Zákon trhu ukazuje každodennost kapitalismu


Do Karlových Varů doputoval z festivalu v Cannes francouzský snímek Zákon trhu, který se s pozorovatelskou pečlivostí a až dokumentárním přístupem věnuje každodenním problémům obyčejných lidí.

Může se to zdát zvláštní, ale prosté finanční potíže příslušníků střední třídy nejsou pro sociálně realistické filmaře až tak lákavým tématem. Daleko vděčnější jsou vyprávění o různých radikálně vyloučených osobách nebo komunitách, případně o deviacích a krutostech, které zdánlivě spořádaní občané skrývají ve svém soukromí. Problémy obyčejných lidí v době krize nejsou tak exkluzivní a zpravidla ani tak extrémní. Přesto se v posledních letech objevilo několik výrazných filmů, které právě na ně upírají pozornost – třeba Dva dny, jedna noc belgických bratrů Dardennů nebo Krásné mládí Španěla Jaimeho Rosalese. S obzvláštní uměřeností a zároveň působivostí se ale tématu každodennosti zhostil Francouz Stéphane Brizé ve filmu Zákon trhu, který byl premiérově uveden letos na festivalu v Cannes a nyní se promítá v Karlových Varech.

Pozorovatelský styl

Zákon trhu je výjimečný právě v tom, že zůstává primárně u ukazování obyčejnosti. Jeho hlavní hrdina Thierry (Vincent Lindon byl za jeho ztvárnění v Cannes zaslouženě oceněn) je bývalý tovární dělník, který je na začátku filmu nezaměstnaný a v jeho druhé polovině přijme místo ostrahy v supermarketu. A touto větou by se také dal shrnout celý „příběh“ filmu.

Vnímáme nervozitu lidí lapených v pasti institucí, ponižovaných jejich představiteli a nucených do rozhodnutí, která se jim ani trochu nezamlouvají.

Brizému ovšem nejde o vyprávění příběhu, ale o studování situací. Stejně jako jiní sociálně realističtí filmaři dneška (třeba zmínění Dardenni) sází na pozorovatelský styl, ve kterém má vše působit jako syrový, dokumentaristický záznam „skutečnosti“, která je ale samozřejmě zinscenovaná filmaři. Zákon trhu nám tímto způsobem ukazuje celkem všední situace, ve kterých obvykle dochází ke střetům jedince s nějakou autoritativní institucí či jejími zástupci – například, když Thierry vyjednává se zaměstnankyní banky o svém dluhu nebo když ostraha supermarketu chytne někoho při krádeži. Ve chvíli, kdy nás film svým způsobem narace nutí tyto scény sledovat z pozice nezúčastněných diváků, uvědomujeme si jejich nesnesitelnost. Vnímáme nervozitu lidí lapených v pasti institucí, ponižovaných jejich představiteli a nucených do rozhodnutí, která se jim ani trochu nezamlouvají.

Dvě scény jsou v tomhle ohledu obzvlášť výmluvné. V jedné se Thierry účastní školení, jak správně vystupovat na pracovních pohovorech. Jeho cvičný pohovor je nahraný na video a pak celá skupina hodnotí jeho výkon. Ve druhé scéně se Thierry a jeho žena učí kroky v taneční škole. Instruktor je na dlouhou dobu od sebe odtrhne a tančí přímo s Thierrym jako jeho partnerka, aby ho naučil správné tempo. V žádné z těchto situací se hrdina neocitá přímo v prekérní situaci, nejde mu přímo o život, ale spíše o jeho snesitelnou a důstojnou podobu, přesto i v nich na Thierryho působí stejné tlaky. Na pohovoru je nekompromisně hodnoceno každé jeho slovo, gesto a postoj. Stává se člověkem redukovaným na zboží, které se nabízí na trhu. V taneční scéně ho cizí osoba zbaví blízkosti sdílené s jeho partnerkou a začne doslova řídit jeho kroky. Hrdina se tu proměňuje v loutku, která je nucena přizpůsobit se těm, kteří tahají za nitky. A jak ukazuje třeba scéna pohovoru v bance, jsou tyto nitky spletené z bankovek.

Bezmocný divák

Je moc dobře, že Thierry ani nikdo jiný nesáhne k žádným extrémním sociopatickým řešením svých problémů ani že během děje nepadne až na samotné existenční dno. Podobných filmů už totiž existuje dost. Zákon trhu je působivý právě v tom, že odhaluje tlaky kapitalismu, které se projevují v našem každodenním životě. Všechny Thierryho drobné vzpoury vyznívají stejně bezvýznamně jako sebevražda jedné jeho kolegyně (což je nejradikálnější čin, jaký nějaká postava ve filmu vykoná). V pasivní pozorovatelské pozici zůstává divák stejně jako Thierry bezmocným – samozřejmě až na to, že Thierry takto bezmocně pozoruje vlastní život, zatímco my, diváci, se toho účastníme spolu s ním.

Občas je film možná až příliš vyhrocený. Thierryho syn určitě nemusel být tělesně postižený génius, který má šanci dostat se na elitní školu – tenhle motiv vytrhuje vyprávění z jeho všednosti a není ve filmu nijak zvlášť rozvinutý. Také závěr (který silně připomíná finále Dvou dní, jedné noci) představuje vzhledem ke zbytku filmu možná až příliš silné gesto. To je ale možná až moc nekompromisní postoj vůči filmu, který chce koneckonců ukázat, že zákon trhu je příliš tvrdý a krutý, než aby se podle jeho pravidel dalo důstojně existovat.

Autor je filmový redaktor A2.

 

A2LARM