Martin Šimečka se svěřil, že má levicové myslitele rád. Ze židle ho ale zvedlo zjištění, že tito jinak celkem milí pánové a milé dámy si vzali do parády Německo a celou Evropskou unii za to, jak se zachovaly vůči Řecku. Jinými slovy – rozhodilo ho, že svoje myšlenky berou vážně a jsou v nich konzistentní. Martin Šimečka asi považuje jejich přesvědčení za názor do debaty – zajímavý, neotřelý a osvěžující, o kterém můžeme přemítat třeba během ranní sprchy, předtím, než se ponoříme do řešení skutečně vážných věcí. Dobré je přečíst si občas levicového intelektuála i proto, abychom si o sobě mohli hrdě myslet, jaké že to jsme hlavy otevřené. Je to také závan čerstvého vzduchu mezi tou neoliberální technokratickou šedí. Špetka květnaté poezie uprostřed všední prózy nikdy neuškodí, tak proč si trochu nezpestřit život.
Jde o to, jak si to zařídit, abychom mohli číst tu o řecké, tu zase třeba o klimatické krizi tak, aby z toho pro nás pokud možno nic nevyplývalo a mohli jsme dál spokojeně plout na vlnách hlavního proudu. Takoví čtenáři by rádi Kleinovou bez Kleinové, Krugmana bez Krugmana. Pikettyho nejlépe k ranní kávě, Stiglitze zase v noci před spaním. Je to jako ekonomická science-fiction – dobře se to čte, ale v okamžiku, kdy by mělo dojít k reálnému zhmotnění psaných slov, vyprskne ze sebe náhle liberál poslední lok kávy bez kofeinu v upřímném zděšení.
Ekonomický kolonialismus neoliberálních technokratů
Co tedy všechny ty levicové intelektuály na Evropské unii a Německu tak náhle pobouřilo? A jsou vůbec normální? Jak se mohli ti jinak docela moudří mužové a ženy náhle ocitnout ve společnosti takových entit, jako jsou Nigel Farage nebo Marine le Penová?
Příznivci evropské integrace teď mohou vyvíjet sisyfovskou snahu při hledání odpovědi na palčivou otázku, jakou strategii k utváření Spojených států evropských by si teď evropské elity asi tak měly osvojit.
Důvody pro to mají, a to vskutku vážné, protože naše doposud zbožňované instituce si udělaly z Řecka svou fiskální kolonii. Reálně to znamená, že na příštích několik let je demokracie v Řecku zbytečná, protože jakákoliv vláda bude nucena dělat to samé, co ta předchozí. Dění řecké politiky bylo vyvlastněno, samotným Řekům už nepatří a bylo převedeno mezi vrcholy trojúhelníku Berlín–Brusel–Frankfurt. Kam se v této situaci poděli naši milovníci demokracie?
Martina Šimečku trápí, že levicoví intelektuálové povýšili své ideje nad ideu evropskou. Jakou ideu má na mysli? Snad mírovou Evropu, společenství kooperujících států, směřujících k užší spolupráci, solidární rodinu evropských národů, jednotu v rozmanitosti? Jak se to ale slučuje s vytvářením ekonomické kolonie z členského státu, jehož vláda byla jednostrannou silovou politikou Euroskupiny v čele s Německem dotlačena ke zdi? Kdo se rozhodl předem zadusit jakoukoliv demokratickou alternativu k současné politické linii Evropy, a udělal tak z plurality už jen slovníkové heslo pro studenty politologie? Jaký mírotvorce oslabuje vládu, které dýchají na záda fašisté? Ať se Martin Šimečka ještě jednou zamyslí nad tím, kdo tady své zájmy (kdyby aspoň ideje!) povýšil nad ideu evropskou.
To vše se děje ve jménu implementace „reforem“, které nejenže ztroskotají ještě více, než doposud, ale zároveň budou odstředivě nutit Řecko k odchodu z eurozóny, jak si otevřeně přeje ministr Schäuble, který společně s Merkelovou ponížením Řecka dosáhl skutečného Pyrrhova vítězství. Po divokém konzervativním večírku, na kterém se bezuzdně škrtá a reformuje až do bezvědomí, se nakonec jednoho rána proberou do hořké kocoviny a bude na ně čekat všechna ta spoušť, kterou stihli na své party natropit.
Příznivci evropské integrace teď mohou vyvíjet sisyfovskou snahu při hledání odpovědi na palčivou otázku, jakou strategii k utváření Spojených států evropských by si teď evropské elity asi tak měly osvojit. Německo, které během několika měsíců, ba týdnů vystřílelo politický kapitál, který v Evropě získávalo celá desetiletí, už zárukou sjednocené Evropy rozhodně není.
Jiná Evropa je možná
Udělejme teď krátký myšlenkový experiment. Představme si situaci diametrálně opačnou – tedy neoliberální řeckou vládu postavenou před socialistické Německo společně s většinově levicovými vládami států eurozóny, které poslušně pozorují taktovku hlavního hráče. Řecká konzervativní vláda by svou neuváženou politikou drastických škrtů a snižování daní během několika let položila celou ekonomiku i státní rozpočet na lopatky a stála by tak před vyhlášením bankrotu. Pomocná evropská ruka by jako součást podmínek záchranného balíčku vynucovala taková opatření jako například rozšíření kolektivního vyjednávání, zavedení silné progresivní daně, zvýšení minimální mzdy a sociálního zabezpečení, stimulaci ekonomiky pomocí investic a jako perličku by nakonec vyžadovala zřízení fondu, který by znárodňoval krachující podniky za směšnou cenu. To vše pod dohledem úředníků EU a MMF na ministerstvech. Řečtí konzervativci by po pět měsíců bojovali za podmínky více odpovídající jejich demokratickému mandátu, aby pak byli nakonec přitlačeni ke zdi s nožem na krku a dostali „nabídku, která se neodmítá“. Snadno si můžeme domyslet, že kdyby se tak stalo, ozval by se ze strany evropské pravice nebývale hlasitý křik o návratu RVHP a starých pořádků.
Z naší pohodlné perspektivy se ale raději nenechme vyrušovat. Uděláme lépe, pokud i nadále budeme důvěřovat evropským elitám a tomu, že jsou to pořád ona světodějná individua, do kterých se vtělil duch evropské ideje. Věc se má přece tak, že neposední levicoví populisté dostali po zásluze za ucho, protože se paktovali s všelijakými ruskými a čínskými ďábly a vůbec způsobili spoustu škody, takže netřeba jich litovat.
Syriza ovšem nikdy nebyla a není žádným evropským extrémem, ale naopak hlasem zdravého rozumu a evropské demokratické tradice, oproti současným technokratům, kteří pečují o zaprášené svitky neoliberálních traktátů. Naším úkolem je odpovědět si na otázku, zda je možný progresivní euroskepticismus, a pokud ano, pak je zároveň potřeba dodat: jiná Evropa je možná.
Autor je spolupracovník redakce.