Poučení z krysího vývoje

Souhrn provokativně vyhrocené analýzy, zobecňující dosavadní výsledky řeckých událostí, která 16. července vyšla na twitterovém účtu @billmon1.

Souhrn provokativně vyhrocené analýzy, zobecňující dosavadní výsledky řeckých událostí, která 16. července vyšla na twitterovém účtu @billmon1.

Požadavek „nezávislosti“ centrálních bank je zásadně nepřátelský jakékoli levicové vládě. Poté, co během sedmdesátých a osmdesátých let po krachu brettonwoodského systému banky vyhrály válku za vlastní nezávislost ve většině rozvinutých zemí, rozšířily v devadesátých a nultých letech bitevní pole na rozvíjející se trhy, zvláště ve střední a východní Evropě.

Autonomie centrálních bank jinými slovy znamená oddanost politiků institucím Wall Streetu, londýnské City, Frankfurtu a dalších burzovních metropolí. A stala se pravděpodobně největším vítězstvím neoliberalismu v jeho historii.

Stejně jako komunistická strana má nyní eurosystém „vedoucí úlohu“ v neoliberálním řádu – na všech operačních úrovních EU poskytuje „odborné vedení“ zvoleným politickým strukturám, které mu nejsou legálně podřízeny, ale fakticky jsou jím ovládány.

Zajistil-li mohutný nástup pravicové politiky (Reagan, Thatcherová a další) předpolí pro velký protiútok na sociálnědemokratické instituce, potom se požadavek „nezávislosti“ centrálních bank stal opěrným bodem pomyslných okupačních sil, jakousi pretoriánskou gardou neoliberalismu.

Ironické je, že Evropská centrální banka (ECB) měla podle původních představ (nebo spíše podle toho, jak byly tyto představy prodány evropské levici) být nástrojem, jak vlády opět získají kontrolu nad měnovou flexibilitou. ECB měla být způsobem, jak se vyvázat z dolarové hegemonie a vyzrát na německou Bundesbank tím, že formalizuje společný dohled nad evropskou měnovou politikou.

ECB – koloniální úředník

Není jisté, zda patolízalský sociálnědemokratický establishment sám věřil těmto snům, které prodával svým voličům. Pokud ano, tím hůř pro něj.

Protože to, čím se Evropská měnová unie (EMU) skutečně stala – a co je zvlášť očividné právě nyní, ve světle řeckých událostí – byl naopak nástroj k obrácení původní vize naruby. Tedy formalizovat jednotnou měnovou kontrolu nad evropskou politikou.

„Eurosystém“ (síť národních centrálních bank řízených ECB) dal bankéřům bezprecedentní moc manipulovat a omezovat národní vlády, a to vysoce koordinovaně. Asi jako kdyby každá vláda v eurozóně měla za zadkem koloniálního úředníka, tak jako činitelé Trojky hlídají řeckou Syrizu.

Navíc ECB vydává svá rozhodnutí netransparentním „konsensem“, kdy detaily jednotlivých hlasování nejsou zveřejňovány, a míra zastoupení jednotlivých národních centrálních bank při tvorbě politiky ECB je rovněž nejasná.

Role ECB a eurosystému zůstává zastřena, dokud pohodlný kompradorský systém bezpečně váže vlády periferie k centru (tedy k Berlínu). Periferním vládám jsou do dozorčích rad a jiných rozhodujících pozic v bankovnictví „doporučováni“ ti správní hoši – tedy banksteři a/nebo jejich lidé –, aby předstírali vládnutí. Kompradorské politické elity si rády nechají poradit od euroodborníků z Frankfurtu, jaké „strukturální reformy“ je třeba prosadit, aby měnová unie fungovala…

Ale v okamžiku, kdy se dostane k moci outsider, jako například Syriza, role eurosystému – a v něm zahrnutých národních centrálních bank – vyplouvá na povrch. Skutečnost, že Řecká centrální banka je nástrojem frankfurtské ECB, nikoli řecké vlády, už je dnes zřejmá každému.

A funkce ECB jako klacku v ruce Berlínského diktátu posouvá Řeckou centrální banku do pozice, kdy pomáhá dusit banky na svém vlastním trhu a terorizovat jejich klienty – vlastní občany. Pod egidou Evropské měnové unie se řecká vláda ukázala být zcela bezmocnou, neschopnou na situaci cokoli podstatného změnit.

Nevyhnutelným závěrem je, že „nezávislý“ eurosystém nyní funguje nikoli jako kooperující síť národních centrálních bank, ale jako paralelní vláda, nezávislá na demokratických institucích.

Úloha tohoto eurosystému v politickém řádu eurozóny je srovnatelná s pozicí sovětské nebo čínské komunistické strany ve státech, v nichž se chopily moci. Stejně jako komunistická strana má nyní eurosystém „vedoucí úlohu“ v neoliberálním řádu – na všech operačních úrovních EU poskytuje „odborné vedení“ zvoleným politickým strukturám, které mu nejsou legálně podřízeny, ale fakticky jsou jím ovládány. Nad byrokratickým aparátem (eurosystém) je „ústřední výbor“ (euroskupina) a nad nimi politbyro (představitelé hlavních věřitelů). A nad tím vším stojí skutečné centrum plně centralizované moci: generální tajemník Merkelová.

Pro jakoukoli levicovou vládu je tedy nemožné ohrozit diktaturu finančníků, dokud nekontroluje vlastní centrální banku. To je sice nutná, avšak nikoli postačující podmínka.

Dokud je opuštění Evropské měnové unie mimo hranice myslitelného – takříkajíc „verboten“ –, ovládnutí centrální banky nanejvýš eliminuje „blízkého nepřítele“. Nakonec vždy záleží na politické vůli, která v parlamentní demokracii závisí na podpoře veřejnosti. Když je ovšem účinná majorita (ať už voličů, nebo vlivných vlastníků – to záleží na povaze systému) věrnější euru než státní suverenitě, potom je efektivní zpochybnění diktatury banksterů nemožné. Bez ohledu na to, kolik centrálních bank levice kontroluje.

Autor je americký blogger.

 

Z twitterového účtu @billmon1 vybral a přeložil Roman Rops-Tůma.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies