Ve středu na Václavském náměstí v Praze to vypadalo, že se v Česku pohnuly dějiny. To když se na xenofobní demonstraci proti imigrantům, kterou uspořádali Tomio Okamura a Adam B. Bartoš, shlukl soptící dav s nefalšovanými šibenicemi, na nichž nechyběly oprátky se zadrhávacími uzly. Proč by se zfašizovaná lůza – tak se těm lidem nadává – nesešla, byla-li řádně svolána a když už jednou máme tu svobodu? Proč by v době, kdy osmnáct evropských demokracií klidně dalo té devatenácté, totiž demokracii řecké, osmačtyřicetihodinové ultimátum k přijetí dlužního otroctví, nemohlo srocení Čechů v centru Prahy dát ultimátum vlastní vládě na celý týden? Po jeho uplynutí – hřímal Adam B. Bartoš z pódia – vezmeme zákon do svých rukou, poněvadž „čmoudy tady nechceme“. Bude tohle vyzývavé vytí s katovskými rekvizitami od středy 1. července 2015 charakterizovat náš veřejný prostor?
Bod zlomu
Vše tomu nasvědčuje. Neboť laťku těchto časů nastavila i policie. Ani ji nenapadlo zareagovat na zjevné porušení zákona hlasateli násilí, kteří hecovali z pódia dav, jenž musel být vyzván ke slušnosti dokonce i Tomiem Okamurou. Vrhla se až na malou poklidnou antixenofobní a na ulici takřka nepřekážející protidemonstraci v sedě, kterou jeden z jejích účastníků Michal Uhl na Facebooku příhodně nazval „demonstrací sluníčkářů“ (neboli „pseudohumanistů“ a „xenofilů“, stejných to „týpků“, jež za první republiky nazývali naši náckové „lžihumanisty“ a „židomily“). Policie zareagovala až na tuto prosluněnou protidemonstraci, a sice – jak jí kázalo pódium (zákony to být nemohly) – násilím. Násilím nepřiměřeným a zbytečným, leč evidentně provedeným s gustem, až na doraz, málem bych řekl: orgasmicky. Vliv předchozích plamenných řečí, zesílených reproduktory, na tento horlivý výkon služby bych nepodceňoval. Okamura je přece strhující řečník (ano, mnohým se tak jeví). Možná tedy nešlo u těch policejních hromotluků o komponentu fyziologickou, ale názorovou. Kdo by nedal po papuli „pseudohumanistům“, kteří vlastizrádně pouštějí do této země islámské nebezpečí?
Nejčernější scénář je ten, že se opravdu Česko valem fašizuje a že jádrem tohoto „nového fašismu“ je antiislamismus.
Člověk nikdy hned nechápe bod zlomu, počátek nové epochy. Než takříkajíc pochopíte dobu, než přesně poznáte, kolik uhodilo a co je třeba činiti k uchování zdravé kůže a důstojné kariéry, musíte zpravidla dostat pecku mezi oči několikrát. A tak když mnozí digitální surfaři četli na webech o tom pražském srocení také informaci, že „někteří aktivisté byli zadrženi“, přišlo jim normální, že náckové holt patří za katr. A utrpěli opravdový šok, když jim zevrubnějším čtením docvaklo, že zadrženi nebyli náckové, ale antináckové, měkkoty a blekoty, zkrátka intošové s prsty odřenými od laptopů a nehtíky okousanými od samého přemýšlení nad nesmrtelností chrousta. To oni byli zpacifikováni státní policií, aby měl hnědý marš volno k nejkratší cestě před vládu. Ještě ne do vlády, ale politickou stranu už prý za tím účelem klohní.
Návrat do Evropy
Nejčernější scénář je ten, že se opravdu Česko valem fašizuje a že jádrem tohoto „nového fašismu“ – na rozdíl od fašismu „historického“, jak toto hnutí dělí dle časové osy a řady odlišných znaků americký profesor Robert O. Paxton – je antiislamismus. Zde se panu profesorovi chybička vloudila: antiislámské třeštění totiž prognózoval jen neofašismu západoevropskému, zatímco podložím nové fašizace středovýchodní Evropy měl se stát „anticiganismus“. Ale kdo si dnes vzpomene na Šluknovský výběžek a podvodníka Kohouta? Teď máme Konvičku, Bartoše a Okamuru. A za každým rohem islamisty, někdy se dokonce rafinovaně maskující jako umělecký folklorní soubor z černé Afriky. A máme hlavu státu, která míní, že dvě miliardy muslimů vytvářejí „anticivilizaci“, kterou je nutné na hlavu porazit a – eliminovat. Jestli takový paušál, spatřující zlo v celé jedné kategorii světové populace a fakticky vylučující miliardy pozemšťanů z lidského rodu, není ten Paxtonův „nový fašismus“, pak už jím nemůže být vůbec nic. Možná tedy nejde o chybku zmíněného akademika a autora skvělé knihy Anatomie fašismu, nýbrž jde o to, že český „návrat do Evropy“ už proběhl (alespoň tedy v naší úspěšné antiislamizaci).
A co takhle pytlík?
Jedno je jisté: hnědí našinci jsou – odvážím-li se parafrázovat Marxův výrok o proletariátu – „fašisty o sobě“, nikoli „pro sebe“, tedy fašisty bezděčnými obsahem i formou svých požadavků a projevů, nikoli fašisty uvědomělými, natož ideologizovanými nacistickou či neofašistickou klasikou. „Jsme české mámy, ne náckové!“ hlásal – nepochybuji o tom – upřímný transparent na jedné islamofobní demonstraci. Všichni ti dobří rodáci si doopravdy myslí, že hájí své oprávněné zájmy, a dožadují se demokratické diskuse o svých obavách. Jsou do hloubi duše uraženi výzvami, aby táhli, kam patří: do hnědého septiku. Je také jisté, že jsou mimořádně neinformovaní. Západní reportéři dokázali už zprostředkovat svým čtenářům stovky jednotlivých uprchlických osudů zcela konkrétně. A funguje to! Co promlouvá lidskou řečí, co dýchá člověčinou a co si lze „ohmatat“, už není tak hrozivé.
Neinformovanost beru. Jsme v Česku, nikdo nic neví a každý kecá. Ale proč ta hysterie, která jako by i vzdělané lidi hnala za čáru slabomyslnosti? Jen mimořádně úzkostlivé těkání a naprosto iracionální strach může vyvolat tak zjevnou pomatenost. Jsme asi už opravdu v mnohém Evropany, ale míra zbabělosti je v této zemi bohužel kontinentálně nadstandardní.
Jsem si skoro jistý, že kdyby někdo hned na začátku oné šibeniční demonstrace na Václavském náměstí v Praze ne snad, proboha, vystřelil do vzduchu, ale jen bouchl papírový pytlík od svačiny, všichni ti hrdí potírači islámu, jimž kupodivu současně strachem drkotají zuby, by se rozprchli jako svišťové. A po dalším blbém českém „ismu“ bylo by veta.
Autor je politický komentátor.