Když hledáte něco originálního a svébytného z hudební Ostravy, nemůžete vynechat kolektiv umělců a hudebníků Vole Love. Pod touto značkou se skrývají kapely jako I Love 69 Popgejů, LO/VE nebo Schwarzprior. Jde v podstatě o kamarádskou družbu lidí, kteří sice dělají odlišnou hudbu, ale rozhodli se sdílet společný prostor. Všechny projekty sází na jednoduchost, syrovost a energii. I Love 69 Popgejů si s labelem spojujeme takřka automaticky, Schwarzprior konečně vyleštili nahraný materiál a vydali skvělý debut, který nadchnul kritiku i fanoušky, a duo LO/VE čerstvě zaujalo svou energickou nahrávkou It’s fucking amazing that you are here. Aktuální mix měsíce tak představí všechny projekty přidružené k Vole Love, mimo jiné taky Like She, Wolf Trap, remix v podání Schwarzprior či sólové projekty obou Popgejů. Hned první skladba je exkluzivní nový song Popgejů nahraný speciálně pro náš web. Směřujte ke světlu a svobodě a nevynechejte ani rozhovor s Jakubem Adamcem a Pavlem Pernickým, do kterého se neplánovaně zapojila i Trisha Terror z Marius Konvoj. Mix stahujte na našem soundcloudu.
Kdo všechno se na chodu Vole Love podílí?
Pavel Pernický: Zaprvé je nutné zdůraznit, že Vole Love není label. Sice pod tímto názvem vyšla poslední split kazeta I Love 69 Popgejů a Píča z Hoven, LO/VE nebo album Schwarzprior, ale jedná se spíš o značku, znázorňující kamarádskou družbu. Všechny ostatní atributy labelu u nás nenajdeš.
Jakub Adamec: Vole Love je taková klubovna, ve které můžeš potkat nás, Konvoje, LO/VE, Schwarzprior nebo pár našich dalších, většinou starých známých.
Co všechny tyto projekty spojuje dohromady?
P. P.: Jednoznačně kamarádství. Ono je hodně obtížné najít si dobrou partu lidí, která ti sedí. Všechno to začalo ve Valmezu a pak se to formovalo zejména v Ostravě. Teď už každý působí v jiném koutu republiky, ale přesto se snažíme udržovat kontakt. Vole Love slouží přesně k tomuto účelu. Je to prostor, ve kterém se neustále potkáváme, ačkoliv je každý někde úplně jinde.
J. A.: Ten rozptyl je patrný třeba i v žánrech, příkladem toho je i aktuální mix.
Pojďme se tedy bavit o Popgejích. Když si člověk projede články nebo recenze, které řeší vaši kapelu, nejčastěji narazí na slova: primitivní, gay, trapný a vulgární. Sedí to?
P. P.: Určitá neopracovanost materiálu je pro Popgeje charakteristická. Naše osobnosti se přirozeně promítají do toho, jak se projevujeme, a tudíž i do naší hudby. Jak na to reaguje někdo jiný, nám je v podstatě úplně jedno.
J. A.: Já bych z těch čtyř slov, které zmiňuješ, souhlasil asi jenom s tím primitivním. Ten zbytek je mimo, minimálně v tom prvotním významu těch slov a taky v kontextu toho, co děláme aktuálně. Primitivní ve významu prvotního, čistého nebo neumělého, což ovšem také může někdy vyznívat trapně nebo vulgárně. Záleží na úhlu pohledu a na místě, z kterého se hledí a kdo hledí.
P. P.: Podle mě tenhle výběr slov úzce souvisí se stereotypy, které panují v naší společnosti. Všichni tady spinkají, a pak když se někdo před nimi začne chovat zcela přirozeně, tak to nedokážou pochopit jinak než skrze ty stereotypy.
