Putin je Hitler, Konvička je Hitler, okupace Krymu je obsazení Sudet po Mnichovské dohodě, Islámský stát je podobný husitskému hnutí a postoj Západu k němu připomíná liknavý postoj k nacistickému Německu před druhou světovou válkou… S hledáním historických paralel se v poslední době roztrhl pytel. Všechna ta přirovnání mají nějakou vnější podobnost, ale jsou zároveň problematická ve své jednoduchosti, protože naprosto nezohledňují odlišný dobový, kulturní a zeměpisný kontext jednotlivých historických událostí, postav a hnutí. Putin ani Konvička pochopitelně nejsou jedna ku jedné totožní s Hitlerem, stejně jako Bagdádí nevypadl z oka Janu Žižkovi. Navíc takové příměry dost často slouží jen jako nástroj v politickém boji.
Je tedy třeba zapomenout na antickou moudrost, která praví, že historie je učitelkou života, a rezignovat na hledání poučení v dějinách? Myslím, že ne. Nikdy dříve nebylo třeba znovu přemýšlet o historii tak jako v době, kdy je jako „fašista“ označován prakticky kdokoli. Není ale možné se spokojit s lacinou nálepkou, naopak je třeba hledat základní mechanismy a struktury, které se na rozdíl od dobového kontextu nemusí zásadně měnit.
Báje, pověsti a seznamy
„Nevidím tu xenofoby a fašouny, ale sešli se tu lidé, kteří milují svobodu,“ pronesl už na jedné z prvních demonstrací hnutí Islám v ČR nechceme Martin Konvička. Členové IvČRN vždy protestovali proti označování svého hnutí za extremistické a vymezovali se proti nálepkám „nácek“ nebo „fašoun“. Jenže extremistu extremistou pochopitelně nedělá to, jestli za něj sám sebe považuje, ale to, že se jako extremista chová. Pokud IvČRN nechce být chápáno jako „fašistické“, stačilo by, aby nevyvíjelo aktivity typické pro fašisty. Je ale potřeba podívat se do historie, abychom mohli pochopit, jaké vlastně takové aktivity jsou a čím se odlišují od standardní politické diskuze.
Čeští islamofobové se možná sami nepovažují za fašisty, ale používají fašistické nástroje ke své činnosti.
Technologie vyvolávání nenávisti k Židům na stránkách předválečných a protektorátních periodik Vlajka a Árijský boj nám může ukázat v podstatě trvale platný a funkční mechanismus vyvolávání nenávisti ke komukoli, kdo je označen za nepřítele. V případě Konvičkova hnutí je oním nepřítelem muslim a islám obecně, v případě zmíněných periodik to byli Židé. Vlajka byla časopisem stejnojmenného hnutí a vycházela od roku 1928 do listopadu 1938, kdy došlo k zákazu organizace. Po okupaci Německem začala vycházet znovu a vycházela až do dalšího zákazu v roce 1943. Časopis Árijský boj s podtitulem Ústřední list protižidovské ligy vycházel od roku 1940 do roku 1945 každou sobotu.
Typickým fašistickým nástrojem šíření strachu je vytváření seznamů. Na stránce ivcrn.cz je tak třeba možné najít aktualizovaný seznam obchodníků s halal potravinami a stejně tak seznam mešit a modliteben včetně adres. Vlajka v roce 1939 vydala seznam pražských židovských spolků. Do seznamu vlajkaři zahrnuli i z podstaty nežidovské organizace, které považovali za nepřátelské, jako například Ligu pro lidská práva, YMCA nebo PEN-klub. Nepřítelem byli totiž nejen Židé, ale také „bílí Židé“ a „židomilové“, tedy etničtí Češi, kteří nesouhlasili s prezentovaným obrazem nepřítele a pomáhali Židům. Podobnou kategorii potřebují i dnešní islamofobové, kteří svoji nenávist kromě muslimů rozšiřují i na „sluníčkáře“ a „islamofily“.
V jakékoli diskuzi, která nestojí o argumenty z druhé strany, je třeba diskvalifikovat obžalovaného jako jasného lháře. IvČRN tak neustále „naivním“ oponentům popisuje, jak teologický koncept takíje umožňuje muslimům lhát nevěřícím prakticky v čemkoli. Podobně Árijský boj přinesl obšírný rozbor s názvem „Židé a křivé svědectví“, jehož cílem bylo diskvalifikovat Židy jako jedince, kteří mají nedostatek svědomí a sklon ke lži přímo zakódované ve svém náboženství a výchově. V článku se píše: „Dle citátu z talmudu Jore dea 232 a 239: ‚Kdo jest nucen, aby přísahal jménem božím, nemá to brát jako přísahu, poněvadž to není přísahou. Je-li k přísaze donucen a nemůže-li býti jeho vina dokázána, nechť přísahá křivě a svou přísahu ve svém srdci zruší.‘ A byli to z největší části Židé a jejich nohsledové a nadháněči, kteří neštítili se – sledujeme-li křivá svědectví soudních procesů minulých dob – těchto trestních činů. Jenom židovská a bezohledná zločinná povaha, vychovaná talmudem, bez citu a výčitek svědomí uvádí svými křivými výpověďmi své odpůrce do neštěstí a to vše pouze v jediném zájmu a to v zájmu židovském.“ Protivníka je zkrátka nejlepší usvědčovat za pomocí jeho vlastních zbraní. Tak se čeští antisemité v době druhé světové války stali stejně „pečlivými“ čtenáři talmudu jako dnešní islamofobové koránu a „hadísů“.
