Naštvané matky – péče a nenávist


Naštvané matky jsou autentickým ženským hnutím, jehož členky své mateřství využívají k šíření hoaxu, strachu a nenávisti – na internetu i v ulicích.

Ženský hlas v českém veřejném prostoru chybí. Ne, že bychom ženy nevídali v médiích vůbec, ale je jich oproti mužům podstatně méně. Stejně tak chybí – nejen v médiích – lidé schopní formulovat názory těch „dole“. Problémy žen z nižších společenských příček jsou tak přehlíženy hned dvakrát. Panelové diskuse na nedávném Kongresu žen působily, jako by největším problémem žen v České republice byl nedostatek šéfredaktorek, manažerek, političek a žen ve vedení správních rad velkých podniků.

Ženy mají v mužském světě dvě hlavní role: za mlada roli sexuální, později roli mateřskou, která se postupně přelévá do role pečovatelek o všechny a všechno. Až na stará kolena jsou ženy ponechány svému osudu (a většímu riziku chudoby ve stáří). Ženy přitom vytvoří skoro polovinu HDP, a to navzdory tomu, že se do statistik nedostane práce v domácnosti. Přesto se samotné ženy na veřejná místa příliš nehrnou, většina politických, akademických a dalších debat je vnímána spíše jako mužská záležitost. Sdružení s „ženskou“ agendou často vznikají v prostředí profesionálek s nadprůměrným vzděláním i příjmy a podle toho vypadá i jejich činnost. Ženy z vyšších středních tříd by rády měly stejné kariérní možnosti jako jejich ještě privilegovanější mužští kolegové. Odbory, politické strany i média jsou – přes množství žen, které by měly zastupovat – doménou mužů a prosazují spíše jejich pohled na svět. Na krajní pravici tomu samozřejmě není jinak.

Mateřský strach

Hnutí Islám v ČR nechceme se nicméně může pochlubit svou ženskou pobočkou – Naštvanými matkami. Ženy ze středních tříd, které podle životopisů nejspíše celý život pracovaly, aniž by z toho mnoho měly, jsou nyní z pozice matek připraveny bojovat proti přílivu imigrantů. Jejich aktivity jsou širší než jen boj s migrací a islámem, věnují se i tradičnějším ženským tématům. Jejich hnutí je autentické a jejich (jimi samými proklamovanou) kvalifikací je nikoli úspěch v práci, nebo odbornost, ale mateřství a češství.

Mateřství je spojeno se strachem o děti, který se nemůže mýlit. Naštvané matky nepotřebují rozlišovat mezi pravdou a nepravdou, vše je podřízeno strachu, který je legitimizován starostlivým mateřstvím.

Xenofobie, fašistické sklony a nenávist vůči menšinám jsou tradičně spojovány s tvrdými muži – ilustrační fotografie vyholeného nácka každopádně působí jako lepší poutač pod novinové titulky než matka s kočárkem a láhví mléka. Právě proto ale inklinace žen k ultrapravici a xenofobii odráží vysokou míru podpory antiislámského hnutí. Blogující Naštvané matky přitom nezískávají za svůj aktivismus zdaleka takový kredit jako muži. Konvička, Okamura či Hampl při svém antiislámském tažení bojují i za sebe, za svou politickou či intelektuální kariéru a společenské uznání. Toto se aktivních žen nemusí zdaleka týkat. Například ve vedení statutárních měst (hodně moci, peněz a prestiže) najdeme v drtivé většině muže (23 ku 3), podíl žen ve vedení stoupá až u nejmenších obcí (málo moci a prestiže, symbolické peníze a hodně práce). Zároveň u žen nacházíme větší autenticitu. Pokud něco dělají, tak je to častěji z přesvědčení než z touhy po moci. Získat moc a vliv je totiž pro ženy snad ve všech sociálních prostředích náročnější než pro muže. Jejich motivace bývají idealističtější už proto, že výnosy nebudou tak vysoké. Nakonec i Jana Volfová, jedna z mnoha figur IvČRN (která ale není oficiální Naštvanou matkou), o sobě mluví, jako o ženě, která „si všechno odpracuje“, a to přesto, že ji mnozí obviňují z toho, že je politická prostitutka.

