Zrození úvěrového komunismu z ducha kasinového kapitalismu


Alexis Tsipras musel na tvrdé reformy určené Řecku přistoupit. Učinil tak ve jménu komunismu.

Na internetu koluje parafráze jednoho starého vtipu: „Řecký debakl mi připomíná situaci, kdy dal jeden doktor svému pacientovi šest měsíců života. Když mu pacient nezaplatil účet, dal mu doktor dalších šest měsíců.“ Terčem tohoto vtipu není podle všeho ani tak pacient, který se dožaduje ošetření lékaře, navzdory tomu, že mu není s to zaplatit, nýbrž lékař, který mu vyhrožuje brzkou smrtí, ačkoliv si je dobře vědom, že jeho stav zdaleka tak vážný není. A přesně taková je situace, v níž se nachází Řecko po dohodě s mezinárodními věřiteli. Navzdory komentářům, které výsledek vyjednávání se zástupci věřitelských institucí přirovnávají k diktátu, protektorátu nebo nové versailleské smlouvě, vyšlo totiž z jednání jako jednoznačný vítěz Řecko. Pacient totiž bude žít dál a šarlatánskému lékaři zbyl jen mlhavý příslib, že snad někdy dostane za svou pochybnou léčbu zaplaceno. Mohlo by se zdát, že jedinou pacientovou útěchou na celém tomto procesu je skutečnost, že svůj dluh lékaři podle všeho nejenom nikdy nesplatí, ale že veškeré výdaje spojené s dosavadní i budoucí léčbou budou hrazeny výlučně z lékařovy kapsy. Tak tomu však rozhodně není. Tato slabá útěcha je totiž zárodkem pacientova oslnivého triumfu.

Reálná ekonomika jako parazit

Těm, kteří řeckou dohodu s věřiteli hodnotí jako porážku či zradu, uniká jedna klíčová okolnost: v dnešním rozvinutém postindustriálním kapitalismu není úvěr poskytován ani tak s vidinou získání úroků, ale je oním pomyslným motorem, který roztáčí kola celé ekonomiky. V situaci, kdy byla celá průmyslová odvětví přesunuta do rozvojového světa, se totiž úvěr stal hlavní tržní komoditou v průmyslově rozvinutých zemích. Bez úvěru by se zadrhl tok kapitálových investic, zastavil by se přísun peněžního oběživa, nikdo by nic nekupoval ani neprodával. Celý hospodářský život by se rázem ocitl ve stavu klinické smrti. Bývalý předseda americké centrální banky Ben Bernanke nijak nepřeháněl, když na samém vrcholu finanční krize v září 2008, kdy hrozilo úplné zamrznutí mezibankovního trhu, na němž si banky mezi sebou půjčují likviditu nezbytnou pro jejich každodenní provoz, na uzavřeném jednání s ministrem financí Henry Paulsonem a několika prominentními kongresmany prohlásil: „Pokud dnes něco nepodnikneme, pak zítra nebudeme mít žádnou ekonomiku.“ Výsledkem zmíněného jednání byl záchranný balíček ve výši sedmi set miliard dolarů, který do ohrožených bank napumpoval životodárnou injekci likvidity, bez níž by se tehdejší největší ekonomika světa brzy zhroutila.

Když premiér Tsipras přistoupil na drakonické podmínky věřitelů, nejen že se proti volebnímu programu své vlády neprohřešil, ale beze zbytku jednal v jeho duchu.

