Koncept politického extremismu zažívá v posledních měsících obrození. Jen co utichly dozvuky státní represe namířené proti krajní pravici, přišla řada na krajní levici. Odhalovány jsou údajné vysoce konspirativní sítě, jejichž členové ve jménu třídního boje vůči vykořisťovatelskému systému zapalují auta a osnují teroristický útok. Rozpaky, které tento příběh s milostným trojúhelníkem, policejními agenty-provokatéry a nejnověji ruským anarchistou vzbudil, již byly tolikrát popsány, že k nim prakticky není co dodat.
Téma extremismu si přesto nadále zasluhuje zvláštní pozornost. Jeho prizmatem lze nahlédnout do hluboce neliberálních bezpečnostních praktik v soudobých liberálních demokraciích – a právě jejich zosobněním je aktuální česká kauza „levicového extremismu“. V tomto textu si klademe za cíl podrobit extremismus teoretické kritice. V ní dospíváme k závěru, že problematičnost protiextremistické praxe vyvstává již z pochybného vymezení extremismu. To by mělo být zavrženo, nemá-li být politika nahrazena policií.
Než se však k tomuto problému dostaneme, je nutné ve stručnosti představit historické a společenské okolnosti vzniku extremismu jakožto konceptu. Bez toho je totiž jakákoli snaha o pochopení významu extremismu (nejen) v české společnosti neúplná a odsouzená k neúspěchu. V sázce toho přitom není málo. V konečném důsledku představuje spor o extremismus konflikt mezi bezpečnostní politikou na způsob „účel světí prostředky“ a mezi bezpečnostní politikou skutečně hodnou demokratického zřízení.
Je třeba bránit demokracii
Ve svém současném středoevropském pojetí se koncept extremismu zrodil po druhé světové válce v Západním Německu a dospěl v kontextu studené války. V jistém smyslu znamená politologicko-právní odpověď na široce sdílené trauma, jehož smysl vyjadřuje krédo: „Nikdy více!“ Nikdy více totalitarismus, nikdy více genocidu, nikdy více válku.
Extremismus není primárně věcí „extremistů“, ale těch, kdo toto označení používají k identifikaci (potenciálních) narušitelů statu quo.
Přetrvávající strach poválečných politických elit z opětovného návratu nedemokratického režimu vedl k uzákonění sady právních institutů s cílem tomuto scénáři předejít. Jelikož se NSDAP dostala k moci legální cestou, musela být při navrhování ústavní ochrany liberální demokracie zohledněna i tato varianta. Tak byly vytvořeny mechanismy umožňující hrozící nebezpečí včas identifikovat a preventivně potlačit.
Autoři ústavy poválečného západního Německa se inspirovali ideou militantní demokracie Karla Loewensteina, německo-židovského intelektuála, jenž emigroval do Spojených států po nástupu nacistů. Podle něj je pro liberální demokracii typické „zneužívání“ práv a svobod, které toto politické zřízení svým občanům garantuje. Aby se liberální demokraté nestali svými vlastními hrobaři, musí oklešťovat práva a svobody svých nepřátel.
Vedle neonacistů byli mezi ony nepřátele brzy zařazeni také komunisté a anarchisté. Představa existenčního ohrožení liberální demokracie zprava i zleva úzce souvisí s odkazem „teorie“ totalitarismu, jejíž základní východisko lze shrnout do jediné věty: nacismus a komunismus jedno jsou. Sovětský svaz, Čína a Kambodža jsou toho nezpochybnitelným důkazem a levicoví extremisté jsou agenti „totality“ v zemích svobody.
Věčný ideál liberální demokracie
V nejobecnějším slova smyslu tedy extremismus znamená popření liberální demokracie. Extremisté jsou definováni jako vyzyvatelé státu, který se opírá o ideje lidských práv, ochrany menšinových zájmů a dělby moci (liberalismus) a princip rovnosti ztělesněný v myšlence lidové suverenity (demokracie). Uwe Backes a Eckhard Jesse, autoři takzvané „teorie extremismu“, z níž čerpá většina českých extremologů a jejich prostřednictvím také tuzemské bezpečnostní složky, toto pojetí obohacují o metafyzickou rovinu. S odkazem na Aristotelovu politickou teorii označují politické extrémy (či extremismy) za eticky nepřijatelné a naopak za ctnostné považují to politické jednání charakterizované mírným pokrokem v mezích zákona.
Extremismus v tomto ohledu přestává být záležitostí politické teorie a stává se součástí odvěkého zápasu mezi konzervativním Dobrem a pokrokovým či revolučním Zlem. Liberální demokracie je tímto pasována na nezpochybnitelný ideál, nepřekonatelný vrchol společenské organizace a manifestaci veškerého lidství, kdežto pro její kritiky je vyhrazena role (potenciálně) nebezpečných živlů.
Z hlediska extremismu všechna kritika liberální demokracie vždy lavíruje na hranici ne/přípustnosti. Tolerovaný radikalismus se kdykoli může zvrtnout v zapovězený extremismus. Status extremisty se rovná statusu zločince, jehož faktickou kriminalizaci obstarávají bezpečnostní složky státu, které musí být vždy o krok napřed, aby konečnou hrozbu režimního převratu eliminovaly v jejím zárodku.
