Vede se tu kampaň proti viditelné chudobě


Přinášíme rozhovor se členem neformálního sdružení Kritická sociální akce – KRISA.

Kolektiv KRISA vznikl jako reakce angažovaných sociálních pracovníků na opakované a rutinní násilí páchané na lidech bez domova na pražském hlavním nádraží, kterého se dopouští tamní soukromá bezpečnostní agentura. Samotná budova nádraží je provozována další soukromou firmou Grande Stazioni, která si ochranku pronajímá. Snaha vytlačit bezdomovce je tak velká, že poškozuje i cestující, kteří si na nádraží při čekání nemají v hale kam sednout.

Jakou funkci má v životě lidí bez domova budova hlavního nádraží v Praze?

Pražské nádraží je v centru a je tradičně místem, kde lidé bez domova hledají zdroje, které jim umožňují přežití na ulici. Kousek od nádraží sídlí sdružení Naděje a další pomáhající organizace. První kroky lidí, kteří se ocitnou bez domova, směřují rovnou na nádraží, dělá to tak většina lidí skoro intuitivně. Dozví se tam důležité informace, třeba kde jsou azyláky, kde mají jídlo zdarma a podobně. Platí si tam za záchody, čili je tam pro ně i nějaká základní hygiena, je tam obchod.

Nádraží plnilo tyto funkci vždycky?

Historie pražského nádraží by to potvrzovala. Při výzkumu jsem získal spoustu výpovědí lidí, kteří přijeli ze severní Moravy nebo ze severních Čech hledat do Prahy lepší život, vystoupili z vlaku a ocitli se na nádraží. Teď hlavní nádraží spravuje Grande Stazioni, což je firma, která budovu zrekonstruovala a která se snaží prostor udržovat v podobě shopping mallu. Pravidla, která tam zavedla, jsou podle mého názoru záměrně nastavená tak, aby lidem bez domova nevyhovovala, což je částečně pochopitelné, ale ve chvíli, kdy tam začnou mlátit lidi, je to už daleko za hranicí únosnosti.

Nejde o zaběhlé postupy sociální práce, neřešíme sociální dávky, ale skutečnost, že jsou lidé biti.

Jaká jsou ta pravidla?

Podle toho, co pozoruji a slyším, tam v zásadě lidé bez domova nesmějí být. Navíc tam nejsou žádné lavičky, kde by si mohli sednout. Ten prostor je řešený tak, že tam není možné trávit čas. A to se týká i lidí, kteří tam čekají na vlak. Můžete sedět v kavárně nebo restauraci a turisti na nádraží často polehávají na baťozích. Ti jsou tam ovšem tolerovaní.

Jak ochranka zdůvodňuje vyhazování bezdomovců?

Pracovníci ochranky jim jednoduše řeknou: „Ty sem nepatříš, vypadni.“ Když se někdo pokouší aspoň verbálně bránit s tím, že si jde třeba jen něco koupit do Billy nebo jde na záchod, za který zaplatí, řeknou mu to samé. Sekuritka, která má dohlížet na pořádek uvnitř haly, opakovaně překračovala a stále překračuje pravomoci své působnosti. K napadání navíc dochází nejen uvnitř, ale i venku před budovou.

Máte představu, podle jakého klíče pracovníci agentury rozeznávají osoby bez domova? Nemusí to být vždy snadné.

Stejně jako někteří lidé bez domova znají členy sekuritky, platí to i naopak. Byl by určitě zajímavý experiment přijít tam v ušmudlaném oblečení a otevřít si krabičku se svačinou. Sekuritce totiž v zásadě vadí i sezení na zemi, a když se sedící člověk rozhodne najíst, může to být problém.

Iniciativy, jako je ta vaše, ovšem nezapadají do běžného rejstříku sociální práce.

Ve chvíli, kdy jako sociální pracovník cítíte, že už nestačí zaběhnuté postupy a problém přetrvává, je třeba vykročit za běžný rámec. Často jde o to spojit síly s těmi, kterých se ta problematika týká. Nejde o zaběhlé postupy sociální práce, neřešíme sociální dávky, ale skutečnost, že jsou lidé biti. Ve chvíli, kdy toto násilí nabylo rutinních rozměrů, rozhodli jsme se medializovat kauzu, zorganizovat demonstraci a dohledat, kdo je za to zodpovědný. Kritická sociální práce má přesah, jde o selhávání systému a tady systém selhal ve velkém. Ti lidé již hledali pomoc, policie je ale odmítla, a jedná se tedy o nízkou vymahatelnost práva pro chudé osoby. To je nebezpečný strukturální precedens, na který musíme upozornit. Společenská spravedlnost leží v centru kritické sociální práce.

Jak vypadá typický případ násilí na člověku bez domova na pražském nádraží?

Když jdou ženy bez domova do obchodu, tak jim řeknou třeba: „Vyhul mi kokota, ty špinavá krávo.“ Co se týče fyzického násilí, jednalo se třeba o shození z eskalátorů, mlácení obuškem, pěstmi, kopání. Někdy je mlátí přímo v budově, někdy pokračuje bití i venku. Před nádražím dochází i k hromadnějším akcím, pokud se komunita bezdomovců oběti aspoň verbálně zastane. Násilí má pravidelný charakter, což potvrzují osoby na ulici i sociální pracovníci. Když jsme tam dělali demonstraci a rozdávali letáky, muži na lavičkách sami říkali: „Vy děláte demonstraci proti těm sviním, co nás tady mlátí.“ Asi nejvíc šokující ale bylo, že policie odmítla vůbec přijmout toto násilí jako podnět k prošetření s tím, že tam stejně bezdomovci nemají co dělat.

Jak často se lidé bez domova stávají obětmi násilí?

Násilí se v jejich příbězích objevuje bohužel skoro se stoprocentní pravděpodobností, ať už je to násilí ze strany policie, různých ochranek, veřejnosti nebo i ze strany samotné bezdomovecké komunity. Zhruba od Vánoc se během mého výzkumu začala historka o násilí na hlavním nádraží objevovat pravidelně. Uvědomil jsem si, že je něco špatně. My nemůžeme po Praze honit každého sekuriťáka, který v obchodním centru zmlátí někoho bez domova, ale pokud je to strategií nějaké konkrétní firmy, nabývá to strukturálních rozměrů. Navíc nádraží je veřejný prostor

Je nádraží opravdu veřejný prostor, jako třeba náměstí?

České dráhy jsou veřejná instituce, a i když pražské hlavní nádraží provozuje soukromá společnost Grande Stazion, nádraží by i tak mělo být veřejným prostorem.

Máte nějaké pochopení i pro tuto firmu?

Mám naprosté pochopení pro to, že když si někdo chce udělat krásnou naleštěnou halu typu obchodního centra, tak tam nechce zbídačené lidi. Pro to mám pochopení, byť se mi to těžko formuluje. Ale naprosto nemám pochopení pro to, pokud při tom užívá násilí.

Myslíte, že to je vůle vedení nebo jen excesy jednotlivců z ochranky?

Je to bohužel součást obecné strategie proti lidem bez domova – ať už jde o kriminalizaci bezdomovectví nebo zákaz pobytu na Praze 1 či v jiných městských částech. Lavičky, na kterých se nedá spát a jiné urbanistické nástroje mají vytlačit bezdomovce na okraj. Spousta azylových domů nepřijímá lidi s alkoholovou závislostí, což de facto nemocným lidem znemožňuje jejich služby využívat. Vytlačování lidí bez domova je systémové a promyšlené.

Jaké je podle vás řešení?

Chybí denní centra pro lidi bez domova. Oni na nádraží nechtějí být, to není otázka volby, spíš nemají jinou možnost, mají tam určité zdroje, sociální kontakty a v zimě je tam teplo. Pokud spí například na noclehárně Hermes, musí ji opustit v sedm ráno, kdy mrzne, je ještě tma a oni potřebují být v teple zajít si na záchod. V Praze neexistují denní centra, kde by mohli bezdomovci přebývat celý den a cítit se bezpečně. Všude v Evropě jsou podobná denní centra běžná, u nás jsou ale otevřená třeba jen na dvě hodiny a pak už se tam ten člověk nesmí vrátit. Vyzvednete si chleba, hrnek čaje a jdete ven. Je to taková servisní rychlovka, která poskytuje opravdu jen to nejzákladnější. Stejně tak fungují sprchy, hygiena. Všude platí spousta pravidel, která řadě lidí nevyhovují – například nesmí mít s sebou psy, ale je to celá řada předpisů, se kterými ti lidé nesouzní. Pokud by měli lepší volbu, nejspíš by šli jinam než na nádraží.

Jak přežívají, pokud nejsou na nádraží?

Na periferiích vznikají stanová městečka, existuje spousta bezdomoveckých squatů. I ty jsou policejní a jinou buzerací systematicky vymycovány. Do jedné opuštěné ubytovny dokonce přijeli hasiči, vytopili ji a tak tam znemožnili bydlení. Skoro každý bezdomovec je schopný si nějaký domov vytvořit, ale nejsou schopni si ho udržet, protože je jim to znemožňováno. Proti viditelné chudobě je tu vedena cílená kampaň.

 

A2LARM