Punková kapela Šanov 1 se v roce 1992 ptala, „co dělá českej vlastenec“. A odpovídala na to punkově pádným způsobem. Stejně zajímavou otázkou ale je, co je to vlastně samotné české vlastenectví. K jakým hodnotám a jaké minulosti se český vlastenec může odvolávat? A dělá z něj vlastence jenom vlajka místo pláštěnky, český lev na triku a znalost první sloky hymny? Když pomineme státní symboly, je trochu pochybné, že k utužení vlastenecké identity stačí, že jsme fanoušky hokeje, pijáky piva a na základní škole většinu z nás donutili přečíst Babičku.
Prázdný signifikant
Nelze se vyhnout dojmu, že české vlastenectví je tak trochu prázdný signifikant. Každý si do něj může dosadit cokoliv, co má nějak spojené se svým osobním prožitkem češství. Výsledný obraz pak může být stejně pestrý jako nesourodý. Vedle sebe mohou stát Jiráskovy Staré pověsti české, fandění fotbalovému nároďáku, babiččina svíčková nebo třeba Karafiátovi Broučci. Pokud má ovšem mít vlastenectví jiný než čistě osobní a sentimentální dosah, tohle nestačí. Je pro něj nezbytné se ohlížet zpátky do minulosti a hledat národní tradice, na které chce navazovat. A to nemusí být v českém případě tak úplně snadné.
Jestliže se dnes volá po opětovném uzavření hranic, je to projev upadlého, na vlastní dějiny zapomínajícího pseudopatriotismu.
V internetových diskusích se ti, kteří vyzývají k obraně hranic naší vlasti před nebezpečími, jež jí hrozí z nepřátelského vnějšího světa, občas dovolávají „generací předků, kteří je hájili před námi“. Když se ale skutečně podíváme do historie, nezbývá než konstatovat, že naposled k něčemu podobnému došlo během bitvy na Bílé hoře léta Páně 1620. Po tomto, v našich dějinách smutně proslulém datu, byly další osudy českých zemí až do roku 1918 spojeny s osudy Habsburského rodu a státu. Nicméně, chceme-li se něco podstatného dozvědět o moderní podobě české národní ideje, je třeba se zaměřit na období, kdy vznikala. Tedy na obrozenecké devatenácté století a jeho „dědice“ první poloviny století dvacátého.
České národní ideje
Nezdá se, že by se při bližším prozkoumání našlo v této periodě něco, o co by se současní „vlastenci-obranáři“ mohli opřít. Národní buditelé totiž chápali zvláštní charakter češství jako střed či most. Ten měl koncentrovat pozitivní kvality, které českému národu umožňují fungovat jako klíčová kulturní spojnice mezi Západem a Východem. Například pro Josefa Jungmanna se v českém jazyku, a tedy i v češství samotném, vyjevuje schopnost syntetizovat různorodost hodnot a perspektiv, které se v jiných jazycích objevují jen jednotlivě. Právě mnohotvárnost a pestrost, absence krajností a zprostředkování je něčím, co pro obrozence představuje rozhodující prvek rodícího se českého národa. V něm se podle nich nachází vždycky zároveň něco, co úzké limity české kotliny přesahuje. V českém národě je tedy vždy něco víc než jen národ sám.
Lze si jen těžko představit, jak by se naši noví „vlastenci“ vůbec mohli hlásit ke státotvorné a národní ideji první republiky. Ta měla nepochybně k fungování standardní demokracie dosti daleko, nicméně její ideologickou základnu přeci jen tvořila Masarykova „idea humanitní“. Ta byla přes svou nejednoznačnost nesena principy, jež v mnohém navazovaly na obrozence a přes ně na českou reformaci. Masaryk však dodává této, v mnoha ohledech ještě národní verzi humanity nový profil. Tím je v posledku sociální otázka. Její podstata spočívá v tom, že se nikdy netýká jedné kasty, třídy, národa nebo etnika, nýbrž všech. Masaryk tak zesiluje jím interpretovanou reformační a obrozeneckou ideu národa tím, že jí dodává ještě univerzalističtější nádech – skrze vtělení sociálního rozměru. Ten nahrazuje otázku jazykovou a historicko-národoveckou a výrazně modernizuje pojetí českého národa. Nelze samozřejmě tvrdit, že by Masarykova koncepce byla bezvýhradně přijímána. Přesto více než čtyři desetiletí debat v tzv. sporu o smysl českých dějin jasně vypovídá o zcela zásadním dopadu, jež na formování české veřejnosti měla.
Jistě nelze našim „vlastencům“ podsouvat, že by se těmito idejemi nechali příliš ovlivnit. Otázkou tedy zůstává, co je pro ně z tohoto formativního období nejen inspirativní, ale co rovněž opravdu tvořilo nějaké solidní ideové jádro české národní myšlenky. Odkaz na Karla Kramáře a národní demokracii by byl spíš jen špatným vtipem, už vzhledem k jejich stále klesajícímu vlivu na domácí politické dění. Stejně by tomu tak bylo i s osobou sice talentovaného, leč poněkud labilního Jiřího Stříbrného a jeho pozdějšího politického souputníka Radoly Gajdy, vůdce Národní obce fašistické. Ačkoliv oba dokázali udělat sem tam nějakou tu „politickou vlnu“, jejich faktický odkaz se rovnal a rovná takřka nule. Není divu, že svůj krátký politický „domov“ našli až v polofašistické druhé republice, jakožto členové jedné ze dvou povolených stran – Strany národní jednoty.
