Koza hledá cestu ven ze světa bídy

Příběh romského boxera lavíruje na pomezí dokumentu a fikce. Právě to mu ale částečně škodí.

Film slovenského režiséra Ivana Ostrochovského Koza je často prezentován jako dokument o romském boxerovi. Obě tyhle informace jsou ale zavádějící. Peter „Koza“ Baláž je sice Rom, ale ve filmu to nehraje vůbec žádnou roli. Také se nedá úplně říct, že by šlo o dokument. Ve skutečnosti se jedná o dokudrama, v němž protagonista sice hraje sám sebe, ale ve vymyšleném příběhu.

Všudypřítomná bída

To, že se Ostrochovského film nezabývá situací Romů, vlastně může být problém jen pro ty, které toto téma speciálně zajímá a kteří chtějí film vidět kvůli němu. Fakt, že je Koza Rom, není pro žádného z hrstky postav filmu zjevně důležitý. Film proto vůbec není o Romech, ale o bídě, která naopak ovlivňuje prakticky veškeré jednání všech hrdinů. Kvůli nedostatku peněz chce Kozova těhotná partnerka jít na potrat, zatímco boxer tomu chce zabránit, a proto se rozhodne vydělat peníze několika tvrdými zápasy. Kozův „manažer“ Zvonko se ze stejného důvodu nerozpakuje okrást stopařku, kterou dvojice cestou autem na zápas nabere. Dokonce i trenér, kterého Zvonko Kozovi dohodí, využije jejich důvěru a při nejbližší příležitosti je obere a zmizí. I celý příběh o tom, jak se Koza znovu a znovu neúspěšně účastní boxerských zápasů, ukazuje na nemožnost „prorazit“ skořápku bídy, ve které se hrdina a jeho blízcí nacházejí.)

Ze všeho nejvíc Koza působí jako rozpohybované (a vizuálně rozhodně velmi působivé) portrétní fotoalbum, které o ústřední osobnosti vypráví pomocí momentek, mezi nimiž ale těžko hledáme něco jako jasný dramatický vývoj.

Film se ale o bídu zajímá především z estetických hledisek – a v tom spočívá jeho hlavní problém. O nouzi postav tu svědčí hlavně obrazy, jež jsou samy o sobě často zároveň velmi působivé a výmluvné. Skvělým příkladem je už úvodní záběr: nejprve sledujeme pneumatiku vlečenou na provaze po rozbité silnici a později nám pohyb kamery prozradí, že druhý konec provazu má k tělu přivázaný Koza trénující před zápasem. Většinou statické celkové záběry s promyšlenou kompozicí ukazují o situaci postav víc, než co by o ní hrdinové mohli sami říct. Špinavé, neudržované interiéry, dezolátní krajina a nakonec i samotná podoba a způsob vyjadřování postav svědčí o světě, který je v rozkladu.

Je to ale svět, v němž je bída, kromě několika záběrů ze samotných zápasů, všudypřítomná. A proto působí jako určitý svět sám pro sebe, odříznutý od bohatšího prostředí a utopený ve svých problémech a beznaději. V důsledku toho také vypadá až moc jako „jiný svět“, jenž má s tím „naším“ jen hodně málo společného. Tomu bohužel pomáhá i samotný příběh, který je tak přímočarý a repetetivní, až připomíná klasické pohádky – hlavní hrdina se vydává do světa, aby něco dokázal před svou dívkou, a musí kvůli tomu několikrát zdolat tutéž obtížnou překážku (boxerský zápas). Koza, Zvonko a další působí, jako by byli zakletí do světa, v němž existuje jen špína a zmar.

Rozmlžování hranic mezi realitou a fikcí

Ostrochovského metoda, která vychází spíš z hraného než dokumentárního filmu, tak vlastně do velké míry podráží nohy sociálnímu apelu snímku. Když si čteme rozhovory s režisérem o natáčení, může nás až překvapit, do jaké míry je film vyfabulovaný. Ostrochovský chtěl původně natočit kompletně hraný film, v  němž by Kozu ztvárnil nějaký herec, ale nepodařilo se mu najít žádného dostatečně vhodného představitele. Kozovu partnerku ve filmu hraje jeho skutečná přítelkyně, ovšem jejich společný příběh je úplně opačný než ve filmu – Ostrochovský říká, že Kozovive skutečnosti v minulosti pomohl zaplatit potrat jeho přítelkyně, protože si čtvrté dítě nemohli dovolit. Kozova manažera Zvonka ztvárnil neprofesionální herec Zvonko Lakčević, což je ve skutečnosti kamarád režiséra. Pozoruhodné je obsazení Jána Franka. Franek je držitel boxerské medaile z Olympiády v Moskvě z roku 1980 a dnes žije jako bezdomovec. Ve filmu hraje roli vysloužilého boxera, který Kozovi nějakou dobu dělá trenéra.

Tohle rozmlžování hranic mezi autenticitou, inscenací a čistou fikcí dělá z celého filmu útvar na pomezí dokumentu a mýtu a občas není příliš jasné, co je ještě pravda a co už umělecká licence. Nabízí se tu srovnání s bosenským filmem Epizoda ze života sběrače železa, jehož děj vychází ze skutečné události a vypráví o sběrači železa z chudinské čtvrti, který musí sehnat peníze na náročnou operaci své těhotné ženy. Film je pojatý jako hraná rekonstrukce – hlavní role ztvárnily přímo osoby, které zažily skutečné události, podle nichž je film natočený. Směs dokumentu a inscenace tu slouží jedinému srozumitelnému cíli – podat co nejautentičtější svědectví o události, u které žádné kamery nebyly přítomny. Stejně jako u Kozy tu silně působí nuzné prostředí, jež postavy obklopuje, ale zároveň se nemáme důvod dohadovat, co všechno je smyšlené. Epizoda navíc vypráví o střetu „dvou světů“, chudého a zaopatřeného, takže zaopatřenější diváci mohou přímo vidět, že sociálně vyloučení hrdinové obývají úplně stejný prostor jako oni.

Rozpohybované portrétní fotoalbum

Vzhledem k tomu, jak moc je Ostrochovského film vyfabulovaný, na něj můžeme mít stejné nároky jako na hrané realistické snímky. Jako drama je ale Koza velmi nepřesvědčivý. Nejenže sám Baláž není nijak zvlášť charismatická osobnost, která by dokázala vést celý film. Nezvládnutá je především zmíněná „pohádková“ dramatická linie. O situaci postav se totiž dozvídáme velmi málo a ještě k tomu jde často o stále ty samé informace. Ze všeho nejvíc tak snímek působí jako rozpohybované (a vizuálně rozhodně velmi působivé) portrétní fotoalbum, které o ústřední osobnosti vypráví pomocí momentek, mezi nimiž ale těžko hledáme něco jako jasný dramatický vývoj.

V kontextu československého filmu patří Koza k nadprůměrným a umělecky ambiciózním dílům. Jeho téma je určitě důležité a vizuální zpracování nekompromisní. Jeho působivost ale oslabuje nešikovné spojení dokumentu a fikce, které jako by oba formáty zbavilo jejich nejsilnějších nástrojů. Na přesvědčivý dokument je Koza málo autentický a na silnou fikci zase málo dramatický.

Autor je filmový redaktor A2.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies