Tsiprasova zrada?

Reformismus Syrizy skončil pragmatickým potratem. Přistoupilo Řecko na novou mnichovskou dohodu?

V posledních dnech byly neoliberální koncepty a Německo proklínány. Naopak řecká vláda „radikální levice“ je bezmála litována, jak podlehla drtivé přesile. Naposledy o víkendu, kdy znovu kapitulovala v bodech, které jsou vůbec nejhorší ze všech předchozích kapitulací od voleb z 25. ledna; nejhorší ze všech „čestných kompromisů“, jichž se za vlády Alexise Tsiprase urodilo jako prašivek po dešti. Jedna paní mi z Atén napsala ve tři ráno (zrovna skončilo kladné hlasování řeckého parlamentu o tvrdých ústupcích takzvané trojce, které vzápětí byly institucionalizovanými lichváři v Bruselu prohlášeny za nedostatečné), že dává svým dětem do školy dvojité svačiny. To aby se mohly podělit se svými hladovými spolužáky, jejichž rodičům chybí už i peníze na jídlo. A ještě v té bezesné noci dodala: „Je mi líto Tsiprase.“

Říci věřitelům „ano“ pár hodin po mobilizačním referendu, které týmž věřitelům řeklo jasné „ne“, a za další týden přijmout ještě tvrdší „ano“, představuje bezprecedentní rychlost politické zrady.

Vzpomněl jsem si okamžitě na šokující vjemy z historie mé vlastní země. Na ty, které mne velmi ovlivnily, k nimž jsem se vztahoval, ale také je několikrát přehodnotil. Viděl jsem a slyšel opět – po podpisu moskevského protokolu, té kapitulace před okupanty – populární „muže ledna 1968“ a následného československého jara, plačícího Alexandra Dubčeka i zachmuřeného Josefa Smrkovského. Ten první mezi předlouhými pomlkami kuňkal, že musíme zůstat v táboře, do nějž patříme, zatímco ten druhý hlásal jakoby odvážněji: „Je to tragédie malých národů, které si kladou velké, ušlechtilé cíle.“ Naši představitelé, které jsme vzali za své i bez svobodných voleb, vzbuzovali tenkrát jen a jen lítost. Přitom však nám hned po invazi vnucovali coby nezměnitelnou danost jakýsi objektivní řád vesmíru nebo alespoň Evropy („Radím vám, podívejte se na mapu,“ řekl Smrkovský dvacetiletým studentům). Řád, jenž pak přirozeně vyústil v normalizaci. Byla to obyčejná zrada, nic víc, nic méně. Byla to zbabělost a zároveň ideově hluboce zdůvodněná neschopnost říci „ne“ v naprosto klíčovém okamžiku pravdy. Kdo si všelijak racionalizuje a zastírá skutečnost, že vlastně nechce ručit ani svým pohodlím, natož životem, dohrál svůj part a mizí z tvorby dějin.

Reformátoři nereformovatelného

Další podstatný vjem, byť převážně literární, mi zprostředkoval později Jiří Šotola, básník a spisovatel, který v sedmdesátých letech zůstal trčet mezi oficiální (ostře sledovanou) tvorbou a disentem (venčil psa Pavlu Kohoutovi, kdykoli jej sbalila tajná policie). V roce 1978 vydal Šotola historický román z 15. století Svatý na mostě o životě Johánka z Pomuku (Jana Nepomuckého). A pojal mučedníka jako archetyp kariérního čecháčkovství, které nahoru panáčkuje, dolů dupe, za všech okolností hrabe pod sebe a jen souhrou náhod hyne jako červ mezi mlýnskými kameny dvou mocí. V samizdatu byl román odsouzen coby návod k cestě do mravního bahna (tvrdil František Šamalík). Jenže Šotola dal rozhodující slovo jiné postavě. Poselství románu tlumočí umírající kanovník a pařížský doktor teologie Vojtěch Raňkův z Ježova, muž, který zůstal šotolovsky trčet mezi reformním královským dvorem Václava IV. a prvními plamínky příští, jenom tušené a nepojmenované husitské revoluce (Matěj z Janova). Hradní poradce a ochránce kacířů aktualizuje přátelům u svého smrtelného lože Kristovu metaforu meče, jejž namísto pokoje přináší na svět: „A kdo nemá meč, prodá sukni, a koupí si ho… A ničeho ať vám není líto, až nadejde chvíle pravdy.“

V politice není místo pro lítost, pro natahování moldánků, pro poutě na hroby mučedníků, kteří sice zpravidla nebyli mravně zbahnělí, ale dopustili se nějaké závažné chyby. Salvador Allende udělal chybu, když předpokládal, že postačí, zachová-li v zemi svobodné volby i slovo, uzná-li jej Richard Nixon za rovnoprávného prezidenta suverénní země (třebaže nařídí, jak se i stalo, aby chilská ekonomika „skučela“) a bude-li náčelník štábu – jakýsi generál Pinochet – dodržovat ústavu, na niž přísahal. „Teprve když se reformátoři přesvědčí, že systém je nereformovatelný, přerůstá reforma v revoluci,“ říkával po svém návratu z exilu po roce 1989 Eduard Goldstücker, jeden z významných „mužů ledna“ (a říkal to proto, aby obhájil svoji někdejší osmašedesátnickou naivitu). Ano, někdy se objeví tanky kontrarevoluce jako preventivní úder mnohem dřív než revoluce sama. V Československu 1968, v Chile 1973 anebo v Řecku 2015, kde zatím obrněné tanky jevově zastupují uzavřené banky (a řecká ekonomika vskutku „skučí“). Ale kde jsou ti reformátoři, kteří se již – když už zapomněli historickou zkušenost, jež je přece snad kulturním pokladem všeho lidstva – na vlastní kůži mohli přesvědčit, že systém je nereformovatelný? V čem je takzvaná radikální levice vlastně radikální, jestliže od samého počátku předvádí pouze kaskádu kapitulací?

