„Buďte na to hrdí, že aspoň v jedné věci jsou Češi nejrozumnější v celé Evropské unii. A to myslím vážně,“ napsal jeden ze čtenářů redakci jistého českého týdeníku. Zjevně byl nadšen celonárodní xenofobií a zbabělou krvelačností vůči lidem, které život věru nešetří a jejichž další individuální osud je ve hvězdách. Není nic „rozumnějšího“ než vybičovaný egoismus, třeštivě strachuplné zupáctví a úpěnlivá snaha označkovat si verbální močí patníky svého teritoria.
Filozofie sedláckých gruntů s vyceněnou mordou majitele je odporná všude, u nás ale „selský rozum“ nabývá příšerných podob myšlenkového a mravního trpaslictví. Možná se někomu zdá, že všeobecný odpor proti „vědátorům“, kteří sepsali opatrnou výzvu k užívání rozumu v záležitosti uprchlíků, je zdravým vzdorem demokratického plebejství vůči elitám. Co když jde však také a především o ryze přírodní reflex čiré blbosti? Všechny fašismy, co jich jen v Evropě kdy bylo, dovedně pracovaly s antiintelektualismem, s náladami „lidí od rány“, kteří dokázali zmlátit člověka kvůli brýlím, nezlomnému to důkazu sečtělosti a „kavárenského“ vědění.
Možná se někomu zdá, že všeobecný odpor proti „vědátorům“, kteří sepsali opatrnou výzvu k užívání rozumu v záležitosti uprchlíků, je zdravým vzdorem demokratického plebejství vůči elitám. Co když jde však také a především o ryze přírodní reflex čiré blbosti?
Ale dobrá. Buďme hrdí, že Češi jsou „nejrozumnější“. Buďme hrdí na prezidenta republiky Miloše Zemana, který hlásá, že „nápor“ uprchlíků je „lépe zastavovat na hranicích než ve vnitrozemí“, a to samozřejmě armádou, jíž pan prezident podle ústavy velí. Buďme na hlavu státu hrdí, i když se o víkendu Makedoncům nepodařilo zastavit slzným plynem ani deštěm gumových střel tisíce – většinou syrských – mužů, žen a dětí na řeckých hranicích. Neboť v nastalé panice se ti lidé jenom zranili a ani jeden z nich nebyl ušlapán k smrti, jak by nám lahodilo. Hnali se pak k maďarským hranicím, aby překonali Orbánův čtyřmetrový „plot“ s ostnatým drátem, který hlídají na koních ozbrojení fašizoidi ze stále vlivnější extremistické strany Jobbik, a to s oficiální podporou jejích starostů v regionech „napadených cizáky“.
Buďme hrdí na vicepremiéra Andreje Babiše, jenž vyzval Severoatlantickou alianci, aby ohroženým státům pomohla. „Je otázka, jestli makedonská nebo bulharská armáda nepotřebuje od NATO pomoc,“ řekl Babiš. A náležitě se pohoršeme nad nepřímou odpovědí mluvčího aliance, že „neexistuje žádné vojenské řešení problémů, které jsou způsobeny velkými migračními pohyby“. Fuj! Kdybychom jim tato slova sami vpálili do jejich ponurých imperialistických tváří a svou neústupností je zastavili, než došlo k válečné devastaci zemí uprchlíků, celá ta mela spjatá s „migračními problémy“ nemusela vůbec nastat. Ale nemáme právo říkat jim to dnes, jestliže jsme tenkrát – v jedinou pravou chvíli – drželi ústa a krok. A jestliže už i velitel nejlepší armády na světě ví, že (tak se Barack Obama vyjádřil) „když máme nejlepší kladivo, neznamená to ještě, že každý problém je hřebík“, potom bychom dnes asi už nosili dříví do lesa. Nebo ne? Tak tedy, vládo, státníku a vrchní veliteli, do toho!
Buďme hrdí na Davida Ratha, který s dikcí abatyše zapařené v rozkroku odhalil, že čelíme „invazi mladých a testosteronem nabitých mužů“. A že tuto invazi je třeba chápat jako „organizovanou a řízenou akci, která byla simultánně spuštěna v řadě zemí Asie a Afriky“ a která svým strůjcům „nese neuvěřitelný profit“. Také je podle Ratha „útokem na evropský sociální systém“ a směřuje k tomu, že se „náš dnešní policejní stát definitivně změní na nepokrytou diktaturu“. Souhlasím! Kam se na náhle ohrožený sociální stát hrabou všechny evropské krabice od vína, napěchované zanedbatelným profitem z korupčních milionů? Kam se hrabe současný policejní stát, jenž drze do jedné z těchto krabic nahlédl, na budoucí „nepokrytou diktaturu“, jež možná už ani stejně výřečným jako arogantním zlodějům – těm dnešním politickým vězňům svědomí a disidentům od kosti – nedá k nezákonnému obohacení žádnou příležitost? Ano, je to nebezpečné.
Rath na Hrad! A až se tak jednou stane a bývalý vězeň se – v moderních českých dějinách již potřetí – chopí státnického žezla, nechť je v té pohnuté chvíli provázen do výšin moci slovy básníkovými: „A hrdý buď/žes vytrval/ žes neposkvrnil ústa ani hruď/ falešnou řečí…“
Autor je politický komentátor.