Taxislužba Uber: sdílením k zisku

Aplikace pro mobilní telefony Uber nahrazuje klasickou taxislužbu. Také ale posiluje neregulovaný volný trh.

Žijeme v době posedlé ekonomickou efektivitou. Její zvyšování není jen povinnou mantrou, ale stejně tak povinnou praxí. Zvyšování efektivity nás zavazuje podobně jako etické přikázání. Firmy ve jménu efektivity odložily během 20. století spoustu věcí jako zbytečnou zátěž. Zeštíhlovaly a seškrtaly zejména náklady na sociální zabezpečení zaměstnanců a další sociální výhody. Když to jde udělat bez lidí, je to vždycky lepší. Pokud jsou technologie levnější a výkonnější než lidé, nahrazují zaměstnance. Pokud to nejde, jsou alespoň zaměstnanci propojeni s technologiemi tak, aby byli nuceni podávat co největší výkony.

Některé firmy to dotáhly tak daleko, že jsou de facto jen vlastníky loga na produktech a z nich samotných zůstalo jen centrum moci a vlastnictví „know how“. Nové firmy jsou tak rovnou zakládány. Jedná se o naprosto zeštíhlené jádro a vše je outsourceováno. Outsourcing přitom stojí na velmi tvrdých a nekompromisních kontraktech s cílem dostat cenu práce co nejníže. Pořád ale zůstává otázka, co s lidmi? Například auta se samy ještě řídit neumějí.

Kapitalizace sdílení

O sdílení statků panuje představa, že stojí proti idejím čisté tržní efektivity. Že je to něco, co odporuje směně. Očekáváme, že sdílení bude založené na logice daru. Jak už objevil Marcel Mauss a dále rozvinul například Pierre Bourdieu, ekonomie daru je svázána s budováním společenských vazeb a vztahů uvnitř lidské komunity. Téměř žádný dar není darem čistým a vyžaduje dar na oplátku. Takový dar, ale může být odložen a splacen později nebo někomu jinému. Tato logika opravdu odporuje logice kapitalistického trhu. Sdílení může být však využito zcela naopak.

Co nám podobné platformy přinášejí? Zejména staví celou ekonomiku sdílení na hlavu tím, že z ní odstraňují vzájemnost a místo toho ji formalizují a podrobují vládě neregulovaného trhu.

Taxislužba Uber je dobrý příklad praxe zvyšování efektivity zeštíhlováním a zároveň využitím sdílení. Vlastně to ani není taxislužba, je to jen webová aplikace, aspoň se tak sama prezentuje. Kdo má auto, může se zapojit jako řidič. Zákazník pak v aplikaci najde vhodné vozidlo a už se veze. Zprostředkovává se zde poptávka k nabídce. Už se nespoléhá jen na vrtkavost daru, který občas nepřijde, když má, a tudíž není efektivní. Místo toho se vytváří prostředí, kdy se ze sdílení stává pouhé zprostředkování. Platforma dává dohromady ty, kteří chtějí darovat, s těmi, co potřebují být obdarováni – a tuto službu zpoplatňuje.

Samotná firma obstarává jen připojení na trh a zbytek nepodstatných věcí jako dodávku aut a ježdění samotné nechává na řidičích. Vytváření trhu a zprostředkování je klíčové a v celém systému zůstává nepostradatelným, zbytek jsou naprosto zaměnitelné součásti. Bohužel zároveň jsou to lidé, kteří si vydělávají na obživu. Každý z nich jede sám na sebe. Zda si něco odloží v rámci sociálního pojištění, je čistě jeho věc. Dostane-li se na dlažbu, protože se zrovna změní touha klientů a začnou jezdit něčím jiným, nikoho to nezajímá. Přijde-li dotyčný o auto, ať si koupí nové. Trh je prostě trh. Z klasického prostředí firmy podnikající ve službách tak nezůstalo prakticky nic. Sdílení zde posloužilo jako způsob, jak se vyhnout regulaci, a zároveň jako mechanismus pro maximální zefektivnění firmy.

Soumrak taxikářů?

Nejvíce jsou na tom biti samozřejmě taxikáři. Ve Francii, kde je Uber chápán v podstatě jako invaze do místní pracovní kultury, se taxikáři ohradili dosti zostra – musela je rozhánět pořádková policie a hořela u toho auta. Lokální šéfové Uberu pak skončili s obviněním. Zlé je, že taxikáři a jejich odbory mohou i přes své regulace zůstat bez zisku. Pokud zde nezasáhne stát, jejich ochranné prostředky jim nepomohou, protože celá logika Uberu je založená na tom, že se jedná o profesionálně domluvené a zpoplatněné obyčejné svezení.

Ale ani zásah státu není úplně snadný. Ve Spojených státech se momentálně vedou soudní spory o tom, zda vůbec Uber je zaměstnavatel a jeho řidiči zaměstnanci, a tudíž zda má Uber povinnost přispívat do všech možných systémů sociálního zabezpečení, podílet se na provozu automobilu a vyplácet dýška účtovaná zákazníkům.

Co nám podobné platformy přinášejí? Zejména staví celou ekonomiku sdílení na hlavu tím, že z ní odstraňují vzájemnost a místo toho ji formalizují a podrobují vládě neregulovaného trhu. To, že idea Uberu je založena právě na sdílení, nakonec paradoxně vede k tomu, že zde neplatí běžné (regulované) obchodní vztahy, ale bezohledný kapitalismus. Ztržněním daru tak přicházíme o jeden z prostředků, jak kapitalismu aspoň částečně vzdorovat.

Autor je sociální antropolog.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies