Spor o přijímání uprchlíků nerozděluje jen naši sekulární veřejnost, ale právě tak i křesťanské církve. Zatímco jedna část křesťanů – ta reprezentovaná biskupskou konferencí římskokatolické církve a ekumenickou radou církví – upřednostňuje přijímání pouze uprchlíků křesťanského vyznání, druhá část českého křesťanstva – reprezentovaná na oficiální úrovni synodní radou Českobratrské církve evangelické a dále jednotlivci i skupinami napříč křesťanským spektrem – odmítá jakékoliv selektování a je pro přijímání všech uprchlíků. Včetně těch, kteří jsou muslimského vyznání. První postoj, který apriorně souzní s předsudky vůči nekřesťanským uprchlíkům, vyjadřuje rozsáhlou krizi většiny křesťanských církví a z perspektivy víry pak jejich radikální teologickou nehodnověrnost. Zmapujme si nyní jednotlivé postoje a poté se na ně podívejme z perspektivy křesťanské víry a teologie.
Katolické ano i ne
Naše největší křesťanská církev – totiž Církev Římskokatolická, která, jak již její název napovídá, má k univerzálním tématům nejblíže a v jejímž čele je v současnosti progresivní, sociálně orientovaný papež – dospěla na poli mezináboženského dialogu možná k nejotevřenějším teologickým závěrům (viz dokumenty Papežské rady pro mezináboženský dialog). Její zdejší národní podoba se však přihlásila pouze k pomoci uprchlíkům křesťanského vyznání. V prohlášení České biskupské konference ve spolupráci s Ekumenickou radou církví se uvádí: „Vnímáme naléhavost potřeby solidarity s oběťmi válek a náboženské nenávisti, ale i obavy naší společnosti vyplývající ze současného přílivu migrantů do Evropy.“
Tomáš Halík má pravdu, Ježíš by skutečně dokument, který upřednostňuje pomoc jen jedné skupině, nepodepsal.
Solidaritu sice naši katoličtí biskupové a ekumeničtí potentáti z dalších církví neodmítají, ale má mít jasné limity. Státu i společnosti v otázce uprchlíků sice katoličtí biskupové nabízejí pomoc, ale týká se výslovně jen uprchlíků křesťanského vyznání. Jak se ve zmíněném dokumentu praví: „Nabízíme vládě, že vyzveme naše farnosti a sbory k tomu, aby po dohodě s místními samosprávami i za spolupráce s lokálními Charitami a Diakoniemi mezi sebe přijaly rodiny křesťanských migrantů. Jsme tak připraveni aktivně pomáhat v jejich integraci a vytvořit tím prostor pro obohacení naší společnosti.“
Jakkoli se Tomáš Holub, sekretář České biskupské konference pokouší jednoznačný tón dokumentu mírnit, s tím, že se biskupská konference a ekumenická rada nevyjadřovaly pouze k pomoci křesťanským uprchlíkům, těžko zmírnit pachuť z podobných slov. A to i proto, že jsme se například od olomouckého arcibiskupa Graubnera před časem dozvěděli, že „bezbřehé přijímání lidí jiné kultury musí znamenat konec dosavadní kultury. Příliv migrantů je třeba zastavit. Ale vážnější je otázka, jestli jsme naši kulturu už sami nepohřbili, když vymíráme a vůbec nám to nevadí. Nebráníme se ideologiím, které nás pohřbívají.“
Proti této rétorice se postavil Tomáš Halík, který v televizním rozhovoru řekl, že „přijímat jen křesťany by bylo nekřesťanské“ a že „tuhle výzvu by Ježíš určitě nepodepsal“. Halík své jednoznačné stanovisko posléze zmírnil s odvoláním na diskusi s Tomášem Holubem slovy: „Naše společnost je natolik uzavřená, že je potřeba postupovat postupně. U křesťanských běženců je určitá jistota, garance jejich představitelů, že mohou zabránit tomu, aby nepřišli opravdu problematičtí lidé.“ Přijímání křesťanských uprchlíků má tak být prvním krokem, který by snad mohl otupit protiimigrantské nálady, které ovládají naši společnost a jež jsou využívány populisty a extremisty. I když se Halík pokoušel svůj principiální postoj zmírnit, zdá se, že si jím v očích církevní vrchnosti uškodil, čemuž by napovídalo ostré napomenutí jeho farnosti ze strany arcibiskupa Duky, který Salvátorskou farnost kritizoval za účast na doprovodných akcích festivalu Prague Pride.
