Squatujeme mediální prostor od roku 2013

Charlestonský masakr byl teroristický čin

Proč jsou pachatelé tmavé pleti označováni jako teroristé, zatímco běloši jako duševně nemocní?

Nedávný masakr v americkém Charlestonu otřásl rasistickým mediálním narativem. Už týdny probíhá policejní vyšetřování střelby v afroamerickém metodistickém kostele v Charlestonu v Jižní Karolíně [jednadvacetiletý běloch Dylann Roof zde zastřelil devět příslušníků místní kongregace, kteří se v kostele sešli k večernímu studiu Bible – pozn. překl.]. Zločin z nenávisti takového formátu není ve Spojených státech ani zdaleka ojedinělý. Vypalování a terorizování kostelů bylo v americké historii častou strategií rasového zastrašování. K jednomu z nejohavnějších případů takového terorismu došlo v Birminghamu v Alabamě roku 1963, kdy členové Ku-klux-klanu vhodili bombu do černošského baptistického kostela. Tragédie, kterou nepřežily čtyři žačky nedělní školy, se následně stala jedním z katalyzátorů hnutí za lidská práva.

Síla bílé Ameriky

V celém mediálním pokrytí masakru v Charlestonu se však kupodivu nevyskytuje slovo terorismus. Žádné mainstreamové médium ani velká zpravodajská agentura neoznačily hlavního podezřelého za potenciálního teroristu (a jen výjimečně si některá média všimla, že kolem této skutečnosti existuje debata). Je poměrně jasné, že vzhledem k tomu, jak se utvořil mediální obraz obdobných případů střelby, kdy pachatelem byl běloch, ho tak ani neoznačí. V jejich narativu totiž jako univerzální vysvětlení funguje koncept duševní choroby. Ta bílého pachatele humanizuje, činí z něho pouhou oběť zneužívání či nedostatku systémových prostředků k léčbě takových případů. V případě Roofa tento způsob argumentace zafungoval v podstatě okamžitě. Krátce po jeho zatčení řekl bývalý agent FBI Jonathan Gilliam reportérům CNN, že Roof „trpí duševními problémy“ a nebyl si svého činu vědom. Taková je síla bílé Ameriky.

Masakr nebyl jen „činem jedné nenávistné osoby“, ale také manifestací rasové nesnášenlivosti a nadřazenosti, které prostupují americkou společnost i padesát let po řádění Ku-klux-klanu v Birminghamu.

Zcela jinou strategii ovšem americká média používají, když informují o zločinech, jejichž pachateli jsou Afroameričané nebo muslimové. Podezřelí dostávají v podstatě okamžitě nálepku teroristů a vrahů, které k činu vedl výhradně vlastní zlý úmysl, nikoli vnější sociální nespravedlnost. Bílí pachatelé operují zásadně samostatně, zatímco zločiny páchané černochy a muslimy jsou prezentovány jako systematické násilí vyžadující společenskou odpověď. Ostatně právě tak reagoval i starosta Charlestonu, když médiím bezprostředně po útoku řekl, že šlo o čin „jedné jediné osoby“.

Oběti si o to říkali

Nedůstojného zacházení se dostává i samotným černošským obětem. Součástí mediálního obrazu oběti se většinou stává i záměrně zvolená okolnost nebo rys, které sugerují, že si oběť o napadení v podstatě říkala: V případě Trayvona Martina [sedmnáctiletý černoch z Floridy, zastřelený v roce 2012 sousedskou hlídkou, která jej v noci kvůli kapuci na hlavě považovala za zloděje – pozn. překl.] „zapříčinila nehodu stejnou měrou mikina s kapucí, kterou měl na sobě, jako střelec George Zimmmerman“, jak uvedl kanál Fox News. Michael Brown [zastřelený roku 2014 policistou ve Fergusonu, Missouri – pozn. překl.] přece kradl cigarety a Eric Garner [uškrcený policistou při neadekvátně brutálním zadržení v New Yorku 2014 – pozn. překl.] pro změnu kradené cigarety prodával. „Udělal prostě špatné rozhodnutí,“ komentoval uškrcení deník New York Post. To jsou strategie, jimiž se média pokoušela tato úmrtí ospravedlnit. Stejně se zachovala v případě nedávného incidentu v McKinney v Texasu [policie zasahovala na párty u bazénu kvůli hluku – pozn. překl.], při němž jeden z policistů násilně znehybnil na zemi černošskou dívku v plavkách. Ačkoli šlo o naprosté nedorozumění a patnáctiletá Dajerria Bectonová nakonec nebyla z ničeho obviněna, podle Fox News „také nebyla zrovna svatá“.

