Vítězství stejnopohlavních manželství v USA


Nejvyšší soud Spojených států amerických rozhodl ve prospěch uzavírání sňatků stejnopohlavních párů. Boj za práva LGBT ovšem pokračuje.

Nejvyšší soud Spojených států amerických vynesl 26. června jedno z nejvýznamnějších rozhodnutí ve své historii. Stejnopohlavní páry po celých Spojených státech budou moci nyní díky rozsudku v kauze Obergefell versus Hodges uzavírat manželství. Vítězství desetiletí trvajícího úsilí o zrovnoprávnění homosexuálů v USA má však i svoji stinnou stránku. Nesouhlasná stanoviska čtyř soudců Nejvyššího soudu poukazují na těžko překonatelnou propast mezi zastánci stejnopohlavních manželství a jeho odpůrci.

Historické ohlédnutí

Úsilí o zrovnoprávnění stejnopohlavních vztahů začalo v USA na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Stonewallské nepokoje, které propukly v roce 1969 v reakci na tvrdý policejní zásah proti homosexuální klientele klubu Stonewall Inn v newyorské Greenwich Village, vedly k formulování požadavků na rozšíření manželství i na páry stejného pohlaví a k prvním litigačním sporům, které však byly soudy bez milosti smeteny ze stolu. Průlom přineslo až rozhodnutí Nejvyššího soudu státu Havaj ve věci Baehr versus Levin v roce 1993. K velkému překvapení celého světa Nejvyšší soud státu Havaj rozhodl, že vyloučení párů stejného pohlaví z přístupu k manželství představovalo diskriminaci na základě pohlaví.

Rozhodnutí ve věci Obergefell versus Hodges může stejně dobře jako zastáncům stejnopohlavních manželství sloužit i jejich odpůrcům.

Rozhodnutí v případu Baehr versus Levin a navazující rozhodnutí Baehr versus Miike vyvolala v USA mezi odpůrci myšlenky stejnopohlavních manželství paniku. Ta vedla k přijetí právní úpravy známé jako Defense of Marriage Act, která výslovně dovolila jednotlivým státům USA neuznávat stejnopohlavní manželství a vyloučila dopad všech federálních zákonů upravujících manželství na homosexuální páry. Havaj a mnoho jiných států USA potom na základě referenda upřesnilo zákonnou definici manželství tak, aby mohlo být uzavřeno pouze mezi jedním mužem a jednou ženou.

V prosinci 1999 však Vermontský nejvyšší soud v případu Baker versus Vermont rozhodl, že vyloučení párů stejného pohlaví z požívání výhod poskytovaných rodinným právem porušovalo ústavu tohoto státu. Vermontská legislativa tak vytvořila instituci „občanských svazků“, která stejnopohlavním párům dávala všechna práva a povinnosti předtím vyhrazená manželství. Odtud byl již jen krok k plnému uznání práva párů stejného pohlaví uzavřít manželství, které přinesl Nejvyšší soud státu Massachusetts ve věci Goodridge versus ministerstvo zdravotnictví. Rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve věci Spojené státy versus Windsor z roku 2013 potom prohlásilo část Defense of Marriage Act omezující federální definici manželství pouze na heterosexuální páry za protiústavní.

Poslední štace

Případ Obergefell versus Hodges se stal poslední štací odpůrců stejnopohlavních manželství. V popředí meritorních argumentů stálo tvrzení, že zpřístupnění manželství stejnopohlavním párům znehodnotí instituci manželství pro páry heterosexuální, které do něj kvůli tomu nebudou vstupovat, což uškodí dětem narozeným díky tomu mimo manželství. Záchranným argumentem potom bylo tvrzení, že soudům nepřísluší o této otázce rozhodovat. O zpřístupnění manželství stejnopohlavním párům by měli podle odpůrců rozhodnout občané v referendu nebo prostřednictvím svých zvolených zástupců.

Nejvyšší soud odmítl argument o znehodnocení manželství jako ničím nepodložený. Rozhodnutí páru uzavřít manželství vychází z mnoha osobních, romantických a praktických hledisek a je nerealistické dovozovat, že heterosexuální páry by přestaly uzavírat kvůli stejnopohlavním párům manželství. Zpřístupnění manželství párům stejného pohlaví založil na čtyřech základních principech vycházejících z rozhodovací praxe. Prvním je autonomie vůle každého člověka, kterou zdůraznilo už slavné rozhodnutí Loving versus Virginie rušící zákaz mezirasových svazků. Každý má na základě tohoto principu právo vybrat si svého partnera. Druhým principem je povaha manželství jako jedinečného vztahu dvou osob, který umožňuje páru definovat sebe samotné svým závazkem k druhému člověku. Třetím principem je podle Nejvyššího soudu USA nejlepší zájem dětí. Ve světě, v němž jsou děti stejnopohlavními páry běžně vychovávány, je omezení jejich přístupu k manželství zásahem do práv dětí, které tak nemají možnost dosáhnout stejného právního postavení jako děti vychovávané heterosexuálními páry. Coby čtvrtý princip soud vyzdvihl manželství jako tradiční základ společnosti, bez něhož by nebyla „ani společnost, ani pokrok“.

Jelikož ve vztahu k těmto principům není mezi stejnopohlavními a heterosexuálními páry rozdíl, shledal Nejvyšší soud nevýhody, které nemožnost uzavřít manželství stejnopohlavním párům přináší, za protiústavní: „Omezení manželství na páry opačného pohlavní se mohlo dlouho zdát přirozené a spravedlivé, ale jeho protikladnost s centrálním významem základního práva uzavřít manželství je nyní zřejmá.“ Nejvyšší soud tedy vnímal právo stejnopohlavních párů uzavřít manželství jako přirozené rozšíření práva, které nyní požívají páry heterosexuální.

Hluboká propast

V euforii nad rozhodnutím však nelze opomenout skutečnost, že rozsudek prošel jen těsnou většinou pěti soudců z devíti, přičemž všichni nesouhlasící soudci zpracovali až neobvykle razantní disentní stanoviska. To je zásadní rozdíl oproti jednohlasnému rozsudku ve věci Loving versus Virginie. Nesouhlasná stanoviska mají jeden společný jmenovatel, a to odmítnutí soudcovského aktivismu, který podle nich nahradil vůli občanů. Při bližším pohledu však ze všech disentních stanovisek vyplývá zásadní rozdíl v přístupu k otázce stejnopohlavních manželství oproti většině. I když soudci protestují proti nahrazení vůle občanů soudním rozhodnutím, ve skutečnosti jejich argumenty míří proti existenci práva stejnopohlavních párů na manželství jako takového. Oproti většině vnímají nesouhlasící soudci právo uzavřít stejnopohlavní manželství jako nové právo, které ústava USA nezaručuje.

Tato dichotomie mezi rozšířením stávajícího a vytvořením nového práva připomíná výzkum francouzského antropologa Claude Levi-Strausse, který v knize Strukturální antropologie popisuje indiánský kmen, jehož členové jsou rozdělení do dvou skupin. Jedna z nich vnímá plán jejich vesnice jako dva soustředné kruhy obydlí. Druhá skupina vnímá plán vesnice jako jeden kruh rozdělený v půlce neviditelnou hranicí. Podle Levi-Strausse tato dichotomie symbolizuje antagonismus, s nímž se obě skupiny nedokázaly vnitřně vyrovnat. Obdobně vnímání práva stejnopohlavních párů uzavřít manželství buď jako rozšíření stávajícího práva, nebo jako zavedení nového práva není jen právním oříškem, ale vyjádřením ideologického rozkolu mezi oběma skupinami, které myšlenku stejnopohlavních manželství buď přijímají, nebo odmítají.

Nesouhlasná stanoviska soudců v případu Obergefell versus Hodges poukazují na skutečnost, že mezi oběma tábory zeje propast, kterou nebude jednoduché překonat. Rozhodnutí je tak vítězstvím v bitvě, ale nikoliv ve válce. Mnoho Američanů se s rozhodnutím bude smiřovat jen těžko, což může mít na LGBT komunitu negativní dopad. Vnímání práva stejnopohlavních párů uzavřít manželství jako práva nového najdeme i v současné rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k této otázce. Rozhodnutí ve věci Obergefell versus Hodges tak může stejně dobře jako zastáncům stejnopohlavních manželství sloužit i jejich odpůrcům.

Vyhlídky do budoucna

Stejnopohlavní manželství nepředstavují konec vývoje společenských přístupů k právně uznávaným vztahům mezi dospělými. Odpůrci stejnopohlavních manželství se často uchylují k argumentu, že uzákonění stejnopohlavních manželství povede k legalizaci různých sexuálních deviací nebo absurdních sňatků se zvířaty či věcmi. Tyto argumenty jsou však bezpředmětné, protože právně uznané mezilidské vztahy jsou omezeny principy autonomie vůle a veřejného pořádku. Do manželství nebo registrovaného partnerství tak může vstoupit jen ten, kdo může k tomu dát kvalifikovaný souhlas a takový vztah nesmí být v rozporu s principy zásadními v demokratické společnosti. Problematické jsou tak výhledově vztahy více než dvou osob, které by vnesly zmatek do majetkoprávních vztahů mezi partnery nebo vztahy k dětem těchto partnerů. Hlasy volající po legalizaci polyamorických vztahů však existují.

Stejnopohlavní vztahy také zachovávají binární pojetí pohlaví, podle něhož muž musí být muž a žena musí být žena. Translidé se oproti homosexuálům setkávají s větším nepochopením a nedůvěrou společnosti. To se odráží i v právním řádu mnoha států včetně České republiky. Občanský zákoník váže úřední změnu pohlaví na chirurgický zákrok „při současném znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů“. Ženy s penisem a těhotné muže tedy český právní řád považuje za nežádoucí. Toto překvapivě drastické ustanovení ztotožňuje biologické pohlaví s genderovou identitou, což však neodpovídá sebeidentifikaci mnoha translidí.

Rozsudek Obergefell versus Hodges jako důležitý milník v boji za rovnoprávnost LGBT komunity představuje jen dílčí vítězství v boji, který bude pokračovat. Společenské přístupy k lidské sexuální identitě jsou stále v moci mnoha předsudků a archaických konceptů. Bigotnost a hlasitý nesouhlas určité části společnosti ke stávajícímu vývoji ve vnímání těchto vztahů jsou všeobecně známé. Nesouhlasná stanoviska soudců v rozsudku Obergefell versus Hodges však dávají znát, že tento nesouhlas má velmi hluboké kořeny a homofobie ze společnosti jen tak nezmizí. Na přístupu společnosti k sexuálním menšinám je proto potřeba stále pracovat.

Autor je právník.

 

A2LARM