Extremisté jsou ti druzí
Patrně nepřekvapí, že řada odborníků zaobírajících se extremismem v něm spíše než analytický koncept vidí politickou technologii sloužící ke znevážení a odstranění politických protivníků. Z toho plyne, že extremismus není primárně ani tak označením pro empiricky existující politické proudy a sociální hnutí, jako spíše kriminalizující etiketou udělovanou státem některým svým občanům. Tato skutečnost má pro chápání extremismu dalekosáhlé důsledky. Extremismus není primárně věcí „extremistů“, ale těch, kdo toto označení používají k identifikaci (potenciálních) narušitelů statu quo. Extremistou se člověk nerodí, extremistou se člověk stává. A nejde jen o to, že sami „extremisté“ se k tomuto pojmu nehlásí. Případy, kdy za extremistické byly jisté organizace prohlášeny neprávem (viz soudně nařízenou omluvu ministerstva vnitra hnutí Nesehnutí za to, že je uvedlo ve zprávě o extremismu), poukazují na mnohem zásadnější problém.
Tím je rozhodující podíl bezpečnostních profesionálů, zejména zpravodajských služeb, orgánů činných v trestním řízení, soudních znalců a akademiků, na utváření extremismu. Odvážíme-li se ještě dál, tj. na půdu sociálního konstruktivismu, můžeme říct, že za vznik extremismu jsou primárně zodpovědní právě tito aktéři. To oni ve své diskurzivní produkci vytvářejí nepřátele demokracie, aby je následně mohli svými praktikami regulovat.
Abychom plně pochopili problematičnost této praxe, je třeba se vrátit zpět na konceptuální úroveň. Právě odsud pramení naše přesvědčení, že se extremismus rovná nebezpečnému nástroji vládnutí a že jeho opuštění posílí nejen demokratické principy, ale také bezpečnost v soudobých společnostech. Jako jeden případ z mnoha si bereme laicky samozřejmé, avšak konceptuálně pochybné rozlišování pravicového a levicového extremismu.
Příliš mnoho rovnosti?
Rozdíl mezi pravicí a levicí tkví v postoji k otázce rovnosti. Zjednodušeně řečeno, pravice považuje společenskou nerovnost za přirozenou, stálou a žádoucí, levice ji naopak chápe jako umělou, nespravedlivou a hodnou odstranění. Hovoříme-li o krajní pravici nebo krajní levici, znamená to, že jsou tyto představy dováděny do krajních důsledků. Zatímco ideovým základem krajní pravice je popření práv vybraných společenských skupin (obvykle ženy, sexuální minority, barevní, chudí, imigranti) až na úroveň jejich eliminace, krajní levice chce tato práva naopak rozšířit na všechny členy společenství.
Sami extremologové uznávají, že „levicově extremistické doktríny souhlasí s demokratickým ústavním státem ve vyzdvihnutí základní lidské rovnosti nade vše“. Nicméně namítají, že z tohoto etického základního principu vyvozují „důsledky, které je možné považovat za radikální či extremistické“. Nejedná se tudíž o ideje jako takové, nýbrž o důsledky, které prosazování krajně levicových idejí obnáší. Tím se však chytají do vlastní pasti. Právě ony nejčastěji zmiňované důsledky ultralevicových ideologií potvrzují, že koncept levicového extremismu je extrémně neužitečný, neboť empiricky nedává smysl.
Vezmeme-li jako příklad „komunistické“ režimy 20. století, nelze než konstatovat, že o „absolutizaci rovnosti lidí na úkor individuální svobody“ nemůže být řeč. Všechny tyto režimy byly vysoce nerovnostářské; vládnoucí třída zde sestávala ze špiček politbyra, které ovládaly zbytek straníků a členů společnosti v míře srovnatelné s jinými diktaturami (fašistickými či konzervativními). Sečteno a podtrženo, potlačena byla nejen individuální svoboda, ale také rovnost. Pokud tedy byly tyto režimy instancí něčeho, pak extremismu pravicového.
Zpochybňování principu soukromého vlastnictví je dalším často uváděným příkladem levicového extremismu, který je dnes diskutován především v souvislosti se squattingem. Pakliže je jeho alternativou společné vlastnictví, z něhož z definice není nikdo vyloučen, rovněž nelze jednoznačně hovořit o upřednostnění rovnosti na úkor svobody, která je, jak víme od liberálů, nedělitelná. Míra svobody jedince se se společným vlastnictvím spíše zvyšuje. Jako takové je společné vlastnictví ztělesněním rovnosti a svobody zároveň.
PEX, LEX a Tyranosaurus rex
Jsme si plně vědomi, že výše uvedená argumentace vyvolá mnoho nesouhlasných hlasů. Sami jsme při jejím psaní narazili na problematické aspekty, které na ni vrhají stín pochybnosti (např. otázka legitimity materiálního jádra ústavy ve světle lidové suverenity). Naším cílem však není s definitivní platností doložit, že levicový extremismus neexistuje, protože je buď pravicový, anebo extremismem vůbec není. Smyslem této argumentace je naopak poukázat na to, na jak nejasném terénu se pohybujeme.