Třináctá komnata českých dějin
Je smutné, že existuje-li nějaká etapa českých dějin, k níž vlastenci-obranáři (byť třeba nevědomky) odkazují, je to právě druhá republika. Tedy období, o němž historik Jan Rataj prohlásil, že je „třináctou komnatou, o níž se ví, ale do níž se příliš nevstupuje“. Důvody jsou nasnadě. První republika si v naší historické paměti drží étos heroicky vybojovaného zlatého věku, v němž Češi byli výspou demokracie a vyspělosti v rychle se totalizující (nejen) střední Evropě. Krátké období po „mnichovském diktátu“ je naproti tomu ve znamení urputné snahy okolní autoritářské režimy dohnat – když už to nejde v jejich úspěšných výbojích, pak aspoň v míře nedemokratičnosti. Demoralizované elity české pravice tímto způsobem doufaly v záchranu okleštěné země od jejího úplného zániku. Jejich naděje se ukázaly jako zcela liché, bez ohledu na to, jak hlučná, vulgární a odporná byla jejich omezeně národovecká a otevřeně xenofobní snaha o transformaci státního zřízení v „autoritativní demokracii“.
Provinčnost druhé republiky dost přesně ilustruje osobnost předsedy zmíněné vládní Strany národní jednoty Rudolfa Berana. Tento pilný stranický byrokrat, mezi jehož záliby patřilo budování technicky vzorného hnojiště, nastoupil do vedení agrární strany po zemřelém Antonínu Švehlovi. Ten byl, přes všechny výtku, jež na jeho adresu mohou být vzneseny, velkým českým politikem. Beran na druhou stranu zůstane mužem, který měl v úmyslu uvést do vládní koalice Heinleinovu SdP, což by zcela stačilo, aby mu už navždy zůstal cejch kolaboranta.
V kolaborantském duchu se nicméně neslo celé toto neslavné období. Ochota směřovat úsilí národa ve prospěch třetí říše se snoubila s útoky na vše jiné a cizí. V Praze se přejmenovávala kina nesoucí příliš anglické názvy, organizovaly se pouliční protižidovské kravály, klerofašismus měl žně. Přes všechen jazykový i rádoby rasový purismus měl ale druhorepublikový „maločeský“ nacionalismus jednoznačně vazalský charakter. Třetí říše, tento „soused a vzor“, mu byla nezastupitelnou a neocenitelnou inspirací. O to je nešťastnější, jestliže současní „vlastenci“ navazují právě na druhou republiku. Nejen že se tato doba vymyká širší perspektivě tradic českého vlastenectví, jak jsme jí nastínili výše, byla ale také čistě reaktivní, slepou kolejí českých dějin, jíž vděčíme snad jedině za to, že ukázala to nejhorší z nás.
Česko je nade všecko
V úvodu citovaní Šanov 1 v textu Vlastenec zpívají také „není čas na ideály, myšlenky zbytečný, za prachy prodat svoje vlastní děti, pravý vlastenectví“. Jejich text vlastně dost přesně zachycuje amorfnost a ideovou prázdnotu polistopadového vlastenectví. Jestliže se po pětadvacetileté mezihře dnes volá po opětovném uzavření hranic, je to projev právě tohoto upadlého, na vlastní dějiny zapomínajícího pseudopatriotismu.
Otázku, jakou podobu může mít Česká republika s uzavřenými hranicemi a odříznutá od zbytku Evropy, si nejspíš divocí obranáři nekladou. Sotva ale takovou, která by navazovala na „demokratické tradice českého národa“. Jejich požadavky upomínají komunistickou Albánii pod vedením Envera Hodži. Uzavření hranic a autarkie z této už tak zaostalé země udělalo jakýsi středověký skanzen na jihovýchodě Evropy. Pokud na místě demokratických inspirací, jež byly zásadní součástí úvah o smyslu českých dějin, zbude jen touha po opevnění české kotliny, ztratíme základy, na nichž moderní český národ vznikal a jimiž se, jakkoliv mnohdy neoprávněně, pyšnil. Pokud tedy dnes někdo chce vytahovat vlasteneckou a národoveckou kartu, pak by měl hned druhým dechem zdůraznit, že šovinistické, fašistické a xenofobní prvky do ní prostě a jednoduše nepatří a patřit by neměly.
Nelze se ale tvářit, že druhá republika a jiné politováníhodné události nejsou součástí našich dějin. Opak je pravda. Vskutku vlasteneckým úkolem by ale bylo tázat se po předpokladech těchto perverzních reakcí na krizové jevy ve společnosti. Toto krátké období, vybočující ze silné humanistické tradice českého vlastenectví, by v našich dějinách měla mít výsadní postavení věčného mementa. Mělo by nám navždycky připomínat, že ve chvíli, kdy se mu naše současnost začíná podobat, je něco hodně špatně.
Autoři jsou spolupracovníci redakce.