nebo že podporovatelé multikulturalismu jsou ve skutečnosti chtiví mezirasového sexu, je typickou zbraní těch, kteří bílou rasu považují za kulturně nadřazenou. Poukazem na sexuální nebezpečnost jiné kultury se Konvička v českých mužích snaží vzbudit pocit jejich vlastní výjimečnosti, o kterou se žádnými cizáckými zaostalci nesmí nechat připravit. Skrývá se za tím strach z neznámého, s nímž se snadněji bojuje vytvořením fixní představy o vlastní dokonalosti než snahou neznámému porozumět. Tuto dokonalost v představách aktivistů IVČRN reprezentuje alfa samec českého typu. Konvička sám. Průměrný sexuální loudil, ne-li agresor, který neváhá při kritice druhých sklouznout ke stejným praktikám a vzorcům, před nimiž varuje ve svém tažení proti islámu.

Konvičkova snaha o politiku je z evropského nebo globálního pohledu nekonečně impotentní. A tak není příliš paradoxní ani překvapivé, že právě Martin Konvička je tím, kdo nás sice před barbarizací hlasitě varuje, ale ve skutečnosti nás do ní strhává.

Autorka je redaktorka A2larmu.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image