Řecký Mnichov?

Tohle je zásadní. Nemá valný smysl odhalovat, že predátoři jsou dravci, Merkelová krutá a Schäuble ošklivé káčátko. Pravidla, která dnes prosazují, sešněrovaly Evropu už od poloviny osmdesátých let. Větší problém je, že se radikální tažné muly tak rychle transformují ve vyšeptalé politické nuly, ba v převody a páky svých úhlavních nepřátel. Pozorovatelé se shodují v tom, že říci věřitelům „ano“ pár hodin po mobilizačním referendu, které týmž věřitelům řeklo jasné „ne“, a za další týden přijmout ještě tvrdší „ano“, když predátoři původní kapitulaci označili za nedostatečnou (jsouce do hloubi duše a až za hrob uraženi projevem vůle řeckého lidu), představuje bezprecedentní rychlost politické zrady. Podobně rychle, byť za poněkud jiných okolností, běžely události mezi československou mobilizací 23. září a přijetím mnichovské dohody vládou 30. září 1938, jen sedm dní po přehlídce celospolečenského odhodlání k obraně. Toto má přece vždy následky. Takhle se celým národům lámou hřbety a charakter na několik generačních kohort. Takhle se zakládá masová frustrace, jejímž vyústěním bývá často neřiditelná agresivita či dlouhá a hluboká apatie.

Jsme svědky natolik přenošených reformistických iluzí, až se v jejich radikálním ledví dusí plod každé naděje na změnu. Když už ráno po volbách Syriza neznárodnila banky a nezavedla přísnou kontrolu kapitálových toků, aby ze země neutíkaly desítky miliard (v zahraničí je uložen dvojnásobek řeckého dluhu), když už nezabavila největší flotilu miliardářských jachet na světě, měly být připraveny pro případ zásadního konfliktu tiskařské lisy na samostatnou národní měnu. Aby byl na bitevním poli alespoň nějaký – byť velmi tísnivý – prostor k manévrování. Nic se neudělalo, nic životně důležitého nebylo připraveno. Místo toho se Tsiprasův tým vrhl do hledání „čestných dohod“ s kapitálem a nenechal si v té kvadratuře kruhu zadní vrátka. Potom se však nutně nejen referendum 5. července a nejen půlroční levé vládnutí, ale i celý projekt Koalice radikální levice (SYRIZA) jeví od počátku jen jako upuštění páry. Jako sofistikovaný podvod, který „investorům“ v Řecku nahrazuje tradiční strany, propadlé do nebytí. Bude-li Řekům „líto Tsiprase“, může to nějaký čas i vydržet. Nacisté ze Zlatého úsvitu, kteří při premiérově kapitulantské řeči v parlamentu drželi v rukou nápis OXI (NE), zatím jen tak sedí. A potichu vyčkávají…

Pravda přežije

Mnozí namítnou, že Řekové sice chtějí lepší život, ale zároveň i euro. A že by doopravdy radikální kroky odmítli jako stalinismus, jehož tezovitou revoluční rétorikou je ohlušují komunisté. Ale tak to není. Ze stalinské KKE byla naloupána skoro celá dnešní řecká levice (včetně Tsiprasova hnutí Synapsismos). Je to zbytkový skanzen, i když hlučný, čiperný a stále – a zvláště nyní – schopný sbírat protestní hlasy. V Syrize jsou autentické marxistické proudy. A v ní i mimo ni existují subjekty, například trockistická Antarsya (Vzpoura), které dokážou suchou teorii, historickou paměť antikapitalistických hnutí i reálnou každodennost Řeků propojit bez dutých frází, kultovních rituálů a nacionalismu. O košatém řeckém anarchismu ani nemluvě. Manažerský štáb Syrizy se však nestará o sociální edukaci lidových vrstev. Hlásá v teorii – stejně jako španělské Podemos – „postmoderní postmarxismy“ postrevoluční éry. A v praxi provozuje pragmatismus, v němž se „ne“ mění v „ano“ a obraty na čtyráku v ctnost.

„Král nebude spokojen. Král se mýlí,“ nechává Jiří Šotola ve svém románu vést vnitřní monolog neortodoxního svatovítského kanovníka poté, co Václav IV. nabádal jenom k mírné reformě církve, v níž by byla pouze přikryta šlojířem a navoněna. „Daremní zástupové rodí daremné kazatele. A pravda jest a přebývá mezi nimi a tak jako oni přežije potopu.“

Autor je politický komentátor.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies