Problém notorického lháře je v tom, že se svým lhaním nikdy nesmí přestat; jediné zrnko pravdy mění v trosky nejen konstrukci všech jeho lží, ale i osobnost lháře samotného, veškerou jeho vážnost a vliv. Současní okupanti poraženého Řecka, kteří odteď – na základě dohody z 13. července – mohou zakázat i vládní legislativní návrhy ještě před jejich projednáním v řeckém parlamentu (například – dejme tomu – referendum o úsporných opatřeních), jsou přesně v situaci klasických lhářů, jimž nezbývá než další útěk dopředu.
Když na počátku řecké krize před pěti lety socialista Jorgos Papandreu protrhl kaskádu fiskálních a dluhových lží, z nichž se napakovaly evropské banky (potažmo zbrojaři) a které předchozím řeckým vládám pomáhal účetně zamlžit Goldman Sachs (v letech 2002–2005 byl šéfem evropské divize této americké gigabanky Mario Draghi, dnes kormidelník ECB a hlavní finanční odpůrce Tsiprasovy vlády), byl honem vytvořen obraz záložního nepřítele. Obraz líných a rozmařilých Řeků, kteří poté, co své marné životy vyplnili převážně sluněním a popíjením ouza, hromadně odcházejí do důchodu v pětapadesáti letech. Obraz nedisciplinované populace, která si žije nad poměry, rochní se v bohatství na sekeru a ještě má nakonec tu drzost zvolit si zčásti komunistickou vládu (jak prohlásil šéf německé SPD Sigmar Gabriel), ba dovolávat se suverenity lidu proti evropským pravidlům finanční stability. A naordinovali Řekům pouštění žilou, takzvané reformy, první memorandum.
Řecko v Česku
Tento obraz nepřítele pomohl u nás v roce 2010 dostat k moci pravicovou vládu Petra Nečase, „přímého demokrata“ Víta Bártu a nezapomenutelnou TOP 09 s Kalouskovými složenkami se státním dluhem rozpočítaným na hlavu v předvolebních schránkách daňových poplatníků. „Dál od Řecka, nežijte nad poměry!“ hlásal věčný ministr financí a budoucí faktický premiér v roli ředitele zeměkoule, zatímco na venkově vnoučata křísila báby, které bez brýlí do složenek zamžouraly. Čtvrtstoletí předtím volali pohoršeně naši pracující do tváře pražskému tajemníkovi KSČ Miroslavu Štěpánovi: „Nejsme děti!“ V lůně svobody volali pak vlastně i na Miroslava Kalouska: „Nejsme Řekové!“ Tím, že ho zvolili. Aby je oškubal a aby se prokázalo, že my teda zodpovědní jsme a žít si nad poměry vskutku nechceme. „Jsme blbí,“ pronesl tehdy nad výsledky voleb můj novinářský kolega.
Řecko nenese vinu za minulé vlády zkorumpované převážně nezodpovědnými investicemi zahraničních privátních věřitelů. Řekům se nepomáhalo, pomáhalo se hlavně bankám, francouzským, německým či britským. I řeckým.
Jak se to vezme. Devadesát devět médií ze sta nám tehdy – stejně jako dnes – neprozradilo, že Řekům v průměru začíná takzvaný efektivní důchod, tedy skutečný odchod do penze, v 64,4 letech věku. Němci odcházejí na jistě zasloužený odpočinek jen asi o kvartál déle (64,7) a Češi nebo Slováci podstatně dříve (61,9, respektive 61,2). Vůbec nejdřív se končí s prací v Lucembursku (60,5), ve vlasti nynějšího předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera, který se do řeckého referenda vmísil svým veleváženým „ano“. Tohle „ano“, nyní cizími okupanty prosazené a kolaborantsky v Aténách schválené, znamená mimo jiné i prodlužování zákonného odchodu na odpočinek v Řecku. Jenže ve zdevastované zemi, kde není práce a bude jí stále méně, to v praxi znamená opak: čím dál častější, časnější a čím dál tvrději finančně sankcionovaný odchod do předčasné penze povede ke zbídačování starých lidí, kteří již nebudou moci podpořit své potomky a jejich rodiny v sociální nouzi. Důchodci nahrazovali zhroucený sociální stát a udržovali tak vlastně demokracii. I v Česku už tohle přece funguje.