Máma to ví líp

Podle zakladatelky Evy Hrindové mají Naštvané matky jen po pár měsících fungování už 700 členek. Kromě petic proti imigrantům jsou matky aktivní jako bloggerky – tématy jejich blogů jsou vedle islámských a imigrantských článků například i škodlivost hormonální antikoncepce, podoba nerodičovské péče o děti a další „ženská“ témata. Svoje mateřství a ženství ale využívají zejména k argumentaci proti uprchlíkům. Kdo může mít větší autoritu v boji proti islamizaci než matka, která se bojí o své děti? „Sluníčkářky“ údajně nemají děti a jsou tak ve všem mimo. „Hlavně, nemají děti. Právě obsah oné poslední věty je to, kde se naše vnímání priorit mění. Právě skutečnost ‚Mám děti‘ je hnací silou mnohých dospělých,“ píše v blogu Ivana Burešová Marková.

Nesmyslné tvrzení „Vím líp než Vy, co je třeba, protože jsem matka“ prostupuje celou argumentaci, do které se dostávají prvky ezoteriky, sociobiologie i hoaxu. Mateřství ospravedlňuje jakýkoli strach, takže skutečnost, že nějaký v blogu nebo diskusi uvedený fakt není tak docela pravdivý, jednoduše nevadí. V blogu Otevřený dopis ombudsmance Šabatové autorka jednoduše lže, respektive opakuje bludy, jako třeba, že Šabatová chce dát ilegálním imigrantům větší práva než českým občanům. Když tuto lež někdo v diskuzi pod článkem vyvrátí, autorka mu bezelstně odpoví, že je to jen její názor. Sama svým tvrzením jednoduše nevěří.

I když vztah k feminismu není jednoznačný, s muslimskými feministkami Naštvané matky částečně solidarizují (byť podle Hrindové v islámu nemohou existovat). Naopak jsou proti domácím feministkám, které podle nich propagují islám. Jejich mateřské pojetí ženství stojí na přiznané iracionalitě, která je přípustná právě jako „mateřská“ iracionalita, protože matka prostě „ví“ respektive „je to její názor“.

Internetové dojetí nad osudem dětské oběti zvrácených muslimů skončí ve chvíli, kdy nám dojde, že hlavní motivací k činnosti Naštvaných matek je bránit příchodu lidí prchajících před válkou a Islámským státem. Paradox solidarity k utlačovaným muslimkám a trpícím dětem se skrývá v agresivním odmítnutí pomoci obětem extrémistického Islámského státu. Pečující mateřství je jen variací nacionalismu a nezájmu o dění v jiných zemí, solidarita s oběťmi Islámského státu nebo s utlačovanými oběťmi je jen odkazem k tyranské povaze islámu, a ne voláním po účinné pomoci.

Hoax žurnalismus

Mateřství je spojeno se strachem o děti, který se nemůže mýlit. Naštvané matky nepotřebují rozlišovat mezi pravdou a nepravdou, vše je podřízeno strachu, který je legitimizován starostlivým mateřstvím. Jejich blogování je hoax publicistikou, informace jsou neověřené, zakládající se na sdílených bludech. „Nikdo neháže nikoho do jednoho pytle. Problémem je zločinná ideologie jménem islám,“ píše například naštvaná matka Hrindová. Hoax žurnalismus vytváří v internetové hyperrealitě další úrovně hoaxu. Vymyšlená tvrzení jako třeba, že zábava je v islámu zakázaná, se stává faktem, ze kterého jsou vyvozovány další závěry. Pokud za této situace dá Parlamentním Listům interview František Ringo Čech a pronese „Měli bychom se bát všeho a všech. Jsme malá země“, jen ve zkratce dokládá, jak dnes můžou islamofobové pracovat s informacemi.

Autorka je feministka.

 

A2LARM