Odkládám časopis Narcis s datem 23. dubna 2017 a upírám svůj pohled na Hasana.
Nemusím se ptát, je zvyklý mi zrekapitulovat den sám od sebe.
„Všechny kanceláře jsou stejné. Lidé přikovaní k monitorům si mě kolikrát ani nevšimnou. To je dobře.“
Souhlasím.
„Kdyby mě zaměstnali nastálo, snad bych sehnal i nějaké bydlení.“
Mávnu nad tím unaveně rukou.
„Jestli chceš,“ říkám, „zeptám se ještě dnes několika přátel. Ale není to nutné.“
Hasan zavrtí hlavou. Všimnu si, že jizva nad čelem se mu už skoro zahojila.
„Horší jsou cesty tramvají, asi budu chodit pěšky. Nebo si pořídím kolo.“
Hasana zaměstnali v úklidové firmě, ale povoláním je fyzioterapeut. Pořád ho zkouším přesvědčit, aby nabídl své služby v nějaké nemocnici.
„To nejde, podívej se na ty ruce. Myslí si, že jsou špinavé. Rád budu ještě nějaký čas uklízet. A co ty?“
Závidím mu jeho trpělivost. Z kuchyně se zatím line lahodná vůně pokrmu, který moji přítelkyni naučila Hasanova žena Saida. Začnou se mi sbíhat sliny, nepříjemný pach křídového časopisu – kdo ho přinesl? – je tentam.
„Byl jsem si nechat potáhnout smyčec. Možná začnu hrát na ulici, ale musím si napřed vyřídit povolení.“
Vlastně jsem rád, že tu s námi rodina bydlí a přispívá na nájem; potom, co mě vyhodili z práce, by to mohlo být složité. Hasanův starší syn Mustakim má s sebou maličkou loutnu. Někdy mi hraje, co se na ni naučil, a já ho zkouším vést dál, i když nevím jak.
A chlapci právě vybíhají po schodech, protože vědí, že bude večeře. Tlučou a tlučou, ženy otevírají a vydávají povely.
„Nachystejte na stůl! Ale předtím umejt ruce!“
Jdou poslušně smýt zahradu, kde si hráli; odpoledne pomáhali Saidě plést koš. Má přítelkyně ho zítra donese na farmářský trh, kde ho bude vydávat za výrobek z Třeboňska.
Ale to už přistává na stole omáčka, placky, skopové a trocha zeleniny. Sváteční čas, kdy se všichni po náročném dni sejdeme kolem stolu. (Včera jsme měli rajskou.) Pod nohama se motá můj vypelichaný kocour.
Talíře se tísní na ubrusu, v několika vteřinách zorganizujeme příbory a skleničky, aby se na nevelkou plochu všechno vešlo.
„Mňam!“ hlásí Mustakim a Ali jazykem Jungmanna a Dobrovského. „Dobrota!“
Saida odpoví napůl žertem, k čemu jim ta řeč bude, když je stejně do pár týdnů vyženou.
Každý den se vynořují další a další otázky. Každý den se od sebe něco naučíme. Louskám arabská slovíčka… Jsem nicméně rád, že ve dvou pokojích, v kterých bydlíme, nás dosud nepřepadla ponorka. V rohu místnosti kobereček natočený směrem k Mekce, rozestlaná lůžka. Ležení v obýváku.
„Udělejme si velké prázdniny,“ nabízím. „Třeba už v červnu.“
Přítelkyně zatím nakládá jídlo a pouštíme se do toho. Těšíme se na další vyprávění, které vždycky po večeři následuje.
S jídlem se rozplývá i pachuť každodenních starostí a bavíme se jen tak, co je nového. Hasan má rád Alberta Camuse, a tak už poněkolikáté rozebíráme jeho povídku Host.
„I v Sýrii jsme jednou měli sníh a bylo ho víc než tady.“
„Tomu věřím, v Praze jste viděli jenom břečku.“
„Půjdeme v sobotu na Hrad?“ zeptá se najednou Saida.
„Jasně… Možná vás tam teda vezme N.“ Přítelkyně se na mě podívá, dorozumíváme se očima.
Má pevný pohled, zřetelně v něm čtu, že se můžu spolehnout.
Když Hasan vypráví o zabitých příbuzných, řekne: „Tady lidé usilují zapomenout, že mají také holý život. Dětinsky lpí na svých představách, z kterých je vyžene až stáří nebo nemoc.“ Najednou změní they na you: „To, že vám připomínáme, že pod všemi iluzorními i skutečnými vrstvami neustále tepe holý život, to vám vadí ze všeho nejvíc.“
Potom si s N. pouštíme v ložnici film. Všude kolem se kupí hromady věcí, přenesených od vedle.
N. si hladí břicho.
Před spaním si naposledy přečtu obsílku a modlím se, aby zítřejší výslech dopadl dobře.
Autor je básník a hudebník.