J. A.: Třeba vulgární v tom nejjednodušším smyslu určitě nejsme. Spíš kdybys uvažoval směrem k nějaké neotesanosti, hrubosti. Sprostá slova téměř nepoužíváme. V jedné písničce je slovo prdel. Vulgarity určitě nepoužíváme prvoplánově. Například na obalu desky máme fakáče. To je pro nás dost zásadní symbol tvoření a žití po svém a neohlížení se na to, jestli je to někomu po chuti nebo ne.
P. P.: To znamená, že se ti něco nelíbí, s něčím nesouhlasíš, ale když řekneš: „To se mi nelíbí“, tak to vyzní dost plonkově.
Všiml jsem si, že máte hodně fanoušků z Polska. Čím to je?
J. A.: Částečně je to asi i tím, že žiju v Těšíně, před tím jsem nějaký čas v Polsku bydlel a mám tam pár přátel a známých a s nimi spojených kontaktů. Moje přítelkyně Magda, která je Polka, tvrdí, že nás v Polsku nikdy nemůžou pořádně pochopit, hlavní příčinou je podle ní jazyková bariéra. Magda si myslí, že nás Poláci můžou přijmout maximálně jako nějaký podivný kabaret nebo performance. Já s ní nesouhlasím. Myslím si, že kdokoli na podobné vlně může cítit energii a to podstatné, co chceme předat. Takže já si spíš z Polska pamatuju pozitivní reakce a stejně tak i třeba z Maďarska. Myslím si, že jazyk zdaleka není ten nejdůležitější aspekt toho, aby si člověk dokázal Popgeje užít.
Používáte i texty v angličtině. Jak moc jsou pro Popgeje důležité?
P. P.: Texty jsou zásadní. Autor textů je Jakub. V poslední době se ale snažíme psát texty, respektive jim dávat finální podobu dohromady. Texty s muzikou tvoří celek. Neupřednostňujeme ani jedno, ani druhé. Obě dvě složky jsou pro nás stejně důležité.
J. A.: S tou angličtinou je to zkrátka to banální vysvětlení – je univerzálním jazykem. Používat v textech češtinu i angličtinu mi přijde ideální, klidně oba jazyky v jednom tracku, nevidím v tom žádný problém, spíš naopak. A ještě k tomu je ta naše angličtina tak basic, že může promlouvat k masám.
Pro web Easterndaze jsi vytvořil takový manifest k nové kazetě, která vám vyšla nedávno jako split s kapelou Píča z Hoven. Píšeš tam, že se na ní rozcházíte se svou minulostí. V čem tento rozchod s minulostí spočívá?
J. A.: Nepamatuji si, že bych to tam formuloval takhle, spíš se mi zdá, že jsem psal něco ve smyslu, že pokud nás ani po této kazetě nebudete brát vážně, tak už nikdy. On to nebyl manifest, spíš určitá osobní reflexe na tu naši část toho splitka. Lucia Udvardyová z Easterndaze se mě zeptala, jestli bych nenapsal o Lidumilu Heretikovi text ve stylu deníku nebo podobně. Rozdíl mezi věcmi z té kazety a starým materiálem je podle mě velký. Koneckonců příští rok budeme mít patnácté výročí existence, takže ten rozdíl mezi tím, co jsme dělali třeba před deseti lety, a tím, co děláme dnes, musí být přirozeně značný.
Jak se Popgejové za těch deset let proměnili?
J. A.: Zásadní rozdíl vidím v tom, že už jsme dospělí a té srandy je v naší hudbě méně nebo není tak jednoznačná. Anebo jde spíš o vážnější srandu.
P. P.: Není nad to dělat vážnou srandu!
J. A.: Většinou jsme byli braní jako ti, kteří si ze všeho dělají srandu. Ale tak to nikdy nebylo. Každopádně přibylo vážných témat a všechno se to míchá dohromady. Jak v životě.
P. P.: Já jsem to bral vždycky vážně!
J. A.: Já taky a zvláštní na tom je, že jsem se setkal s několika lidmi, kteří se tomu, že to bereme vážně, dost divili.
Kam se můžou Popgejové podle vás dál posunout?
