Když si u nás na začátku devadesátých let intelektuálněji zaměřená část veřejnosti vytvářela názory na sociální spravedlnost, přímou zkušenost s fungováním tržní ekonomiky měl asi málokdo. Vliv na utváření představ o sociální spravedlnosti v této době tak mělo spíše seznámení s tradicí politického a ekonomického myšlení Západu. Jedním ze směrů spojených s krajním liberalismem, k němuž se sice málokdo oficiálně hlásil, ale který měl svůj nemalý vliv, je sociální darwinismus. Podle něho „opilec ležící v příkopě, je přesně tam, kde má být“.
V současné době přibývá lidí, kteří byli shledáni invalidními, nebo dosáhli důchodového věku, ale nemají nárok na výplatu důchodu. Souběh bídy a nemohoucnosti tak bude čím dál častější.
Svým způsobem se tento názor dá akceptovat. Opilec se pravděpodobně ráno zvedne a buďto si znovu koupí láhev alkoholu, nebo se – alespoň teoreticky – může rozhodnout svůj život změnit. Jiný problém ale nastává ve chvíli, kdy v příkopě leží člověk, který je invalidní a sám se z příkopu nikdy nezvedne. Daný problém na rozdíl od příkladu opilce v příkopě není teoretický, jedná se o reálný problém současné sociální práce. Představa o jednolité mase lidí bez domova neplatí, mezi těmito lidmi je řada podskupin, které potřebují zvláštní péči a mají různorodé problémy.
Domovy načerno
Před několika měsíci do médií nakrátko pronikla ubytovna v Dluhonské ulici v Přerově jakožto případ „obchodu s bezmocí“. V otřesných podmínkách ubytovny zde žili nesoběstační lidé. Jedná se především o bývalé klienty léčeben dlouhodobě nemocných, azylových domů a psychiatrických léčeben. Za ubytovnu platili něco přes deset tisíc korun (tuto částku byli schopni hradit díky vyřízení příspěvku na péči). Strava byla minimální, hygiena i péče zcela nedostatečná, některé články naznačovaly i šikanu ubytovaných. V souvislosti s touto kauzou se začalo hovořit o případech neregistrovaných zařízení sociálních služeb pro seniory. Dle odhadu se jedná až o 72 zařízení, jež nemusí splňovat standardy kvality sociálních služeb.
Přestože někteří aktéři veřejné politiky tvrdí, že problém není v nedostatečném počtu registrovaných zařízení, z praxe sociální práce vím, že skutečnost je jiná. Tristní je situace především s umísťováním seniorů, invalidů a nemohoucích lidí, kteří se dlouhodobě nacházejí nebo se aktuálně ocitli bez domova. Často vyžadují zvláštní režim a jejich zdravotní stav neumožňuje pobyt v běžném azylovém zařízení, natož aby byli schopni přežít na ulici. Tato situace může souviset s dlouhodobější životní drahou (ve spojitosti s bezdomovectvím, závislostí či duševní nemocí), ale také s relativně náhlou změnou situace v důsledku sociální izolace, zhoršení zdravotního a psychického stavu či snížení sociálních kompetencí samostatně řešit problémovou situaci.
Souběh bídy a nemohoucnosti
Nejeden sociální pracovník byl se situací podobného klienta konfrontován – najít řešení by bylo potřeba v řádu dní, čekací doby ve vhodných zařízeních ale dosahují klidně několika let. Řešení sociální situace není vždy prioritou v přidělování míst v domovech pro seniory, praxe je někdy právě opačná. Jednou jsem přijímal do péče azylového domu starého muže, trpícího mimo jiné inkontinencí, jemuž byl ukončen pobyt v domově pro seniory, protože mu byl exekutorem zablokován účet, a nemohl tedy několik měsíců hradit službu. Navíc některá klientela (typicky lidé závislí a trpící psychózou) vyžaduje zvláštní zařízení, kterých je nedostatek. Vznikl tak logicky prostor pro „obchod s chudobou“.
V současné době přibývá lidí, kteří byli shledáni invalidními, nebo dosáhli důchodového věku, ale nemají nárok na výplatu důchodu. Souběh bídy a nemohoucnosti tak bude čím dál častější. „Lazaret“, jak bylo přerovské zařízení označeno novináři, byl pouze špičkou ledovce. Pod hladinou se skrývá komplikovaný problém a je na nás, zda budeme ochotni ho řešit, aniž bychom sklouzli k myšlenkám sociálního darvinismu.
Autor pracuje v Centru empirických výzkumů na Slezské univerzitě v Opavě.