Z toho, co v současnosti předvádějí tuzemské politické strany v otázce postojů k přistěhovalcům, volič příliš na výběr nemá. Poněkud paradoxně se v české přistěhovalecké rétorice mezi pravicí a levicí nerýsují významné rozdíly. V otázce kvót panuje – aspoň v rovině veřejné deklarace – téměř absolutní shoda. Ovšem ani obecnější téma migrantské vlny v Evropě neštěpí české politické spektrum. Český volič, který automaticky nepřijímá či nepřebírá antipřistěhovalecké postoje, bude marně hledat rozdíly. Ti, kteří k němu promlouvají, opakují v zásadě totéž. Lakonicky by se to dalo shrnout takto: pozor na nebezpečí, které je spojeno s migranty. Ostatní mlčí. Ve veřejném prostoru se tak setkáme pouze s jedním názorem namísto toho, aby politické strany voličům předkládaly alternativní pohledy či dokonce odpovědi na jejich otázky.
Špatní žáci liberalismu
Nechci se na tomto místě věnovat podrobněji klasifikaci politických proudů a problémům při zařazení různých politických stran pod hlavičku pravice a levice. Shodněme se na tom, že pravici v českém kontextu tvoří politické strany verbálně se hlásící především k principům liberalismu, zatímco levici reprezentují strany blízké k socialistickým či sociálnědemokratickým hodnotám. Předpokládali bychom, že pravicové strany ctí základní postuláty pravicové politické ideologie, koneckonců často argumentují základními předpoklady či hodnotami liberalismu. Které to jsou? Svoboda jedince, což znamená také jeho volný pohyb. Volný trh, což znamená opět volný pohyb osob, ale i peněz, kapitálu, služeb. V politické rovině pak svoboda slova, názoru, v institucionalizované rovině svoboda tisku, svoboda shromažďování. A racionalita samozřejmě.
To, že se v otázce kvót vládní levicová strana téměř zcela shoduje s pravicovou opozicí, vyznívá přinejmenším jako dočasná ztráta identity.
Zastavme se u základního pilíře svobody jedince. Při poslechu současného postoje pravicových politiků ve věci migrační vlny, si pokládám otázku, jestli jsou představitelé nejvlivnějších českých pravicových stran jen špatnými žáky, kteří se nenaučili aplikovat základní poučky své ideologie, anebo přímo a beze studu nabízejí liberální hodnoty „vocaď pocaď“, a nesnaží se ani zastírat, že se za rétorikou dvojí morálky ve skutečnosti skrývají pouze zájmy některých. Svoboda a volný pohyb jsou tu tedy pouze pro někoho. Jak jinak vysvětlit, že někdo, kdo věří v princip svobody jedince, upírá některým lidem (a to na základě příslušnosti k rase, národu, náboženství) toto nezadatelné právo? Jde přitom o lidi, kteří nedělají nic jiného, než že realizují své individuální zájmy, v tomto případě chrání vlastní život, respektive zájmy či životy svých nejbližších.
Zvláštní odpor pravice vůči takzvaným ekonomickým migrantům také postrádá racionalitu. Je-li pravice pro konkurenci, tak proč se tolik brání možnosti, že na trhu práce vznikne přítomností migrantů větší konkurence, širší nabídka pracovní síly? Firmy pak snadněji najdou levnější pracovní sílu, na což pravice obvykle slyší.
Bez opozice
Ovšem ani to, co představuje vládní levicová strana, nesvědčí o tom, že by to s levicovými principy myslela vážně. Shrňme opět základní postuláty levice. Jsou to: solidarita, obzvláště pak pomoc potřebným a znevýhodněným, univerzalita, rovnost v nároku na důstojné životní podmínky a samozřejmě stát, který tyto hodnoty zastřeší. To, že se v otázce kvót vládní levicová strana téměř zcela shoduje s pravicovou opozicí, vyznívá přinejmenším jako dočasná ztráta identity. Od chvíle, kdy se podařilo společně prosadit, že kvóty nebudou, se postoj současné ČSSD k přistěhovalcům liší od postojů pravicových stran jen velmi nepatrně. Levicový pohled doplňuje KSČM, která za vlnou uprchlíků vidí především severoatlantické mocenské zasahování v zemích Blízkého východu a severní Afriky. Ovšem na otázku, co teď s nelegálními imigranty, taková rétorika neodpovídá.
A z politického středu slyšíme především ticho. Od nejsilnější politické síly, vládního salámového hnutí, bychom snad právem mohli očekávat aspoň nějaký ten slogan na způsob „prostě to zvládneme“. Ticho ojediněle narušují pouze některé postavy (jmenovitě bývalý předseda KDU-ČSL Cyril Svoboda či současný poslanec za tutéž stranu Ivan Gabal). Zelené, jakožto mimoparlamentní stranu s monopolem na lidskoprávní témata, není vidět ani slyšet.
A tak iniciativu pro artikulaci opačného diskurzu musí převzít v komunikační rovině veřejně známí (i méně známí) intelektuálové, v aktivní rovině pak petice (viz Otevřený dopis premiérovi kvůli přijímání uprchlíků) a nejrůznější varianty „blokujících“ demonstrací.
Uprchlíci, respektive přistěhovalci jsou systémovým rysem současných společností. Tvářit se, že tomu tak není, svědčí o neznalosti či záměrném zastírání tohoto faktu. Civilizačních důsledků globalizovaného světa bude jistě v budoucnu více. Proto je třeba, jak to vyjádřil Ulrich Beck, „oprostit se od dogmatiky národního pohledu“ – pokud tedy nechceme vědomě obcházet samotné základy idejí, na kterých jsme postavili náš hodnotový systém. Od politiků bychom pak mohli očekávat, že tyto ideje budou umět smysluplně hájit i mimo náš národní rámec. Pokud by dnes byly volby, měla bych ještě větší problém koho volit než doposud.
Autorka je socioložka.