J. A.: Dnešní doba od nás žádá, abychom přicházeli stále s něčím novým, ale právě proto si myslím, že je důležité progresivně setrvávat v tom, co Popgejové představují, a ne slepě následovat top trendy.
P. P.: Popgejové podle mě řeší vážná témata a budou je řešit pořád dokola, dokud se něco nezmění. Pokud se problém vyřeší, tak už se mu nevěnuju a jdu dál. U nás se ty společenské problémy pořád opakují a neřeší se, takže já o nich budu zpívat klidně i do konce svého života. Samozřejmě co se týče technologických serepetiček určených k tvorbě hudby, tak tam jsme to dost proměnili.
J. A.: Některé změny jsou skryté a osobní, příkladem je vývoj významu názvu naší skupiny. I Love 69 Popgejů pro nás znamenalo před deseti lety něco úplně jiného než dnes. Bylo by fajn, kdyby naše věci lidi neviděli třeba přes prvoplánové prizma Popgej rovná se gej, což tam obsaženo určitě taky je, ta konotace je naprosto zřejmá, ale zároveň se náš název jednoznačně rovná svobodě, o čemž mluvíme taky už několik let.
Co pro tebe Pavle znamená projekt Marius Konvoj?
P. P.: Popgeje beru jako skupinovou věc. Moje ego se však potřebuje projevovat ještě víc, ačkoliv myšlenková východiska a ten obsah, který řeším, jsou stejné jako u Popgejů, akorát to je víc osobní.
Trisha Terror: Pavel potřebuje projevit svoji individualitu v plné míře.
S Jakubem to nejde?
T. T.: To už musí být souhra dvou lidí. Marius Konvoj je projekt, který si může dělat sám po svém. Já mu do toho sice občas zasahuju, ale jestli to bude respektovat, je už pouze na něm. Zatímco v Popgejích se musí s Jakubem domlouvat.
J. A.: Já si myslím, že se s Pavlem hodně dobře doplňujeme. Kdyby tomu tak nebylo, tak by PeeGees nemohli takhle dlouho fungovat.
P. P.: U Konvoje to je ještě tak, že jsem v té době, kdy vznikal, řešil dráhu výtvarného umění a skrze tento audiovizuální projekt jsem si chtěl naplnit touhu něco výtvarného tvořit.
Nastupuje po vás v Ostravě nějaká nová generace lidí, která by nějakým způsobem navazovala na to, co děláte vy, anebo se tomu naopak vzpouzela a dělala něco svébytného v souvislosti s hudbou?
P. P.: Tak to vůbec. Jsou tady jednotlivci z mladší generace, kteří se zajímají o alternativní a nemainstreamovou kulturní scénu. Je jich ovšem velmi málo.
J. A.: Já si myslím, že i z této menšiny drtivá většina lidí tíhne k těm zajetým věcem a vyšlapaným cestám, ať se to týká punku, indie, elektra nebo hip hopu, a nevytváří nějakou svébytnou věc.
Čím to je?
J. A.: Ono to není specifické jenom pro Ostravu. Je to stejné všude. Spousta lidí nechce žádným způsobem vybočovat ze společnosti.
P. P.: Zadruhé jsi zavalený spoustou kapel z celého světa, a to může tvoje tvůrčí nasazení i ubít.
To je docela paradoxní. Člověk by řekl, že by to mělo spíš tvůrčí nasazení podporovat.
P. P.: Taky jsem si to myslel. Když se objevil internet, tak jsem si říkal: „Ty bláho, tohle je masakr!“ Já jsem učitel na střední škole a všímám si, že pár lidí mi ukáže něco nového a zbytek tam jenom konzumuje obsah. Tohle nás zároveň tlačí k tomu, abychom to, co děláme, produkovali dál.
J. A.: Podle mě je důležitá i odvaha. Chybí v mnoha ohledech a jedním z nich je i tvorba. Když nemáš odvahu, tak nemůžeš přijít s něčím, co bude nepodobné tomu, co tady už bylo nebo je.