V nikoliv nepodobné situaci, v níž se ocitly USA před více než šesti lety, se ocitlo i Řecko. A to hlavně poté, co mu Evropská centrální banka omezila limit nouzového čerpání hotovosti a řecká vláda byla nucena uzavřít banky a přijmout omezení pro výběry z bankomatů. Pokud chtělo mít po klíčovém jednání Euroskupiny ještě nějakou ekonomiku, muselo přistoupit na její podmínky. Výměnou za tento krok se mu dostalo zvýšení limitu nouzového financování bank a uvolnění vysychajícího kanálu životodárné likvidity. Kritici, kteří namítají, že zde byla ještě jedna možnost spočívající v opuštění měnové unie a zavedení národní měny, se opájejí falešnými iluzemi. A to nikoliv jen proto, že by to pro Řecko minimálně na přechodnou dobu znamenalo faktický návrat do neolitu, jak se obával bývalý ministr financí Varufakis. Hlavním důvodem, proč by tento krok řeckou ekonomiku nevzkřísil, je povaha současného socioekonomického systému. Po opuštění zlatého standardu a deregulaci finančních trhů již neparazituje virtuální ekonomika ztělesňovaná globálními finančními trhy na reálné ekonomice produkující zboží a služby, ale je tomu spíše naopak. Reálná ekonomika dnes vzhledem k dominantnímu (a stále rostoucímu) podílu finančních spekulací na globálním ekonomickém růstu parazituje na té virtuální. Návrat k reálné ekonomice opírající se o vlastní národní měnu, která by věrně odrážela hospodářskou sílu země, by tedy Řecko (ale i řadu mnohem silnějších evropských ekonomik) srazil na kolena. To si podle všeho uvědomují i prostí Řekové, kteří si alespoň podle průzkumů veřejného mínění většinou přejí setrvat v měnové unii. Odchod z ní by totiž pro malou ekonomiku závislou na dovozu a cestovním ruchu zcela jistě znamenal, že se na nynější úroveň, udržovanou zásluhou evropské měnové unie vysoko nad výkonností reálné ekonomiky země, už nikdy nevrátí.

Tsipras coby světodějná osobnost

Když tedy premiér Tsipras přistoupil na drakonické podmínky věřitelů, nejen že se proti volebnímu programu své vlády neprohřešil, ale beze zbytku jednal v jeho duchu. Ten jej totiž zavazoval k tomu, aby zemi vyjednal lepší podmínky s věřiteli. Rozhodně neměl mandát k tomu, aby zemi ekonomicky zruinoval. Především se mu však zásluhou nebývalé tvrdošíjnosti a neústupnosti řecké politické reprezentace během vyjednávání o podmínkách nové dohody s mezinárodními věřiteli podařilo dosáhnout toho, že zatímco v původním návrhu třetího záchranného programu pro Řecko se hovořilo o nějakých deseti až dvaceti miliardách eur, v jeho konečné podobě se tato částka vyšplhala až na osmdesát šest miliard eur (přičemž se veřejně mluví o tom, že tato suma je jen zlomkem toho, co bude Řecko ve finále potřebovat).

Proti tomu by se dalo namítat, že neúměrným protahováním jednání proti sobě Tsipras popudil věřitele, kteří pak trvali na nepřiměřeně tvrdých podmínkách výsledné dohody, a zbytečně zhoršil již tak hrozivou hospodářskou situaci země, když ji přivedl až na pokraj bankrotu. Jenomže kdyby podmínky přijaté dohody nebyly tak přísné a kdyby se země nenacházela v tak kritické situaci, mezinárodní věřitelské instituce by se nikdy k tak štědré pomoci neuvolily. A právě o maximalizaci výše další pomoci při jednání s věřiteli se v posledku hrálo. Nikdo – ani na straně mezinárodních institucí, ani na straně řecké politické reprezentace – ve skutečnosti nevěří, že by v pořadí již třetí záchranný plán fungoval nebo že by jeho podmínky byly splnitelné. Jeho schválení bylo výsledkem ochoty Řeků udělat v rozhodující chvíli natolik zásadní ústupek, aby si jeho partneři přistoupením na další masivní injekci mohli jakž takž zachovat tvář, a pak také obav věřitelských institucí a zainteresovaných vlád z negativních hospodářských dopadů případného odchodu Řecka z eurozóny. Byla však vlastním cílem Tsiprasových obstrukcí skutečně pouhá maximalizace pomoci ze strany věřitelských institucí? Zcela zjevně ne.

Jak totiž vyplývá z otázek položených v referendu konaném o týden dříve před inkriminovaným jednáním, Tsipras chtěl u svých partnerů skutečně dosáhnout zmírnění podmínek věřitelských institucí a částečného odpuštění řeckých dluhů. To, že byl na rozdíl od svého kolegy, ministra financí Janise Varufakise, na podmínky věřitelů ochoten přistoupit navzdory tomu, že s nimi hluboce nesouhlasil, jen dokládá, že Alexis Tsipras je – na rozdíl od toho druhého, který je pouhým pěšákem dějin – světodějnou osobností ve striktním hegelovském smyslu. Patří totiž k těm, kteří nejednají, jen aby uspokojili své dílčí, individuální zájmy, ale kteří usilují o uskutečnění obecné ideje, kterou prosazují navzdory svým přáním a instinktům a často i přes odpor své vědomé vůle. A dokonce i když jsou tyto obecné cíle v souladu s jejich osobními tužbami a sklony, když tedy „provádějí své zájmy“, „provede se tím ještě něco dalšího, co v tom vnitřně bylo obsaženo, ale co nebylo v jejich vědomí a jejich úmyslu“. Tento jev, kdy daný jedinec svou činností nevědomky pomáhá na svět něčemu, co sám vědomě nikdy nezamýšlel ani neplánoval, se nazývá lstí rozumu. „Stav světa totiž ještě není vědomý; cílem je vytvořit jej.“ A právě tento úkol byl svěřen světodějným osobnostem, byť si dokonce ani ony samy tohoto svého údělu častokrát nebývají vědomy a nejednou proti němu aktivně bojují. Jsou to však orgány „skrytého ducha, který tluče na dveře přítomnosti, jenž je ještě podzemní, nepropracoval se ještě k faktické přítomnosti, jemuž je přítomný svět jen skořápkou obsahující už jiné jádro než svoje“. Světodějní lidé svými činy ztělesňují pokrok a vzestup světového ducha „a ostatní se shromažďují pod jejich korouhví, protože oni vyjadřují, čeho čas přišel“. Co však je tím, čeho čas přišel, jaké jádro se skrývá v oné skořápce, do jejíž útrob nám Tsipras umožnil letmo nahlédnout, když v rozporu se svými nejniternějšími sklony a tužbami nakonec přistoupil na nátlak mezinárodních věřitelů?

Schäuble jako stínový dvojník Řeka Zorby

V Poeově povídce William Wilson protagonista prožívá celý svůj život ve stínu svého dvojníka, který má stejné jméno i příjmení, vypadá zhruba stejně jako on a sdílí s ním i datum svého narození. Lišil se od něj pouze tím, že „nikdy nedokázal mluvit hlasitěji než tichým, nezvučným šepotem“. Ve skutečnosti je však jejich podobnost tak málo nápadná, že se vypravěč nemusí ani trochu obávat, že je někým přetřásána nebo že si jí jejich okolí vůbec povšimlo. Po nějaké době se cesty obou mužů rozejdou, avšak kdykoliv se protagonista pokusí provést něco obzvlášť hanebného, objeví se na scéně jeho záhadný dvojník, aby jeho plány překazil. Během závěrečné konfrontace Wilson svého soka zabije, ten mu však ve chvíli své smrti vykročí vstříc se slovy pronesenými nikoliv už šeptem, ale jeho vlastním hlasem, takže se mu zdá, jako by promlouval on sám: „Zvítězil jsi, podlehl jsem. A přece jsi od této chvíle i ty mrtev – mrtev pro svět, pro nebe i pro naději! Existoval jsi ve mně – a hle, moje smrt ti v tomto obraze, který je tvým obrazem, zjevuje, jak dokonale jsi zavraždil sám sebe.“

