„Jestli nejedeš se mnou, asi jsi zůstal trčet v roce 2015 nebo 2016,“ odříkává rapper Slug Christ ve videoklipu k tracku HokayHokayHokay. V záběru blikají záložky na pracovní ploše počítače, pak je vystřídá textový editor, který občas prozáří letící raketa nebo doruda rozpálené slunce. Zatímco Slug Christ v lennonkách pobíhá po zahradě s nafukovacím hot dogem, v nočním šeru svítí jeho nezdravě pobledá tvář, bílá kšiltovka a mikina jako svatozář. Když se obrátí ke kameře zády, ukáže se nápis Awful Records.
S minimem prostředků
Za značkou Awful Records se skrývá atlantský kolektiv šestnácti rapperů a rapperek, k němuž se Slug Christ hrdě hlásí. Nepotřebují drahé producenty ani filmaře k natáčení videoklipů. Všechno si dělají sami a učí se za pochodu. Jdou ve stopách jižanského trapu, nabízejí ovšem jeho psychedelickou verzi s o něco kontrastnějšími barvami. Inspiraci čerpají ze všeho, co najdou na internetu – ať to je jungle, surf punk, osmibitové elektro, neosoul nebo oldschoolový boombap. Milují nostalgii, ale uvědomují si, že občas musíte obětovat své hrdiny, aby vzniklo něco opravdu nového. Inspirují se i postupy elektronického mikrožánru vaporwave, který si pohrává s pípáním Skypu nebo hudbou určenou pro jízdu výtahem. Z minima prostředků dostávají maximum – jako byste chtěli jenom s lékárničkou namixovat drogu, co vám zajistí několikadenní halucinace. Syrové acidové beaty se v jejich tvorbě mísí s postinternetovou estetikou, Pokémony nebo VHS patinou, veselá klubová hudba se prolíná s tvrdým pouličním rapem.
Máme před sebou novou rapovou generací, která zná temná zákoutí cloudového ghetta, místo sprejování graffiti doluje z hlubin webu vintage osmibitovou grafiku a jejímž slangem jsou internetové memy a hlášky hrdinů z počítačových her.
Chtějí zůstat nezávislí a daří se jim to právě díky internetu, který je pro ně marketingovým nástrojem i platformou pro šíření mixtapů. Ty jsou vždy kolektivním výtvorem úzkého okruhu lidí a vychází jich tolik, že je jeden nestačí sledovat. Podobný příběh tu byl už před několika lety, kdy na globální rapovou scénu zaútočili se stejným nasazením křiklaví Odd Future v čele s Tylerem the Creatorem a Earlem Sweatshirtem. Jejich internetový gang se ale rozpadá a v rychlé informační době se stává minulostí. Jestliže je v rapu něco nového, jsou to Awful Records.
Žádný recept z laboratoře
Na Awful Records poprvé upozornil minulý rok šestadvacetiletý rapper ILoveMakonnen, kterého proslavil narkotický hit Tuesday. Ten se do šoubyznysu dostal jinou cestou, než původně zamýšlel. Nakonec se nestal vizážistou, ale prošel branami populární kultury jako vycházející hvězda po boku jednoho z komerčně nejúspěšnějších rapperů Drakea, navíc se smlouvou od velkého vydavatelství v ruce. S sebou si vzal hlavu figuríny se silným make-upem jako svůj symbol a také atlantskou rapovou komunitu – i když Makonnen teď sdílí pódia s celebritami jako Rihanna, na své souputníky nezapomíná.