Nejzodpovědnější národ
Líní Řekové? „Problém je v tom, že Řekové dost nepracují,“ prohlásil 8. července v televizi TF 1 francouzský exprezident Nicolas Sarkozy, jeden z nejotrlejších lhářů vehementně podporující tvrdý postup Angely Merkelové při vyjednáváních (tak se pořád říká tomu waterboardingu ukončenému bruselským diktátem). Jenže reálná týdenní pracovní doba Řeků je nejdelší ze všech evropských zemí (40,6 hodiny). Češi pracují v týdnu méně (39,5), Slováci jsou ještě „línější“ (38,9), o Němcích nemluvě (35,3 hodiny). Vůbec nejméně pracují Nizozemci (31,6), spoluobčané přísného předsedy Euroskupiny Jeroena Dijsselbloema.
Nezodpovědní Řekové? Ne, je to nejzodpovědnější národ starého kontinentu, soudě alespoň podle primárního rozpočtového přebytku ve výši 4,6 procenta. Svůj schodek Řecko od roku 2010 odstranilo – hned po Portugalsku – nejrychleji v Evropě (a téměř třikrát větším tempem než v průměru celá eurozóna). To vůbec není nevýznamný fakt, za tím stojí nezměrné úsilí, mnoho práce a utrpení (minimální mzda mladých lidí do 25 let klesla o 35 procent, bída je téměř o dvě třetiny větší než v celé eurozóně a takzvaný „index beznaděje“ stoupl za posledních deset let v Řecku šestinásobně). Německo se honosí přebytkem 2,9 procenta, Lucembursko rovnými dvěma a Česko jen třemi desetinami procenta. Ale nálada je tady na severu snad přece jen lepší. Pokud nám ji ovšem „nekazí“ Řekové, imigranti a sluníčkáři, jimž se nejnověji říká – prosím za prominutí – dobroserové.
Nebezpečná pravda
Řecko nenese vinu za minulé vlády zkorumpované převážně nezodpovědnými investicemi zahraničních privátních věřitelů. Řekům se nepomáhalo, pomáhalo se hlavně bankám, francouzským, německým či britským. z A úhrnný dluh po restruktualizacích a „záchranných“ misích (320 miliard eur) byl „institucionalizován“, tedy zestátněn nynější okupační mocí, která právě proto musí sebe i svět dál obelhávat roztáčením pekelné a zcela nesmyslné spirály. Zvedali z louže finanční kapitál, vážení občané! Řecký „rozmařilý“ stát z těch stovek miliard totiž mohl použít pro vnitřní transfery a investice pouhých pět procent.
Poslední analýza Mezinárodního měnového fondu, vydaná ještě přede dnem diktátu 13. července, přinesla vlastně jen suché sdělení z oboru té nejprimitivnější ekonomické racionality (rozuměj: reálný výhled na zisky investorů z dlužního otroctví Atén, zkrátka z úroků): řecký dluh je neudržitelný. Velmi nebezpečné zrnko pravdy. Možná je to dokonce pravda základní. Proto se eurolháři střemhlav rozutekli vpřed a nadiktovali ještě větší neudržitelnost, ještě větší nesmyslnost, ještě větší nehoráznost. Další memorandum vedoucí k dalším dluhům a k ještě horším memorandům a nebetyčným dluhům.
Museli to udělat. Jinak by byli už v to černé pondělí – černé zatím hlavně pro Řeky – nuceni předstoupit před své národy a konečně kápnout božskou. To ale notoričtí lháři nemohou. To by nepřežili.
Autor je politický komentátor.