Poeova povídka je klasickým případem střetu se zrcadlovým dvojníkem neboli doppelgängerem, který je fantasmatickým ztělesněním protagonistova špatného svědomí. Ne náhodou hovoří dvojník k Wilsonovi šeptem, tak jako se vnitřní hlas vemlouvá do svědomí provinilce. A nikoliv náhodou se mu zjevuje v uzlových okamžicích jeho života, kdy se rozhoduje o jeho spáse či zatracení. Tento vnitřní hlas tedy zhruba odpovídá instanci freudovského nadjá. Podle Freuda doppelgänger reprezentuje také veškeré naše „neuskutečněné projekty, jimiž se nadále opájíme ve svých fantaziích, jakož i všechny naše individuální aspirace, které se nemohly uskutečnit v důsledku nepřízně vnějších okolností“. Jinými slovy, postava stínového dvojníka je symptomem fantasmatického návratu našich nenaplněných snů, představ a nadějí. Tento návrat se odehrává v pokřivené podobě svého zrcadlového protějšku. Proto ve Williamu Wilsonovi jeho dvojník „probouzel představou jeho nemohoucnosti a bezmoci a vnukal mu, aby se bezvýhradně, i když s trpkou nechutí, podroboval jeho nesmlouvavé vůli“. Zároveň však přiznával, že ze sebe jen stěží setřásal dojem, „jako by se s bytostí stojící před ním znal už dávno předtím, v údobí nekonečně vzdálené minulosti“. Až teprve v okamžiku vlastní smrti poznává, že ona vnější moc je ztělesněním jeho nejniternějších vnitřních hnutí, že jeho nenáviděný dvojník je ve skutečnosti zrcadlovým odrazem jeho vlastního já.

Obdobně mezinárodním věřitelům pod vedením Německa během vyjednávání o podmínkách pomoci Řecku uniklo, že jejich domnělý oponent je ve skutečnosti ztělesněním jejich vlastních nenaplněných snů, představ a nadějí. Na rozdíl od protagonisty Poeovy povídky však svůj omyl prohlédli dříve, než v okamžiku svého zániku. Proto navzdory faktu, že jsou podmínky záchranného programu neuskutečnitelné, jeho poskytnutí nakonec schválili. Neučinili tak dobrovolně, ale pod tlakem vyšší nutnosti. Tato nevyhnutelnost se manifestuje jako nutkání poskytovat úvěry navzdory tomu, že jeho výnosy budou mizivé, navzdory tomu, že nebude nikdy splacen. Úvěrová politika pozdního kapitalismu se tak chtě nechtě mění v neomezenou ekonomiku daru. Právě to je ona skrytá pravda, která tluče na dveře přítomnosti a v jejímž světle se přítomný svět jeví jen jako skořápka obsahující už jiné jádro než to svoje.

Alexis Tsipras se ve své ochotě přistoupit na podmínky mezinárodních věřitelů, byť se s nimi vnitřně neztotožňoval, jeví jako zrcadlový protějšek Wolfganga Schäubleho. Ostatně i on nakonec přistoupil na poskytnutí záchranného plánu Řecku, byť byl pro jeho dočasný odchod z eurozóny. Oba tak učinili ve jménu komunismu, který se, jak známo, řídí principem „každému podle jeho schopností, každý podle svých potřeb“. Němci pracují podle svých schopností a Řekové si užívají podle svých potřeb. Ve světle tohoto výkladu se ochrnutý německý ministr financí připoutaný na invalidní vozík jeví jako ideální protějšek věčně roztančeného Řeka Zorby. Se stejnou náruživostí, s jakou se ten první oddává svému nutkání bezbřehé akumulace, se ten druhý dokáže těšit ze svých neméně extravagantních výdajů. Evropská unie jakožto společenství vzájemně si konkurujících kapitalistických států pomalu mizí v propadlišti dějin. Na jejích troskách se rodí nové společenství, které bude uskutečňovat autentický program internacionální vzájemnosti. Pozdní kapitalismus v sobě nese zárodky svého překonání radikálním komunismem.

Autor je překladatel a publicista.

 

A2LARM