Teenageři černošského původu, ať už jsou původci násilí, nebo jeho oběti, tak ve veřejném diskurzu často metamorfují v nebezpečné dospělé. Bílí pachatelé se naopak jeví jako děti, a to i když je jim více než dvacet let. Média, stejně jako policejní zprávy, opakovaně hovořila o dvanáctiletém Tamiru Riceovi [zastřeleném policistou loni v Clevelandu, když si hrál s maketou střelné zbraně – pozn. překl.] jako o „mladém muži“. Naopak definujícím znakem Jamese Holmese, který jako pětadvacetiletý zastřelil dvanáct osob v kině v městečku Aurora v Coloradu, se stalo jeho mládí – v médiích byl prezentován jako „obyčejný kluk“, „typický americký chlapec“ a „jinak chytrý kluk“. S případem Dylanna Roofa zacházejí média obdobně. Během interview pro americkou CNN trvala senátorka Lindsey Grahamová na tom, že střelec je „prostě jedním z těch osamělých kluků“. Od té chvíle používá Wall Street Journal stejně jako většina mainstreamových médií ve svých titulcích charakteristiku „samotář“.

Útoky na černošské kostely a mešity

V případě střelby v charlestonském kostele však bude problematické v tomto rasistickém narativu pokračovat. Oběťmi byli účastníci večerního studia Bible a útok na ně byl s největší pravděpodobností úmyslný a patrně založený na symbolickém významu kostela. Jde o první kostel Afroamerické metodistické církve na americkém Jihu, založený roku 1818 mimo jiné známým pastorem Morrisem Brownem a vůdcem neúspěšné, avšak rozsáhlé vzpoury otroků v Charlestonu Denmarkem Veseym. Kostel byl postaven z peněz protiotrokářských společností Severu a stal se mnohokrát terčem útoků. Roku 1822 byla řada jeho členů vyslýchána pro podezření z účasti v plánovaném povstání vedeném Veseym a budova kostela byla do základů vypálena.

V tomto kontextu je zcela zřejmé, že zabití pastora a dalších členů kongregace představuje úmyslný zločin z nenávisti. Místní starosta Joseph Riely prohlásil, že „jediným důvodem, proč někdo vstoupí do kostela a začne střílet modlící se lidi, je čistá nenávist“. Je ovšem potřeba číst to ještě jinak. Za aktem samotným se skrývá snaha zastrašit, která je součástí dlouhodobého terorismu vůči černošským institucím zasazujícím se o lidská a občanská práva. Váhání některých médií označit bílého pachatele vražd za teroristu je zcela příznačné.

Skutečnost, že se opakovanými cíli rasisticky motivovaného násilí v Americe stávají černošské kostely a mešity, se v současném zpravodajství jaksi ztrácí. Zmiňovaný bombový útok na kostel v Birminghamu roku 1963 sice vstoupil do historického povědomí, to se však nedá říct například o sérii vypálených kostelů v devadesátých letech. Tyto útoky totiž překryly události 11. září 2001. Následné mediální islamofobii se pak podařilo zúžit označení terorismus na akt, jehož pachatelé jsou tmavé pleti.

Plod kultury prorostlé rasismem

Tváří v tvář útoku Charlestonu by se média měla začít ptát po zdroji rasově motivovaného násilí. Kde se Dylann Roof naučil nenávidět černochy? Odkud pochází jeho oddanost konfederační vlajce, donedávna vlající nad hlavním městem Jižní Karolíny [a nedávno stažené v reakci na masakr – pozn. překl.]? Byla to vytrvalá rétorika pravicových médií, která ho naučila vnímat černochy jako líné násilníky? Mediální obraz Dylanna Roofa nesmí vstoupit do obecné paměti zformovaný podle převládajícího narativu, v němž jsou bílí střelci osamělí, narušení nebo duševně nemocní mladí muži opuštění společností. Masakr totiž nebyl jen „činem jedné nenávistné osoby“, ale také manifestací rasové nesnášenlivosti a nadřazenosti, které prostupují americkou společnost i padesát let po řádění Ku-klux-klanu v Birminghamu.

Ztělesněním systému, v němž je bílá tradice důležitější než historie rasového teroru, je ostatně i konfederační vlajka nad kapitolem Jižní Karolíny. Stejně tak jsou jím zbraně, se kterými mašírovali bílí „vlastenci“ okolo mešity v Arizoně, a stejně tak i policista, který zastřelil černocha kupujícího si pušku v řetězci Walmart v Ohiu. Je jím i Tea Party a její slogan „vezměme si zpátky naši zemi“, který se pokusil naplnit Dylann Roof charlestonským masakrem.

Charleston není ničím jiným než plodem kultury prorostlé rasismem, ničím jiným než dalším výstupem dějin terorismu. A přesně takto o něm musíme mluvit. Během soudního procesu už zaznělo, že Dylann Roof „chtěl svým činem vnést do místní komunity strach a teror“. Mezi vznesenými obviněními z devítinásobné vraždy však stále jedno chybí. Obvinění z terorismu. Roof sám přiznal, že zabíjel, aby „začal rasovou válku“, a my jej proto musíme nazývat tím, kým je. Teroristou.

Autorka je profesorka afrických studií na Pennsylvánské univerzitě.

 

Z anglického originálu Shooters of color are called ‘terrorists’ and ‘thugs’. Why are white shooters called ‘mentally ill’?, publikovaného na webu The Washington Post, přeložila Ina Píšová.

 

Podpořte nás

Společně tvoříme mainstream! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image