Evangelíci pro Evangelium
Jedinou církví, která se jednoznačně postavila za pomoc uprchlíkům, aniž by brala v potaz jejich vyznání, je Českobratrská církev evangelická. V jejím prohlášení můžeme číst: „Patříme k lidem, kteří věří v Boha, pokoušejí se následovat Krista Ježíše. Považujeme úctu k člověku, solidaritu a pomoc bližnímu za podstatné hodnoty života i soužití mezi lidmi. Do okruhu víry v Boha patří také pomoc lidem prchajícím před násilím a válkou, kteří v současné době přicházejí do Evropy.“ A kromě tohoto vyznání církev v prohlášení také kritizuje naše politiky za jejich zbabělost a podléhání populistickým náladám: „Naši politici prokázali v této věci minimální odvahu. Proto není divu, že nedokáží čelit populistům, kteří podněcují masovou paniku mezi lidmi, a vnášejí do společnosti nesnášenlivost a nacionalismus, které snadno podnítí násilné chování. Výsledkem je i to, že již téměř 60 procent obyvatel ČR odmítá uprchlíky přijmout.“
Z teologického hlediska je velmi podstatné, že se představitelé evangelické církve přihlásili hned v první větě svého prohlášení k Ježíši Kristu. Protože ten je pro křesťany mírou jejich jednání a vztahu ke světu v zevním i niterném smyslu.
Komu sloužíte?
Nuže, Tomáš Halík má pravdu, Ježíš by skutečně dokument, který upřednostňuje pomoc jen jedné skupině, nepodepsal. Není to jen známé podobenství o dobrém Samaritánovi, ale vlastní celek evangelia, který jakoukoliv výlučnost v otázce pomoci bližním radikálně zavrhuje. Pomoc bližnímu v nouzi – jakémukoliv – je základem křesťanské etiky. S touto otázkou vše stojí i padá. Kristovsky jednáme tehdy, když v lásce pomáháme, nehledě na následky. Ale můžeme jít ještě dále. Nejen latinskoameričtí teologové osvobození (ale třeba i tradiční autoři pravoslavné spirituality) učí, že v každém trpícím člověku se setkáváme s Kristem samým. Uprchlík, člověk, který utíká ze strachu o vlastní život, a přichází do cizí země, kde musí čelit nenávisti místních obyvatel, je ztělesněním Krista par excelence. I on ostatně v dětských letech, soudě podle novozákonního příběhu, byl uprchlíkem. Odmítat uprchlíkovi pomoc tedy znamená odmítat samotného Krista. Že něco takového neví sekularizovaná veřejnost, kterou ovládá strach a frustrace z vlastní, často nedůstojné sociální situace, to lze pochopit. Že něco takového nechtějí vědět ti, kteří se nominálně ke Kristu hlásí a jejichž posláním je Krista hlásat, to není jen smutné, to je skandální.
Zbývá se pak zeptat: kdo je váš Pán? Komu sloužíte? Pokud se bojíte, že nebudete oblíbeni, když se vlně nenávisti, strachu a sobectví postavíte, cožpak nevíte, že blahoslavení jsou ti, kdo jsou pronásledováni pro Jeho jméno? A nepředbíhají vás pak do Božího království oni levičáci a liberálové, kteří možná Krista jmenovitě neznají, ale nebojí se pro to, co hlásal a žil, vystavit se nenávisti, děsivým výhružkám, které, jak jsme před časem viděli, zahrnují i šibenice?
Z křesťanského hlediska je spor o uprchlíky sporem o Krista.
Autor je šéfredaktor Tvaru.