Stačil jeden telefonát, aby Father (zakladatel Awful Records) přemluvil Makonnena ke spolupráci. Třicet minut na to Fatherovi přišla do e-mailové schránky narapovaná sloka s dotazem: „Kdy natáčíme videoklip?“ Nedlouho na to už seděli na zahradě před pověstným bytem Awful Records, který se měl ještě tolikrát objevit v jejich klipech, a za jedno odpoledne byli hotoví. Výsledkem byl track Nokia se samplem starého vyzvánění, které upomíná na časy bez smartphonů – tedy na časy, kdy by ještě nemohl fungovat internetový label tak jako dnes. Možná to bylo právě tou spontánní reakcí, proč si Makonnena později Father tak oblíbil. Tento čtyřiadvacetiletý nerd samouk si totiž nikoho k tělu jen tak nepustí – a to je také krédo labelu, který vznikal kolem roku 2012 jako kreativní studio několika spolubydlících z univerzity. Tehdy si ještě mysleli, že spíš než hudbu budou natáčet videoklipy a dělat grafický design. Father kolem sebe shromáždil skupinu kamarádů, kteří se stejně jako on vykašlali na školu nebo jenom sdíleli jeho nadšení pro rap, animé a videohry. Dalším krokem bylo dostat je do jednoho bytu, aby mohli každý den pracovat na nových nápadech. „To je přesně to, co z toho dělá něco jedinečného. Nejsme žádný recept z laboratoře,“ vysvětluje jeden z nich, rapper a producent vystupující jako Stalin Majesty, jak funguje kolektiv, kde má každý člen své místo.
„Nemusíte být profesionál, stačí to zkusit,“ zdůrazňuje v rozhovoru pro magazín Fact naděje současného r´n´b zpěvačka ABRA, která si sama produkovala aktuální nahrávku Rose. Přiznává, že dělá chyby, ale bez toho by se nemohla nikam posunout. Tím se řídí i další hudebnice z Awful Records, například Lord Narf a nebo mladá Tommy Genesis, jež by klidně mohla být další M.I.A. Nejvýraznějším rapperem je pak výše zmíněný Slug Christ, a to nejen pro to, že je v kolektivu jediný běloch. Bývalý student malby uvádí jako své vzory Marka Rothka nebo Jacksona Pollocka a ve svých textech o sebevražedných depresích míchá satanismus s dadaismem. Na své nedávno vydané nahrávce se připodobňuje k Bohu, ostatně na to odkazuje jedna část jeho uměleckého jména. Tu druhou charakterizuje slimák – malé nechutné stvoření, které ale za sebou zanechává stopu. Tak o sobě přemýšlí Slug Christ a nesmazatelnou internetovou stopu můžeme sledovat i u Awful Records.
Zákoutí cloudového ghetta
V předinternetových dobách se rapové mixtapy předávaly na rohu ulice a nejlevnějším způsobem distribuce byla magnetofonová páska a později cédéčko. Dnes se nemusíte hnout z místnosti, stačí vám počítač s rychlým připojením – po kazetách a kompaktních discích přišla doba cloudů. To ze všeho nejlépe vystihl Makonnen právě v tracku Nokia, kde rapuje: „Servírujeme digitální dope.“ V jedné větě tak neobsáhl jenom způsob, jakým fungují Awful Records, ale i současnou povahu internetového undergroundu a hudebního průmyslu obecně. Proti jeho singlové politice a promyšlených tazích se ale Awful Records chtějí vymezovat, stejně jako to udělal se svou nečekanou deskou Earl Sweatshirt a mnoho dalších. Byť se o takzvaném „surprise releasu“ v diskuzích mluví také jako o aktuálním marketingovém trendu, pro Awful Records je to jednoduše přirozené. Father nechce odkrývat obal nahrávek měsíc předem, vytváří ho mnohdy jenom několik hodin před tím, než hudbu dá na Soundcloud.
Podobné internetové kolektivy dnes najdeme všude po světě. Globálním fenoménem jako Awful Records se může stát leckdo, bez ohledu na národnost. Může to být Young Lean ze Švédska, a když přehlédneme jazykovou bariéru, klidně i pražský Gynger Money Gang sdílející zfetovanou flow i lo-fi přístup k videoklipům známý od Sluga Christa. Nebo tuzemská crew TIGP (The Internet Glory Project), jejíž track Nokia a já koneckonců připomíná první spolupráci Fathera a Makonnena. Těžko soudit, jestli jde o nepřiznanou inspiraci, nebo ne. Jisté je, že před sebou máme novou rapovou generací, která zná temná zákoutí cloudového ghetta, místo sprejování graffiti doluje z hlubin webu vintage osmibitovou grafiku a jejímž slangem jsou internetové memy a hlášky hrdinů z počítačových her. Nemá přitom smysl mluvit o „zvuku“ toho kterého města – nepochází totiž z Atlanty nebo Stockholmu, ale prostě z internetu.
Autor je hudební publicista, spolupracovník Radia Wave.