Rubrika facebookové stránky IvČRN přináší citáty „islamofobů dne“, kde se v jedné řadě sešli básník Dante Alighieri, filosof Alexis de Tockequeville a cestovatelé Zikmund a Hanzelka. I Vlajka vyhledávala antisemitské citáty významných osobností. Se svými názory se tam vystřídali Jan Neruda, Giordano Bruno nebo Richard Wagner. „Neznám horšího moru pro stát než židovský národ pro jeho podvod, lichvu a peněžní smlouvy, které dělají z lidí žebráky, a pro provedení každého jednání, jehož se štítí každý jiný čestný člověk,“ citoval list rakouskou císařovnu Marii Terezii. V šíření nenávisti je totiž podstatné svoji činnost zaštítit nějakou významnou „autoritou“.
Zvrhlé strategie
Další ze strategií dehonestace protivníka je ukázat, jak se jej jinde nebáli a jak potom špatně skončili. Zatímco v současnosti je dějištěm podobných (naprosto zmanipulovaných) zpráv zejména Švédsko, v roce 1940 přinesl Árijský boj článek s povědomým titulkem „Židy zamořené Nizozemsko“, ve kterém se rozebírá údajně alarmující demografický vývoj židovské populace i příliv židovských uprchlíků z Německa. A ještě lepší než pseudoobjektivní článek je pak osobní svědectví. Vlajka číslo 9 v roce 1939 přinesla reportáž pod titulkem „Bože, pomoz Anglii!“, kde Angličan popisuje, jak cestoval s ilegálními imigranty z Německa vlakem až do Anglie a jak u nich viděl propašované doutníky, šperky a drahokamy. „A nebyli to nějací chudí emigranti. Měli na sobě nejlepší obleky. Měli také spoustu peněz, což dávali najevo způsobem sobě vlastním.“ I jeho spolucestující, který měl do té doby k Židům sympatie, pak prý musel změnit názor.
Zdaleka nejdůležitější je ale vytvořit představu protivníka jako nemorálního a ničeho se neštítícího individua, jehož hrůzné činy posvěcuje jeho neméně hrůzná ideologie. Árijský boj pravidelně popisoval „rituální vraždy“ z různých zemí a epoch dějin. „Příšerný objev v sklepení býv. židovské nemocnice,“ hlásal titulek Árijského boje na konci července 1940. Přinesl zprávu o tajemném objevu „příšerného sklepení na místě bývalé židovské nemocnice v Praze naplněného kostrami, které měly na různých místech zastrkány různé hřeby“. Speciálním druhem zvěrstev, které může protivník konat, jsou pak sexuální delikty. Zejména násilí na dětech a ženách vždy spolehlivě zmobilizuje i šedou zónu, které byl do té doby boj ukradený. „Svědectví zmučené ženy. Osm let pekla,“ zněl titulek článku v Árijském boji, který přinesl příběh týrané české ženy v manželství s Židem. „Rafinované mučení, které si mohl vymysliti jen mozek židovského zvrhlíka, zatíženého orientální smyslností,“ psalo se v něm. Židé jsou často citováni jako původci obchodu s bílým masem, který podle Vlajky i podle Árijského boje mají provozovat už od středověku. I proto vlajkaři stejně jako současní islamofobové spěchali na obranu žen. Ty byly podle článku „Talmudské učení a žena“ ze září 1939 v judaismu utlačovány z principu. „Ostatně veřejné modlitby v synagoze požadují přítomnosti 10 mužů, devět mužů a milion ženských nečiní shromáždění úplným, přítomnost Jehovy schází, neboť ženská je ničím,“ horlí v závěru článku autor. „Nikdo informovaný o obsahu islámského náboženství a o islámském právu, které je pro praktikujícího muslima nedílnou součástí víry, nemůže popírat, že islám stojí a padá na ponížení a zotročení ženské poloviny lidstva,“ píše se zase v úvodu výzvy vládě, kterou stránka ivcrn.cz publikovala 19. srpna 2015.
Nevědomá legitimizace
Posledním typicky fašistickým nástrojem je pak obracení pozice pronásledovaného a oběti. Vlajka tak na podzim roku 1939 psala, že „jí Židé vyhrožují šibenicemi“, přestože v té době Židé nesměli nejen pracovat v prestižních profesích, ale ani chodit do kavárny. Stejně tak se dnes hnutí IvČRN prohlašuje za „pronásledované“, i když šíří nenávist, kde se jen dá.
Webová stránka ivcrn.cz pochopitelně není i přes řadu podobností totožná s fašistickými časopisy vycházejícími před více než sedmdesáti lety. Je to dané nejen technologií a proměnou jazyka, ale i tím, že současní islamofobové zatím nemají za zády tak silného spojence, jakým bylo pro české antisemity konce třicátých let nacistické Německo. Útoky na nepřítele jsou tedy sice verbálně podobné, ale nemají zatím tak zničující praktický dopad, jaký měly nebo mohly mít ty v protektorátu. Techniky a metody psaní a zacházení s fakty ale zůstaly stejné. Čeští islamofobové se možná sami nepovažují za fašisty, ale používají fašistické nástroje ke své činnosti. Zároveň je třeba říct, že asi ne každý z více než 140 tisíc lidí, kteří označili profil Islám v ČR nechceme na Facebooku jako „líbí se mi“, je latentním fašistou. Spíše si neuvědomují, jaký způsob myšlení svým klikem legitimizují.
Autor je historik.