Pokud je složité pro dva doktorské studenty politologie dospět k jednoznačnému závěru v případě aplikování kategorie levicového extremismu na empirické případy, co potom pro vyšetřující policisty. Představa bezpečnostního profesionála posuzujícího, jestli to jednotlivá aktivistická sdružení s tou rovností nepřehánějí, v nás sice vzbuzuje zvědavost, ale současně nás naplňuje určitými obavami. Stáváme se extremisty, když se účastníme protirasistických demonstrací? Vydáváme se všanc sledování bezpečnostních profesionálů, když vyzýváme k účasti na plánované zelené blokádě nebo když prohlašujeme, že je kapitalismus nespravedlivý systém, jenž by měl být překonán? Nevíme. Přesto nás to staví do pozice právní nejistoty. Vidina nepřátel, kterou koncept extremismu neodmyslitelně produkuje, k tomu významně napomáhá a na první pohled zpřesňující, avšak ve skutečnosti spíše znejasňující škatulky typu levicového extremismu o to víc.
Zkrátka, jakmile se teoretický problém, nad jehož řešením mezi akademiky nejen že nepanuje shoda, ale bývá odmítáno již samotné jeho zarámování, transponuje do roviny zákona a pořádku, přirozeně to vyvolává pochybnosti o kompetentnosti represivních orgánů tuto komplexní problematiku řešit. Ponejvíce to připomíná situaci, kdy je analýzou politických idejí pomocí kategorií pravicový extremismus (PEX) a levicový extremismus (LEX) pověřen Tyranosaurus Rex. Jedince spíše sežere, než aby jeho případ adekvátně posoudil.
Místo extremismu násilí z nenávisti
Zdůrazněme, že chyba není na straně policie a obecně bezpečnostních složek státu. Ty nakonec extremismus jen převzaly od akademické obce, respektive té její části, jejímž primárním úkolem bylo ideologicky legitimizovat současný režim na antikomunistickém základě. Právě proto, aby policie mohla lépe dělat svou práci a nesklouzávat k vyvolávání duchů (jde jen o případ Nesehnutých?), navrhujeme, aby tento v pravdě danajský dar akademikům vrátila. Bez extremismu se totiž docela dobře obejde a ještě na tom vydělá.
Protiextremistická činnost policie vzbuzuje dojem, že místo teoretického posuzování jednání konkrétních osob se dávno přiklonila k pojetí, kdy status extremisty vzniká prostým kontaktem s jiným extremistou. Ač tento subkulturně orientovaný přístup ponechává nezodpovězenou otázku, jak vznikl první extremista, z hlediska výsledků je velmi efektivní. Pokud se všichni extremisté neodstěhují na pustý ostrov, vždy s někým budou vstupovat do styku a vždy tak bude dostatek extremistů ke sledování.
Tento přístup nicméně trpí tím, že stranou pozornosti ponechává ty aktéry, kteří nezřídka vystupují a zákon porušují stejně jako extremisté, avšak jako takoví nejsou vyšetřováni. Zdaleka to není dáno jen tím, že se nezdobí „závadnými“ symboly z metodických pouček. Svou roli v tom nepochybně sehrávají nerovné mocenské pozice, které tito aktéři zaujímají. Tím narážíme především na mainstreamové politiky, jejichž rétorika si v ničem nezadá s druhou republikou. Takzvaní obyčejní lidé, téměř vždy pojímaní jako ti, které extremisté chtějí zneužít, ovšem nejsou o nic méně důležití. Už jenom proto, že pomáhají zachovat jasnou hranici mezi extremisty a slušnými občany, bez níž se celá stavba režimní ochrany rozpadá.
Jako jedna z možných alternativ k tomuto přístupu se jeví koncept násilí z nenávisti. Nejen že je v mnoha ohledech přiměřenější klasické policejní práci, ale zároveň mnohem více odpovídá principu rovnosti před zákonem. O tom, kdo se ocitne v policejním hledáčku, zde rozhoduje nenávistná či předsudečná motivace pachatele konkrétních trestných činů (a to jak po spáchání, tak během přípravy), nikoli ideologicky profilovaný okruh známostí.
Lapidárně shrnuto, extremismus představuje diskurz, v němž bezpečnostní aparát připisuje potenciální bezpečnostní rizika určitým společenským skupinám. To má své praktické, ač nikoli rovnocenné důsledky. Kde se Vandas vylučuje z debaty a anarchisté podněcují k trestné činnosti, tam se souběžně dává prostor Okamurovi a pochodujícím šibenicím. Tímto neapelujeme na zahrnování více a více lidí pod kontrolu protiextremistických jednotek, nýbrž navrhujeme, aby se opustilo samotné používání konceptu extremismu bezpečnostním aparátem. Nemá-li v liberálních demokraciích policie nahradit politiku, je to ta nejadekvátnější cesta, kterou se lze vydat.
Autoři studují politologii v Brně.