Řecký bleší trh

Začínající privatizace řeckého veřejného majetku vyvolává řadu podezření. Ta se vážou především k jeho nejhlasitějším evropským propagátorům.

Posledních několik měsíců předstírali věřitelé řeckého dluhu vyjednávání, aby nakonec tvrdě prosadili svou. Až na kosmetické úpravy Řekům nadiktovali další seznam trestů, ve kterém nechybí ani privatizace všeho, na co prodloužený prst německého ministra financí Schäubleho ukáže. Možná i proto, aby celý privatizační proces šlapal jako hodinky, sám Schäuble přišel nejdříve s návrhem přesunout řecký majetek v hodnotě 50 miliard eur do fondu německé banky KfW. Té je mimo jiné předsedou. Takovou „krádež“ se mu však na klíčovém summitu Euroskupiny nakonec nepodařilo prosadit. Jedním z důvodů byla jistě i skutečnost, že německý deník Bild označil KfW za „nejstupidnější německou banku“ (například proto, že zaslala 300 milionů eur bance Lehman Brothers v den jejího bankrotu). Privatizační fond se tak vytvoří v Aténách a pod dohledem věřitelů se uspořádá největší bleší trh v novodobé historii Evropské unie. Jeho iniciátory jsou nynější věřitelé, kteří v této hře hrají roli neúprosných finančních spekulantů.

Řecko – záruka nejnižší ceny

Řecká ekonomika se od vypuknutí finanční a hospodářské krize začala brutálně propadat, k čemuž postupně přispěla i diktovaná „záchrana“ ze strany Euroskupiny. Dnes, v době největšího poválečného kumulovaného propadu ekonomiky, mohou přispěchat trpěliví investoři a nakupovat ve slevě.

Až se převalí několik vln privatizace a z řeckého majetku se vysbírají nejsladší rozinky, Angela Merkelová nasbírá politické body za solidární ústupek v podobě odpuštění části dluhu. Dokonce i MMF už dnes upozorňuje na jeho nesplatitelnost, ale všechno má svůj čas.

Nejde jen o dlouhodobý katastrofální stav řecké ekonomiky. Do nízkých cen všeho řeckého se velmi promítá i tlak na rychlé rozprodání veřejného majetku. Věřitelské uskupení (překvapivě bez Mezinárodního měnového fondu, který začal trvat na restrukturalizaci a odpuštění části řeckého dluhu) tím znovu poodkrylo své skutečné zájmy. Kdyby mu záleželo na splacení dluhu, jistě by po Řecích nevyžadovalo rychlý (v původním návrhu dokonce tříletý) prodej svých aktiv za almužnu. Naopak – výraznějšího splacení dluhu by bylo dosaženo buď pomalejším prodejem majetku, nebo ponecháním majetku ve státním vlastnictví jakožto zdroje trvalého příjmu do státního rozpočtu, a tím i do rozpočtů věřitelských institucí. Spěch a snaha o kontrolu celého privatizačního procesu spíše naznačují, že se jedná pouze o obohacení již bohatých, nikoliv o zlepšení stávající řecké krize.

Případ zákazníka Verhofstadta

Jedním z těch, kteří hodlají na řecký výprodej vyrazit s velkým nákupním košíkem, je lídr evropských liberálů Guy Verhofstadt. Muž, který kromě dnes již legendárního srdceryvného apelu na Alexise Tsiprase, aby přestal být levičákem a připojil se k „těm rozumným“, vyjádřil svou vizi integrace Evropské unie jako integrace kapitálových, bankovních, telekomunikačních či energetických trhů. Verhofstadtova proevropská volnotržní idea má ale jednu vadu na kráse – kromě Evropského parlamentu totiž bývalý belgický premiér sedí i v představenstvu společnosti Sofina, operující na kapitálových, bankovních, telekomunikačních a energetických trzích. Právě ta má podíl ve vlastnictví energetického koncernu GDF Suez, který se dostal do cílové rovinky privatizace společnosti na dodávku vody a provozování kanalizace v Soluni. Takto problematický střet zájmů nám nedovoluje zjistit, zda je hlavním důvodem Verhofstadtovy bezmezné touhy po privatizaci soluňské společnosti jednoduše zisk Sofiny nebo „jen“ evropský trend kopání si do Řecka. Když však probíhalo neoficiální referendum o tomto konkrétním prodeji, 98 procent z celkových 200 tisíc soluňských voličů hlasovalo proti. Ani to ale nezahýbalo přesvědčením mocných, že taková privatizace je pro lidi v zemi dobrá a žádoucí.

Stejně tak občané nemůžou nic namítat proti dalším položkám, které směřují do privatizačního fondu: lodní přístavy ve městech Epidauros, Pireus nebo již zmiňované Soluni, bývalá letecká základna na Krétě, správy železnic a dálnic, pošta, hotely na ostrově Rhodos nebo léčebné prameny u Thermopyl. Velmi problematická bude třeba privatizace kasin a loterijních společností. Veřejné vlastnictví kasin je sice těžko pochopitelné, nicméně se dá tušit, že jakmile dojde k jejich prodeji, boj proti hazardu se pro samotný stát stane o poznání složitějším. Do soukromých rukou se mají dostat i stadióny z olympiády v roce 2004. Snad jen u nich se s privatizací může a priori souhlasit, neboť se tím získá aspoň pár eur za nepoužitelná ocelová monstra, jakých je po celém světě nespočet. Koroze probíhá i v privátním sektoru.

Minotaurus dostane nažrat a Německo zůstane celé

Odborníci ze všech koutů finančního sektoru považují za důležité, aby Řekové zatraktivnili svou zemi pro zahraniční kapitál. Neboť jen příliv horkých peněz do oslabené země, který se podílel na krizích v jihovýchodní Asii, Rusku či Latinské Americe, může dál živit Varufakisova Minotaura – volně se vznášející opar kapitálu, který je třeba někde recyklovat. A jak udělat zemi atraktivnější? Podle plánů zbytku Evropské unie se zdá, že tou pravou cestou je vylepit na hraniční přechody velké plakáty „VÝPRODEJ“ a za výlohu dát klidně i ty nejhezčí ostrovy Egejského moře. Ano, Řekové skutečně prodávají i své ostrovy. Prostřednictvím e-shopu privateislandsinc.com si svůj kousek Řecka už přivlastnil třeba Johnny Depp.

Až se převalí několik vln privatizace a z řeckého majetku se vysbírají nejsladší rozinky, Angela Merkelová nasbírá politické body za solidární ústupek v podobě odpuštění části dluhu. Dokonce i MMF už dnes upozorňuje na jeho nesplatitelnost, ale všechno má svůj čas. Daňový poplatník, který před pěti lety zachraňoval banky, teď udělá gesto odpuštění, zatímco vybraní zákazníci si stihnou nakoupit, co potřebují, aniž by se situace v samotném Řecku hnula aspoň o píď.

Autor je ekonom.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies